Je to živé! 11 nejzajímavějších adaptací Frankensteina, který dál dobývá streamovací svět

Del Torův snímek s Oscarem Isaacem jako Frankensteinem a Jacobem Elordim v roli romantizovaného monstra je na Netflixu velkým hitem. Po prvním týdnu od premiéry nasbíral 34 milionů zhlédnutí a v mnoha zemích se nadále drží v top desítce nejsledovanějších filmových titulů. Režisérova morbidně krásná estetika a nehynoucí spirituální i žánrová síla spisovatelčiny představivosti oslovují filmaře ze všech koutů světa a vzniklo nespočet přímých i referenčních adaptací. Tato díla ale vyčnívají z různých důvodů, převážně ve vztahu k formálnímu a tematickému uchopení notoricky známého příběhu. Svezeme se do minulosti od nejnovějších titulů až po ty nejstarší.

Del Toro víceméně zachovává posloupnost komplexního románu, strukturovaného jako „příběh v příběhu v příběhu.“ Hned v úvodu avizuje epistemologické zkoumání, vyplývající z různých vypravěčských perspektiv. „Něco z toho, co vám řeknu, nejsou fakta. Ale vše je pravda,“ ohlašuje Victor předem tření mezi subjektivní zkušeností a objektivní skutečností, které však syžet svou výstavbou zjednodušuje. Film je rozdělený do dvou volně navazujících kapitol, kdy se šílený, tentokrát explicitněji záporný vědec a jeho politováníhodné monstrum chronologicky doplňují. „Jen zrůdy si hrají na boha,“ varuje Viktora bratrova snoubenka Elizabeth, jejíž odlišná funkce aktivuje tematický posun oproti knize. Del Toro vkládá titulnímu vědci existenciálnější a romantičtější motivaci včetně opovržení ze strany Elizabeth a také závisti, čímž konstruuje soběstačnou, ale také pohádkovější adaptaci, kritizující lidskou pýchu a její pomíjivost.

Frankenstein vládne smrtí, avšak jeho tužby jsou nízké a činy bezohledné. Jako stvořitel probudil hněv ve svém božím výtvoru, jehož emoční cesta je méně zvídavá a drastičtější než v knize. Ačkoli je mu smrt záhadou (stejně jako zrození), rozsévá ji kolem sebe jako hororové ikony včetně Michaela Myerse či mutantů z Hory mají oči. Del Toro si neodpouští svůj žánrový manýrismus, a přestože v hloubi usiluje a na povrchu většinou aranžuje film nápadné vizuální i citové krásy, jeho morbidní fascinace smrtí často ulpívá na samotném násilném okamžiku, gore efektu a explozi probuzeného pudu. Snad je v tom paradox tragické vedlejší postavy, která se při útěku pomyslně zrodí z ohně i vody, a právě tyto její „monstrózní“ krvavé projevy jsou tím, co ji ve světle Victorovy krutosti, všudypřítomné války a loveckého, pravěkého instinktu zabíjení činí člověkem.

Král stále mainstreamovějšího bizáru Yorgos Lanthimos reinterpretoval Frankensteinův mýtus feministickou optikou a motivem emancipace. Doktor Godwin Baxter (Willem Dafoe) je jednoznačně frankesteinovskou postavou — vědcem, jenž „sestrojil“ ženu a očekává, že bude jeho dílem i vlastnictvím. Bella, za kterou Emma Stone vyhrála Oscara, však místo tragické izolace klasického Monstra prochází cestou osvobozování, sexualizace, vzdoru a sebeurčení. Tam, kde tradiční Frankenstein zdůrazňuje hrůzu z nepovedeného stvoření, Lanthimos bodá do patriarchálního systému, který chce výtvor kontrolovat. Mýtus je tak přebudován v příběh o získání subjektivity — nikoli o nezvládnuté vědecké ambici, ale o osvobození z ní.

Chudáčci, kteří si odnesli celkem čtyři zlaté sošky, se vyznačují extravagantní vizuální stylizací, v níž se snoubí viktoriánská groteska, retrofuturistické prvky a výrazná barevná symbolika. Kamera a střih podporují proměny hlavní hrdinky neustálým pohybem, dynamickými úhly a přepínáním mezi surreálním přesahem a intimitou. Lanthimos buduje svět, který působí jako karnevalová koláž žánrů: sci-fi, kostýmního dramatu, satiry i eroticky laděné grotesky. Vzniklá estetika není jen ozdobná, ale zdůrazňuje osobnost Belly Baxter vzpírající se konvenčnímu rámování – formálně i existenciálně.

