Když se řekne film noir...

Lze ale všechny tyto kultovní filmy nacpat do škatulky film noir? Jak se to vezme. Film noir je fenomén, který se těžko definuje. Kritici se stále přou, zda se jedná o žánr, nebo pouze o styl. V databázích tyto filmy najdete pod kolonkou thriller nebo krimi. Ono by na tom asi ani nesešlo. Ale film noir je tak populární, že o něm vznikají neustále nové publikace, blogy, dokonce i festivaly (od loňského roku jeden takový probíhá i u nás, pod názvem Noir Film Festival).

Jestli i vás fascinují tyto původně „pokleslé“ filmy, měli byste vědět, že film noir je už vlastně passé. A to od roku 1958. Tady je totiž třeba oprášit si pojmy. Ty se vám budou hodit v hádce s jinými cinefily. Nebo jimi můžete zapůsobit na své hipsterské přátele.

Film noir v původní podobě vznikl za druhé světové války, jako reakce na depresi a úzkost z ní. Proto jsou tyto filmy tak cynické a pesimistické. A taky misogynní, protože se ženám za války, i po ní, vedlo finančně lépe než mužům. Tak se zrodila femme fatale, aby se muži ženám – aspoň na plátně - pomstili. Klasickou zápletkou bylo, že hlavní postava, nejčastěji antihrdina, nechal svést ke zločinu právě femme fatale, krásnou a vypočítavou. Antihrdina mohl být detektiv, válečný veterán nebo gangster a podvodník. Kriminální zápletka patřila téměř do každého „noiru“. Stejně tak i korupce, deprese, deziluze či paranoia. A taky násilí a sex, ačkoli značně utlumené cenzurou, která byla ve čtyřicátých a padesátých letech v USA opravdu přísná.

Přesto byly filmy noir pro tehdejší publikum drsné. John Huston (režisér slavného Maltézského sokola) řekl: „Nemyslím, že by Bůh byl mrtvý, spíš opilý.“ Asi tak to vypadá i v noirových filmech. Nebo je prostě možné, že Los Angeles (kde se nejčastěji odehrávají) Bůh prostě ignoruje.

Má se za to, že první pravý film noir byl Maltézský sokol (1941) a poslední Dotek zla (1958) Orsona Wellese. Cokoli potom už spadá do škatulky post noir. Tento termín se dá rozdělit na několik dalších. Retro-noir se snaží co nejvěrněji napodobit „noirovky“ z čtyřicátých a padesátých let. Odehrávají se i v dané době. Toto odvětví jen dokazuje, jak milovaný a populární film noir dodnes je.

Oproti tomu neo-noir (často zaměňovaný za post noir) vzdává hold tomuto stylu jako své inspiraci. Příběhy i stylizace se silně inspirují noirem, ale zasazují se do současnosti. Snad nejvděčnějším příkladem je Taxikář (1976) Martina Scorseseho. Post noir si uchovává tradici politického podtextu a zobrazení zkaženého „podhoubí“ společnosti. Protože vždy existuje někdo nebo něco, na co je třeba ukázat prstem. Výhodou post noiru je, že cenzura už nemá takovou moc jako dřív. Na sexu a násilí už se tedy šetřit nemusí. Naopak.

Do slovníčku pojmů potomků filmu noir patří tzv. tech-noir, někdy taky science fiction noir. Ten je zasazen do budoucnosti, která samozřejmě musí být temná a antiutopická. Tady pesimismus z plátna přímo kape. Nelze si nevzpomenout na Blade Runnera (1982) Ridleyeho Scotta, kde stroje jsou lidštější než lidské bytosti. A to vše v tmavém, zamlženém oparu. Ukazuje, že naše děti se mají na co těšit.