Obsazovali její tělo, pak zvítězil talent. Jennifer Connelly je v 55 letech hereckou legendou

„Trochu jsem dělala modeling, ale neměla jsem ambice stát se herečkou. Pořád jsem byla taková, že ‚Až vyrostu, budu veterinářka a budu pomáhat nemocným zvířatům.‘ Dodnes nevím, jestli už to herectví mám v ruce,“ svěřila se Connelly roku 2002, kdy vyhrála zlatou sošku za Čistou duši a svět obdivoval také její intenzivní výkon v narkomanském Requiem za sen. S rodiči vyrůstala jako jedináček v Brooklynu s výjimkou čtyř let na venkově, které ulevily astmatickému otci. Od deseti let měla práci jako modelka v tištěných reklamách a posléze i v televizi, odkud nebylo daleko k filmovým konkurzům. Ten první, kterého se účastnila, byl přitom vysloveně kolosální.

„Tak jsem zavolala do jedné agentury a domluvila si schůzku. Požádali mě, abych přečetla reklamu na sušenky Nabisco, aby zjistili, jestli jsem připravená na film Sergia Leoneho,“ popsala zárodek svého obsazení do gangsterské epiky Tenkrát v Americe. „Pamatuju si, jak mě rodina vezla do města, kde jsem se měla setkat se Sergiem a Robertem De Nirem. Byla jsem maličká, nervózní, taková tichá šedá myška. Babička mi říkala, abych si představila De Nira na záchodové míse, ale byla jsem příliš vyděšená na to, abych její radu poslechla.“ Úlohu malé Deborah nakonec dostala i proto, že se podobala Elizabeth McGovern, která ztvárňovala starší verzi téže postavy.

Spolupráce se slavným autorem spaghetti westernů byla pro Connelly neuvěřitelně idylickým úvodem do natáčení. „A je to také jeden z mála filmů, na které se ráda dívám, protože v něm jsem jen na chvíli,“ dodala s pokorou žena, která pubertu strávila ve světlech reflektorů. „Měla jsem spoustu let, kdy jsem všechno brala jako samozřejmost a připadala si jako taková chodící loutka. Je to zvláštní způsob, jak vyrůstat – být tak moc pozorovaná zvenčí, aniž by člověk měl opravdu čas o samotě si tím vším projít. Myslím, že mi docela dlouho trvalo, než jsem se našla.“

Před kamerami si ji přitom velcí filmaři nacházeli sami. Italský hororový guru Dario Argento ji roku 1985 obsadil do koprodukčního kultu Phenomena a tvůrce muppetů Jim Henson dal mladé herečce prostor vedle Davida Bowieho ve fantaskním Labyrintu dle George Lucase. „Seznámila jsem se s Jimem, který byl neuvěřitelně úžasný člověk. A tam jsem byla, patnáctiletá, hrála jsem hlavní roli ve filmu a David Bowie se mnou zpíval, tancoval a žertoval. Poznala jsem ho tolik, jak jen to šlo,“ vzpomínala na pěveckou ikonu, jejíž persona byla prý propracovaná a mimozemská, ale současně tak nějak legrační. „Bylo na něm něco neuvěřitelně milého, způsob, jakým se ke mně choval — byl tak laskavý, jemný a uklidňující,“ líčila herečka, která se z Bowieho fanynky rázem posunula na „superfanynku“.

Ani Tenkrát v Americe, ani Labyrint bohužel v tržbách neuspěly. Connelly přestala být dítětem a producenti začali využívat jejích tělesných predispozic ve filmech, které měly puberťákům přinést mokré sny. Jednak šlo o erotické Žhavé místo, kde účelně sváděla Dona Johnsona, jednak komedie Hledám místo dle scénáře Johna Hughese (Sám doma). Snímek „pro mládež“ proslul hlavně scénami v obchoďáku, kde herečka rajtuje na mechanickém koni a mužský hrdina vzývá „největší jízdu svého života.“ Přestože film zapadl, z Connelly se stal sexsymbol, na což lascivně narážel i David Letterman ve své talk show. A obnášelo to řadu soukromých úskalí.

