Důkaz hereckého génia? Henry Fonda zazářil v absolutně nejkladnější i nejzápornější myslitelné roli

Henry Jaynes Fonda se narodil 16. května 1905 v Grand Islandu v Nebrasce. Původně studoval žurnalistiku na Minnesotské univerzitě, ale studium nedokončil. Jeho herecká kariéra začala v amatérském divadle Omaha Community Playhouse, později působil v divadelní skupině University Players a na Broadwayi, načež v roce 1935 debutoval ve filmu The Farmer Takes a Wife.

Mezi hollywoodskou elitu se vypracoval záhy, už roku 1938 hrál po boku Bette Davis v oscarovém dramatu Jezábel. O dva roky později ztvárnil jednu ze svých největších postav, farmáře Toma Joada, přežívajícího velkou hospodářskou krizi ve slavné adaptaci románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu. Když Americký filmový institut roku 2003 zveřejnil v rámci projektu AFI's 100 Years… 100 Heroes & Villains žebříček sta největších filmových hrdinů dvacátého století, Toma Joada zařadil na dvanácté místo – těsně před Oskara Schindlera a Hana Sola.

Fonda přenášel svou nezpochybnitelnou autoritu a moudrost také do končin Divokého západu, kovboje zahrál ve westernových klasikách Jízda do Ox-Bow, Můj miláček Klementina či Šerifská hvězda. Příběh jeho možná nejpamátnější kladné role byl přitom neokázalý a zprvu přehlížený. Herce roku 1955 okouzlila televizní inscenace Reginalda Rose o dvanácti porotcích, kteří rozhodují o trestu smrti pro mladíka obviněného z vraždy otce. Ačkoli Fonda neměl žádné zkušenosti s produkcí, s Rosem uzavřeli smlouvu, najali televizního matadora Sidneyho Lumeta a sami financovali rozpočet ve výši 350 tisíc amerických dolarů.

Distribuci filmové adaptace Dvanácti rozhněvaných mužů do kin odsouhlasilo studio United Artists, mimo jiné na základě předešlého úspěchu televizní hry Martin, převedené do filmové podoby. Fonda, jediná velká hvězda v komorní produkci, kterou výrazně obohatil také český herec Jiří Voskovec, se chopil úlohy porotce číslo 8. Ten během úvodního hlasování po skončení soudního procesu jako jediný hlasuje pro nevinu osmnáctiletého obžalovaného. Příběh z jediné místnosti se poté věnuje kritickému rozboru argumentů a svědectví, jež si porotci vyslechli u soudu, ale nebyli schopni o nich objektivně a rozvážně uvažovat.

Fondův bezejmenný hrdina, který se druhému porotci představí až v závěru, vyniká tím, že navzdory jistému zobecnění jeho morálního poslání není vykreslený ani trochu sentimentálně. Sám si není jistý, zda podezřelý chlapec vraždu opravdu nespáchal, ale na rozdíl od laxních či zaujatých kolegů z řad běžného lidu nepochybuje o jednom – život tohoto hocha závisí na jejich verdiktu, a tudíž si zaslouží alespoň hodinu jejich času a dedukce.

Málokterý herec by přitom tuto postavu nevěřícího Tomáše, jenž v ostatních zasévá pochyby svým racionálním výkladem, dokázal oživit tak přesvědčivě a silně jako Fonda. Očima i v černobílém formátu své okolí propichuje, ale není sarkastický, arogantní či manipulativní. Orientuje se na fakta z těch úhlů, které druzí neberou jako podstatné, a činí tak ze dvou prostých důvodů: aby dostál demokratickému principu, který v Ústavě uděluje všem právo na spravedlivý soud, a aby si zachoval lidskost a důslednost tam, kde jiní vidí jen zběžnou povinnost a předsudky. „Co kdybychom rozhodovali o vašem životě?“

Jeho podněty poukazují na slabiny porotního systému, který se obtížně odděluje od sociálního diskurzu a osobních mindráků, a postupně obrací zbylé porotce na svou stranu. Nikoli proto, že by na ně tlačil, ale protože vynáší smysluplné pochyby a dokazuje, že nic nebylo tak jasné, jak to prezentovala obžaloba či nekompetentní svědci. To vše ve jménu civilizované lidskosti a důrazu na právní občanské status quo.