Režisér Larry Fessenden ve svém přehlíženém příspěvku upřednostňuje komorní a syrovou estetiku. Film pracuje s ruční kamerou, tlumeným barevným spektrem a výrazným využitím digitálního obrazu, který zdůrazňuje prostředí klinických laboratoří. Moderně uchopený příběh je reflexí válečných traumat, viny a experimentování na lidském těle – hrdina Henry po zkušenostech z Blízkého východu oživí zabitého spolubojovníka. Frankensteinovský motiv přetváří na úvahu o důsledcích militarismu a kapitalizované vědy. Stvoření zde není gotickou figurou, ale obětí systémů, které s lidmi zacházejí jako se zdrojem. Žánrově jde spíše o psychologické sci-fi drama než horor v tradičním slova smyslu. Hudba je střídmá, atmosféra téměř dokumentární a herecké výkony cílí na psychologickou autentičnost. Výsledkem je dílo působící jako současný morální thriller, v němž fikční monstrum působí téměř realisticky.

Viktoriánské oživení dobových pulpových příběhů o Drákulovi, vlkodlacích, Dorianu Grayovi i Frankensteinovi nás po tři sezóny oslňovalo temnou barevnou paletou a operní atmosférou tehdejšího Londýna. Narativ je rozsáhlý a mozaikový, což umožňuje propojit Frankensteinův motiv s dalšími literárními monstry. Frankenstein a jeho Stvoření jsou zde interpretováni jako tragické figury rozpolcené vlastní identitou a touhou po přijetí. Tvůrci zdůrazňují filozofický rozměr mýtu: konflikt mezi vědeckým nadšením, morální hranicí a odpovědností. 

Penny Dreadful rozvíjí zejména gotické melodrama v literární tradici a monstrum vznáší existenciální otázky. Pomalé až meditativní tempo nicméně kontrastuje s rychlými výbuchy násilí, což v této linii vhodně zrcadlí rozpolcené nitro nešťastného a nepochopeného netvora, jenž marně touží po přijetí a naráží na agresivní odpor. V seriálu z pera Johna Logana, nominovaného na Oscara za filmy Letec, Gladiátor a Hugo a jeho velký objev, mimo jiné exceluje charismatická ďáblice Eva Green.

Tim Burton vzdal poctu Frankensteinovi jako textuální i audiovizuální inspiraci (skrze raná expresionistická zpracování) už v půlhodinovém kraťasu Frankenweenie z roku 1984. Dětskou variaci na Frankensteinův mýtus rozvinul do celovečerní podoby roku 2012 a motivu znovuoživení vtiskl podobu nostalgického gesta lásky ke ztracenému domácímu mazlíčkovi. Režisér, o němž ještě bude řeč, mýtus odlehčuje, ale zároveň zdůrazňuje témata smutku, oddanosti a následků neřízené kreativity.

Rytmicky svižný a referenční snímek využívá černobílou stop-motion animaci s výraznou stylizací, která vychází z klasického monster-hororu 30. let. Tuto formu ale filtruje přes vlastní groteskní poetiku a postavy mají karikaturní rysy, ačkoli působí emotivně díky přesnému loutkovému herectví a jemné práci se světlem. Frankenweenie je krásná hororová pohádka, která žánr využívá spíše k citové rezonanci než k děsu.

Nadčasového příběhu o chorobně osvícené vědě, vnitřním zápasu mezi dobrem a zlem, mnohoznačné pomstě či odsouzení bytosti daleko zaostávající za ideálem krásy se v 90. letech chopil shakespearovský přeborník Kenneth Branagh, jenž nechal monstrum s rysy Roberta De Nira odříkávat srdcervoucí poetické fráze. Jeho film je opulentní, operní a emocionálně přepjatý. Kamera je s širokoúhlými objektivy neustále v pohybu, vizuál je bohatý na barvy, svícení velkorysé a scény nabývají téměř divadelního rázu.

Znetvořený De Niro přistupuje ke Stvoření jako k fyzicky i psychicky komplexní bytosti, zatímco Branagh, jenž si neskromně střihl roli Victora, se snaží co nejvěrněji držet literární předlohy — zdůrazňuje romantický patos, filosofii osvícenství, tragédii lidské hybris a existenciální úzkost. Jeho adaptace je méně hororová a více dramatická; klade důraz na lidskost i krutost obou hlavních postav. Mýtus je zde představen jako tragédie dvou bytostí spojených bolestí.

Jeden z vrcholných výkonů Johnnyho Deppa vdechnul život robotickému Edwardovi, jehož sestrojil lidský vynálezce. Ten mu však před svou smrtí nestačil opatřit ruce a pozoruhodný stroj s laskavou povahou má místo nich sadu čepelí, s nimiž dovede vystřihávat hotové divy. Ctnostný mlčenlivý hrdina s upřeným pohledem hledí na faleš, přetvářku a zlobu povrchně idealizovaného příměstského prostředí. Tim Burton dle svých estetických predispozic staví na kontrastu mezi pastelovou „suburban“ idylou a gotickou izolací Edwardova sídla.

Ačkoli nejde o přímou adaptaci, film je do značné míry frankensteinovským převyprávěním o tvoru, který nedostane šanci být člověkem. Burton využívá motiv stvoření jako metaforu outsiderství a úzkostného dospívání. Žánrově se pohybuje na pomezí gotické romance, melodramatu a temné pohádky, přičemž z filmu čpí něha a melancholie, vycházející ze zasněného němého výrazu, který vydá za tisíc slov.