„Jeden z mých profesorů za mnou jednou přišel ve škole a říká: ‚Jennifer, Jennifer, byl jsem nedávno v kině a viděl jsem tam… plakát s tebou. Takový… mechanický plakát s tebou. Takový… životní mechanický plakát s tebou.’ Ten plakát jsem nikdy neviděla, ale někteří moji přátelé mi o té věci, která byla nápadně vystavená v Cinema One Too Many, kde se promítal film Hledám místo, řekli. Jak mi to popsali, vidíte mě, jak se houpám dopředu a dozadu na mechanickém koni, a pak vidíte obličej Franka Whaleyho. Slogan reklamy zněl něco jako: ‚Čeká ho jízda jeho života!’ Nevím, jak ostatní, ale já z toho neměla zrovna dobrý pocit. A rozhodně to nebylo téma, o němž bych zrovna toužila slyšet od svého profesora,“ prohlásila začátkem 90. let Connelly, která odmítala randit s chlapci ve svém věku, protože to často vedlo ke směšným situacím. „Jednou na střední jsem začala chodit s jedním klukem. A pak jsem zjistila, že se po škole uzavíraly sázky o tom, jak dlouho mu potrvá, než se se mnou vyspí. Bylo to jako nějaký hrozný teenagerský film, ve kterém bych fakt nechtěla hrát.“

Režiséři si ostatně všímali, že Connelly je proti většině vrstevníků intelektuálně napřed. „Lidé by měli vědět, že Jennifer je neuvěřitelně pilná. Je samozřejmě velmi krásná a je určitě mnohem inteligentnější, než jsem v jejím věku byl já. Ale to, co na mě udělalo dojem, byla její oddanost,“ řekl o ní Joe Johnston, jenž ji režíroval v Disneyho ambiciózní rodinné sci-fi Rocketeer. Na ni se rovněž rychle zapomnělo, ale Connelly při natáčení začala chodit s o 11 let starším kolegou Billym Campbellem, s nímž žila do roku 1996.

Devadesátá léta měla slabší, často ve znamení menších nezávislých filmů, přičemž stále hledala svůj preferovaný umělecký výraz. „Někdy mě v minulosti děsilo být ve filmech, které nebyly tak špatné, abych lidi varovala, ať na ně nechodí, ale zároveň ani neříkaly nic z toho, co jsem já sama chtěla říct. Takže když někdy lidé psali jen o tom, jak vypadám, možná k tomu byl důvod. Možná to bylo jediné, o čem se v tom snímku dalo psát. Ale pořád se učím — vím nic ve srovnání s tím, co bych chtěla vědět.“

Nahoty se nezalekla ve hvězdně obsazené gangsterce Boss a další kultovní zářez si připsala roku 1998 ve sci-fi Smrtihlav, kde kritiky oslnila jako kabaretní femme fatale, něco mezi Veronikou Lake a Jessicou Rabbit ve Falešné hře s králíkem Rogerem. Film oproti Matrixu ve své době nezaujal, ale Connelly se nadechovala k životní formě. Kritika roku 2000 ocenila její roli v komorním životopisu Pollock a hlavně v dramatu Requiem za sen, kde se ujala role drogově závislé ženy. Darrena Aronofskyho na konkurzu uhranula a šla cestou metodické přípravy včetně kontaktu s narkomany a účasti na anonymních léčebných sezeních.

„Uvědomuju si ale i to, že herectví zároveň uspokojuje určitou touhu zažívat životy jiných lidí. Když děláme to, co děláme, můžeme nahlížet do různých světů různých postav, byť jen povrchním a omezeným způsobem,“ říká o své profesi, k níž přistupuje skoro meditativně. V zákulisí dramatu Čistá duše o geniálním, leč schizofrenním matematikovi Johnu Nashovi před natáčením praktikovala jógu, a maximalizovala tak své soustředění. „Je to zajímavé, nikdy úplně neodhadnete, jak přesně se to přenese a jak to nakonec vyzní. Nikdy to nefunguje, když si nastavíte nějaký standard, který musíte v určité scéně splnit. To, o co se většinou snažím, je udržovat se co nejvíc flexibilní ve všech směrech, abych byla při natáčení co nejdostupnější — fyzicky, emocionálně, duchovně.“