Dvanáct rozhněvaných mužů v kinech bohužel propadlo. Mimořádně napsaný, zahraný i natočený snímek ale našel velké zastání u kritické obce a následně se stal klasikou díky televizi. Porotce č. 8 zaujal ve zmíněném žebříčku AFI 28. pozici, jen těsně za Supermanem. Fonda, jenž už poté nikdy znovu neprodukoval, nadále přijímal role příkladných hrdinů. Vzpomeňme na drama Rada a souhlas, na válečné velkofilmy Nejdelší den a Bitva v Ardenách nebo na mrazivé Lumetovo varování Selhání vyloučeno, v němž herec ztvárňuje prezidenta Spojených států na úsvitu jaderné války, stojícího před nejtěžším životním rozhodnutím.

Pak Fondovi, tehdy dvaašedesátiletému, zavolal tvůrce italských spaghetti westernů Sergio Leone. Autor dolarové trilogie Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý připravoval koprodukční western s americkými hvězdami a Fondu si představoval do záporné role. „Představte si to: kamera ukazuje pistolníka od pasu dolů, jak vytahuje zbraň a střílí na utíkající dítě. Kamera se pomalu zvedá k jeho tváři a… je to Henry Fonda,“ přesvědčil prý režisér váhajícího herce, jenž tedy v Tenkrát na Západě přijal zápornou roli kovboje, zrazujícího staré pořádky ve prospěch železniční revoluce a pořádného balíku peněz.

Fonda, velký milovník westernů, jenž si tím pádem užil i slavnou tuzemskou parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera, se přesto zdráhal dát v takto záporné roli na odiv svou pravou tvář. Ve snaze změnit svůj vzhled si nechal vyrobit tmavé kontaktní čočky a vypěstoval si knír, což ale Leone zamítl. Diváky musí šokovat pohled do známých modrých očí, z nichž tentokrát sálá neživotný chlad a zloba. Frank hned ve své první scéně vystřílí statkářskou rodinu, jejíž usedlost brání výstavbě železnice. Slouží bohatému magnátovi, jímž ale pohrdá. Postrádá tedy jakýkoli morální kodex a reprezentuje úpadek krajiny ke zkorumpovanému a sobeckému kapitalismu. Frank si bere vše, co si zamane, včetně těla půvabné vdovy po zavražděném statkáři v podání italské divy Claudie Cardinale.

Ačkoli postavu oprávněně nenávidíme, hercovo charisma a Leoneho vypravěčská struktura činí z Franka fascinující prchlivou figuru. Fonda tentokrát šetří slovy a musíme se mu dostávat do hlavy podobně, jako Frank navždy infiltroval vzpomínky tajemného Harmoniky (Charles Bronson), jenž s ním má nevyřízené účty. Obludnost Frankovy minulosti díky důmyslně rozvíjeným flashbackům pochopíme až v závěru, do té doby nás enigmatický přízrak modernity s nejmodřejšíma očima a nepředvídatelnými záměry nepřestává udivovat.

Po Tenkrát na Západě Fonda načal poslední fázi své ohromující kariéry, která se opět nesla ve znamení kladných úloh. Rozlučku s Divokým západem absolvoval v pozdním a poněkud sebereflexivním spaghetti westernu Mé jméno je Nikdo, kde si vyměňoval pohledy s mladším modroočkem Terencem Hillem. Zemřel 12. srpna 1982 v Los Angeles na srdeční selhání, ještě téhož roku přitom stihl převzít Oscara za svou poslední roli v dramatu Na Zlatém jezeře. Byla to jeho druhá zlatá soška z úplného závěru kariéry – první mu roku 1981 věnovali za celoživotní přínos. Málokdo si ji zasloužil víc.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, SlashFilm, AFI, Cinephilia Beyond