Bez pořádné komedie by to nešlo. Brzy stoletá legenda žánru Mel Brooks dostal Oscara za muzikálovou satiru Producenti a v 70. letech stál u zrodu referenční parodie, kterou o dekádu později vybrousili bratři Zuckerové s Bláznivou střelou, ale také on sám ve Vesmírných tělesech. Roku 1974 se Brooks pustil do parodické reinterpretace Frankensteina, která slavný příběh uctívá i shazuje zároveň. Režisér přistupuje k Frankensteinovi skrze komediální žánr jako k prostoru pro subverzi ikonických scén a motivů. Tím ukazuje, jak hluboce příběh zakořenil v popkultuře — parodie funguje také proto, že původní materiál je všeobecně známý.

Brooks využívá retro formu — film je natočen černobíle, se stylizovaným nasvícením a dokonce s použitím autentických dekorací z původního filmu z roku 1931. Komediální rytmus staví na přesné práci s načasováním, fyzickém humoru a parodickém nadsazení. Herecké výkony jsou přehnané, ale na hraně elegance a pocty. Pro fanoušky původního pana Wonky Gena Wildera je tenhle kult povinností stejně jako pro cinefily obecně – Quentin Tarantino ho zmínil jako jeden z naprosto perfektních hollywoodských filmů.

Jedna z verzí kultovního anglického studia Hammer, které horečně zaměstnávalo herce jako Peter Cushing a Christopher Lee, z principu zdůrazňuje motiv „kletby“ jako etický horor o pokřivené vědě, lidské touze po moci a monstrózním dopadu experimentování kompletně šíleného Victora. Terence Fisher, jenž odtočil obdivuhodný béčkový kánon gotických příběhů o upírech, vlkodlacích i frankensteinovských monstrech, klade důraz na sadismus, morální úpadek a lidskou krutost.

Typické hammerovské motivy doprovází syté barvy, výrazné make-up efekty a teatrální styl herectví. Film využívá dramatické osvětlení, které je pro studio typické, a soustředěné kompozice zdůrazňující fyzickou přítomnost herců. Atmosféra je méně expresionistická než v americké verzi z roku 1931, ale dynamičtější, krvavější a emocionálně vypjatější. Takhle důstojná a elegantní béčka se už dávno netočí, v 70. letech přebraly otěže lacinější exploatační vyvražďovačky.

Pokračování průlomového hitu Jamese Whalea, který stál u zrodu nesmírně populární a dodnes citované monster éry studia Universal, je tragickým melodramatem nastavujícím satirické zrcadlo. Whale posouvá mýtus směrem k ironii a filozofické absurditě a monstrum získává komplexnější motivace, přičemž vyprávění reflektuje otázky samoty, lidskosti a práva na existenci. Tvůrce zde využívá žánr jako prostor k meditaci nad odlišností — jde o vrcholnou kombinaci hororu a černé komedie, v níž je monstrum nejlidštější postavou.

Možná nejoceňovanější z románových adaptací má propracovanější vizuální styl: ostřejší kontrast světla a stínu, precizní scénografii a výraznější surrealistické momenty. Elsa Lanchester v ikonické dvojroli je díky expresionistickému výrazu a šokové siluetě s vysokým účesem kanonickou hororovou postavou, k níž se v žánru i mimo něj často odkazuje. Podobnost můžeme spatřit u Belatrix Lestrangeové v Harrym Potterovi a fanoušci jsou zvědaví, jak se vliv nestárnoucí klasiky promítne do nadcházející hvězdné adaptace Nevěsta!, v níž se role ujala Jessie Buckley (a monstrum ztvárnil Christian Bale).

V původní zvukové verzi, která skloubila expresionistické radikální kompozice a nasvícení s moderními dramatickými výrazy, Whale převedl román do hororu s prvky tragédie, melodramatu i nenásilné grotesky. Těžkopádně se pohybující monstrum v podání Borise Karloffa je zároveň hrůzostrašné i nevinné, přičemž paradoxy se promítají i do tehdy novátorské formy. Tehdy šokující výjevy obživlého těla z lidských ostatků mají v oslnivé stínohře nadčasový efekt a Whale je během pouhých sedmdesáti minut doprovodil skoro baladickým faustovským příběhem, v němž scény s šílejícím a zaníceným doktorem ustupují třeba podobnou měrou tragické i nádherné sekvenci s malou holčičkou u břehu jezera.

Film je rytmicky úsporný a plný ikonických záběrů, jako je laboratorní oživení s elektrickým aparátem nebo první představení monstra. Napínavý i emočně bohatý počin se stal estetickým kánonem a rovněž prolamoval nemyslitelná tabu. Karloffovo tělesné a intenzivní ztvárnění monstra bylo určující pro celé století filmových „frankensteinovských“ ikon.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, Collider