Role protagonistovy manželky jí vynesla cenu BAFTA, Zlatý glóbus i Oscara. Natáčení navíc Connelly svedlo dohromady s hercem Paulem Bettanym, s nímž žije od roku 2003 v manželství a mají spolu dvě děti – třetího a nejstaršího syna má ze vztahu s fotografem Davidem Duganem, narodil se roku 1997. Po zlaté sošce následovalo účinkování v komiksovém Hulkovi od citlivého Anga Leeho, který sklidil rozporuplné reakce, ale herečce jeho psychologický přístup imponoval. Kriminální drama Dům z písku a mlhy u kritiků zabodovalo více než hororový remake Temné vody, roku 2006 si Connelly zahrála po boku Leonarda DiCapria v angažovaném blockbusteru Krvavý diamant.

Smolnou ruku měla u dalšího remaku, tentokrát padesátkové sci-fi klasiky Den, kdy se zastavila Země. Verze s Keanu Reevesem od Scotta Derricksona zůstala za očekáváním a Connelly se v následujících letech upisovala i tehdy vyhledávaným romantickým komediím s hvězdným obsazením (Dilema, Až tak moc tě nežere). Po duši nicméně pohladila menší dramedie Spisovatelé, zatímco epická romance Zimní příběh kritiky rozdělila. Connelly byla poté nejchválenějším hereckým článkem Aronofskyho biblického Noeho s Russellem Crowem, jehož mnozí považují za režisérovo fiasko, a objevila se také v režijním debutu svého manžela Úkryt. Bettany prý rovněž pocítil její pracovní zápal a touhu mít vše dokonalé. „Věci opravdu analyzuju, ráda všechno zpochybňuju a jsem si jistá, že to někdy musí být frustrující. Ale mně to strašně pomáhá ujasnit si věci. Nevím, jestli to něco zlepšuje, ale takhle to prostě dělám — ať už je to dobře, nebo špatně.“

Od roku 2019 si projekty pečlivě vybírá a čas zodpovědně rozvrhuje mezi práci a rodinu. „Když nepracuju, jsme s dětmi, chodíme pěšky do školy, na fotbalové zápasy, trávíme čas na venkově. Vždycky jsem milovala přírodu, zvlášť hory, a čím jsem starší, tím víc po ní toužím. Když nejdu ven, začnu být trochu nesvá. Moje děti a manžel si dělají legraci, že moje oblíbená věta je: ‚Pojďme ven a trochu se projít.‘“ Když se zrovna neprocházela, zářila v emotivních Hrdinech ohně nebo blockbusterové Alitě, z níž produkující scenárista James Cameron chtěl mít nový hollywoodský brand. Úplně to nevyšlo, ale Connelly našla po dvou dekádách zázemí i v televizi – zápornou roli ztvárnila ve čtyřech sériích postapokalyptické Ledové archy a příští rok na Apple TV vyjde druhá sezóna sci-fi Temná hmota s Joelem Edgertonem.

Jennifer Connelly je dávno legendou, jíž podléhají i ty nejslavnější mužské hvězdy. Tom Cruise s ní ostatně skočil do postele v megahitu Top Gun: Maverick a módní značky se o herečku i po padesátce perou. Aktuálně před sebou nemá žádné ohlášené filmové projekty a jako většina vrstevnic se možná bude potýkat s menší hollywoodskou poptávkou. Všeobecně oblíbená osobnost si ale vždy skvěle poradila a kromě nezměrného talentu má i harmonickou životní filosofii. Když se jí v The Guardian loni zeptali, zda manželství s Bettanym objasňuje, co si přenáší do svých rolí, odpověděla: „Nechci vyprávět příběh o sobě nebo o svém manželství, ale samozřejmě to jsou v mém životě ty nejdůležitější vztahy – s manželem a s dětmi. To je obrovská součást toho, kým jsem. Je jasné, že herectví je práce s představivostí, ale základním materiálem jsou naše vlastní emoce, které vznikají z toho, co jsme v životě prožili.“

Podívejte se na žebříček nejlepších hereček podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: The Guardian, Rolling Stone, Kinobox, Wikipedia