Před 110 lety se narodil nejgeniálnější režisér světa. Wellesův Občan Kane urazil mocnáře a propadl

Přestože mladý Orson Welles předtím žádný film nenatočil a uznání sbíral za svou divadelní činnost, na konci třicátých let se o něj studia z velké hollywoodské pětky rvala. Roku 1938 totiž předběhl dobu a doběhl miliony Američanů svou rozhlasovou relací Válka světů. Mimozemskou invazi dle H. G. Wellse prezentoval jako živou krizovou reportáž a lidé se snadno napálili v době, kdy jediným povelem na displeji ještě nešlo ověřovat fakta. Vykutáleného génia si pojistili ve společnosti RKO Pictures a Mankiewicz pro něj sepisoval kvazi životopisný portrét novinového magnáta Charlese Fostera Kanea.

Sebevědomý Welles obsadil sám sebe a přilákal proslulého oscarového kameramana Gregga Tolanda. Jak zazní i ve skvělém faktografickém filmu RKO 281, zkušený Toland viděl ve spolupráci s neznámým objevem možnost novátorské realizace; byl zvědavý na mladého muže, o němž se tolik mluví, navzdory prázdnému celovečernímu portfoliu.

Ne tedy, že by hollywoodské režiséry tehdy obecně považovali za geniální umělce. Ve studiovém a vertikálně integrovaném obchodním systému zastávali převážně role řemeslníků, kteří na place veleli, ale s poslední denní klapkou naklusali k producentům a poddali se jejich direktivní vůli. Sám Welles s odstupem režii nazval „nejpřeceňovanější branží showbyznysu“, ačkoli je to jeho jediná součást, již miluje. Režisér je prý kompetentní pouze tehdy, když ovládá či dobře rozumí ostatním složkám filmu včetně herectví, přičemž danému materiálu dodá něco nad rámec „automatického“.

A v tom byl Občan Kane přelomovým zjevením. Svou roli pochopitelně sehrál výborný scénář, který Mankiewicz formoval dle svého známého, miliardáře a tehdy možná nejmocnějšího člověka Ameriky Williama Randolpha Hearsta. Člověk ovládající značnou část mediální sféry, a tedy pořádný krajíc veřejného mínění, byl zjevně v očích nasávajícího, leč bystrého scenáristy hoden karikatury ve stylu elegantně oblečeného kapitalisty s potměšilým úsměvem, kufříkem přetékajícím penězi a čertovskými rohy na hlavě. O jejich vztahu pojednává například životopisný snímek Davida Finchera Mank od Netflixu.

Občan Kane měl být filmovou událostí, k čemuž ho vedle lákavého tématu předurčovalo formální nadčasové mistrovství hlavního tvůrce, jenž měl u RKO bezprecedentní kreativní svobodu. Welles v podstatě vynalezl či výrazně zdokonalil spoustu filmových postupů, které převládají dodnes. Odvážný střih mezi více dějovými liniemi, záhada kolem jediného slova a její vyšetřování zabalené do příběhu morální devalvace stále bohatšího muže či experimentální styl, nad nímž žasnul sám Toland, dělají z filmu dodnes zásadní hollywoodský milník. Jak to ale už bývá, takový diskurz se ustavil až s odstupem let.

Hearst totiž ještě před premiérou věděl, že Wellesův a Mankiewiczův výtvor ho neukáže v dobrém světle, ačkoli jeho jméno přímo nezazní. Využil tak svůj obrovský vliv a Kanea ve štvavé mediální kampani bojkotoval. Posléze tak navíc činil s rafinovaností úspěšného obchodníka, když ve svých novinách razil úplný zákaz jakékoli zmínky o Wellesově filmu. Když se tedy Občan Kane v prvním květnovém týdnu roku 1941 premiérově uváděl napříč Spojenými státy, návštěvnost byla mizerná. Ve městech se nějací diváci našli, ale v odlehlejších končinách o filmu nikdo moc nevěděl. Některé rozsáhlé řetězce kin pak ze strachu před mocným Hearstem na promítání snímku raději rovnou zanevřely a „nejlepší film všech dob" odešel s neuspokojivým ziskem 1,6 milionu dolarů a se ztrátou přibližně 160 tisíc (jen pro porovnání, druhý nejoslavovanější snímek té doby, megalomanský Jih proti Severu, vydělal jen v Americe 198 milionů).

Reputace filmu se následně zvedla, ale Welles pokračoval v dráze nepochopeného a vzpurného umělce až do smrti. Herec a režisér vedl válku s hollywoodskými studii, která mu od vskutku skvělých Skvělých Ambersonů z roku 1942 pravidelně zasahovala do práce a přetáčela hotové filmy. To potkalo i jeho další mistrovské dílo Dotek zla z roku 1958 a Welles Hollywoodu nadobro zamával. Dál přitom pokračoval i v herecké kariéře. Přestože podle něj neplatilo, že režírující herci se nemohou dostatečně koncentrovat na obě práce, své nejlepší výkony prý předváděl pod jinými režiséry – nejvíc pyšný byl konkrétně na roli tajemného Harryho Limea ve noirové klasice Třetí muž. Objevil se ale také v dobrodružné epice Vikingové či dramatu s Paulem Newmanem a Joanne Woodward Dlouhé horké léto

Většinu 60. let Welles strávil pokusem o adaptaci Cervantesova příběhu o pomýleném rytíři Donu Quijotovi a jeho sluhovi Sancho Panzovi. Welles chtěl vyprávění kontrastně zasadit do moderní doby, jako vypravěč ztvárňoval sám sebe a mezitím v zahraničí pořizoval další hodnotná díla v čele s Kafkovým Procesem a Shakespearovým Falstaffem. Dona Quijota po sedmnácti letech prací nedokončil, rozložitý a mocně charismatický Welles byl nicméně dávno autorskou ikonou pro režiséry z celého světa. Občana Kanea obdivovali i francouzští teoretici a budoucí filmaři z časopisu Cahiers du Cinéma, mnozí američtí velikáni včetně Williama Friedkina či zmíněného Finchera nepochybují, že jde o největší dílo světové kinematografie.

Welles byl až do své smrti roku 1985 rovněž velikánem stříbrných pláten po celém světě. Ani v nejmenším nebyl filmovou hvězdou, ale svou účastí poctil spoustu evropských i amerických produkcí. Mezi nimi se nachází i skutečné béčkové skvosty včetně hororu Necromancy od úctyhodného brakaře Berta I. Gordona; zahrál si také v koprodukčním válečném Warerloo a slavně nadaboval zápornou entitu v kultovním animáku Transformers: The Movie.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, Nejslavnější filmy, které nikdy neuvidíte, YouTube – The Narrative Art