Legenda o vášni je melodrama jako řemen. Brad Pitt s režisérem si poměřovali ega, Hopkins ani nemusel hrát
Legenda o vášni | TriStar Pictures
Zwick vypověděl okolnosti vzniku historické adaptace románu Jima Harrisona ve svých memoárech Hits, Flops, and Other Illusions: My Fortysomething Years in Hollywood, jejichž útržky otiskl magazín Vanity Fair. S Pittem se pozdější režisér Posledního samuraje a Krvavého diamantu poprvé setkal roku 1989 u natáčení svého sitcomu thirtysomething, kde mladý herec k nadšení všech pracovnic v budově dostal miniaturní štěk. To stačilo k tomu, aby se přes ikonické svlečené cameo v dramatu Thelma a Louise propracoval až do hlavní úlohy v Redfordově filmu Teče tudy řeka (1992). Pak už následovaly filmy Pravdivá romance, Kalifornie či Interview s upírem.
Zwick, jenž 80. léta uzavřel oscarovým válečným dramatem Sláva, měl lamače dívčích srdcí v merku. Produkční partnerka Stacy Snider totiž po sérii tvůrčích nezdarů oživila letitý plán na Legendu o vášni pod Mikem Medavoyem ze společnosti TriStar, přičemž původní scénář Billa Wittlifa Zwick přepracoval s pomocí Susan Shilliday, kolegyně z thirtysomething. Šlo o rozsáhlé vyprávění ve formě dopisů mezi příbuznými z rodiny Ludlowů, které Harrison dle režiséra přejal z minulosti vlastního rodu.
„Byl pozoruhodným vypravěčem nejen na papíře, ale i osobně. Vyprávěl nám o svých předcích z Horního poloostrova v Michiganu a o uniformě Unie, která visela ve stodole a kterou nosil příbuzný, jenž byl zraněn u Gettysburgu. Popsal nám také původ Legendy o vášni, o tom, jak našel hromadu dopisů ve staré zásuvkové skříni na půdě. Když je četl, upadl do hlubokého spánku, během něhož k němu příběh přišel v celé své podobě. Probudil se a dvanáct hodin ho bez přestávky na jídlo zapisoval – což byl pro Jima možná ten nejpozoruhodnější prvek celého příběhu.“
Edward Zwick – Legenda o vášni | TriStar Pictures
Legenda o vášní ve filmové verzi sleduje celý život Tristana, prostředního ze tří synů bývalého plukovníka Ludlowa (Anthony Hopkins), a to očima indiánského vypravěče One Stab (Gordon Tootoosis). Nezkrotný dobrodruh a lovec se srdcem v divočině zahoří zakázanou láskou k Susannah (Julia Ormond), snoubence mladšího bratra Samuela (Henry Thomas), již tajně obdivuje i nejstarší sourozenec Alfred (Aidan Quinn). Bratři nicméně počátkem roku 1915 vyrazí do velké evropské války bránit Anglii, aby dostáli principům cti. Samuel padne, Alfred usiluje o lásku Susannah a také pozici v americkém kongresu a Tristan pátrá po naplnění i rovnováze své planoucí duše, spjaté spíš se zatoulaným grizzlym nežli s řádem dotírající zkorumpované společnosti.
Režisér hodlal kompletní život mužského protagonisty znázornit jako nevyhnutelný součet jeho hrdinských skutků stejně jako nezhojitelných vnitřních ran. Obsazení hlavní role bylo pro vrtkavý projekt kruciální. Medavoy měl zaostřeno na Toma Cruise, jemuž poslali scénář a Zwick jej navštívil v zákulisí připravovaného filmu Navždy a daleko. Absolvovali spolu adrenalinovou vyjížďku na koních, ale hvězdný třicátník nesouhlasil s některými Tristanovými principy a neměl zájem.
Zwick naštěstí získal divadelního mistra Hopkinse, jenž po Oscaru za Mlčení jehňátek poskytl hereckou stabilitu také ve formě žádoucí star-power. Tu ovšem musel projevit hlavně Pitt, na němž režisérův zrak definitivně ulpěl. „Nestačí, aby filmová hvězda byla pohledná; hezcí herci jsou všude. Nejde jen o to, jak na něčí kostru obličeje dopadá světlo a stín. Je to něco nepopsatelného, co se skrývá za jejich očima a naznačuje fascinující vnitřní svět – ať už ho skutečně mají, nebo ne – a co z nich nějakým způsobem vyzařuje. Nevíme, co se jim odehrává v hlavě, ale zoufale to chceme zjistit, a často to stačí,“ popsal Zwick své nároky na herecké charisma. „Brad také projevil skutečnou vášeň pro scénář a silnou náklonnost k postavě. Řekl, že vyrůstal na venkově v Missouri a znal muže, jako byl Tristan. Když odcházel ze schůzky, cítil jsem, že jsem našel toho správného herce. Byl jsem odhodlanější než kdy dřív dotáhnout to do konce.“
První známka budoucích problémů přišla během skupinového čtení scénáře. Text, poskládaný zejména z recitovaných dopisů všech sourozenců, jejich otce či odloučené matky (a také retrospektivně vyprávěný One Stabem u ohně), ve filmu doprovází magická kamera Johna Tolla i vzletný vrstevnatý soundtrack Jamese Hornera. To u stole s papírem v ruce absentovalo a Pitt začal cítit, že s Tristanem není ve své kůži. Odešel a chtěl z produkce vycouvat. „Už se o tom nikdy nemluvilo, ale byl to první náznak hlubších emocí, které v Bradovi vřely pod povrchem. Na první pohled působí uvolněně, ale když je vyprovokován, dokáže být nevyzpytatelný, jak jsem si měl během natáčení několikrát připomenout, když jsme si vzájemně testovali své hranice,“ potvrdil Zwick.
S Hopkinsem při nebývale zabláceném natáčení v Britské Kolumbii žádné potíže neměl. Představitel Hannibala Lectera svým příklonem k jednorázové improvizaci podporoval režisérovo tíhnutí ke kvaltu, navíc měl v zásobě tolik talentu, že vedlejší roli by zvládl i ve stadiu poloviční letargie. „Čas od času jsem nenápadně nahlédl do jeho scénáře a všiml si, že vedle některých scén měl naškrábáno „N.A.R.“. Nakonec jsem sebral odvahu a zeptal se, co to znamená. „Ach,“ zasmál se. „No acting required“ (není potřeba žádné herectví).“
Štáb ostatně natáčel výpravné melodrama s okázalými obrazovými kompozicemi a Zwick neváhal přerušit interiérovou dialogovou scénu, když potřeboval zachytit působivý západ slunce. „Každý den jsme měli možnost pružně měnit plány, přerušit velkou scénu uprostřed, vyběhnout ven natáčet exteriéry během magické hodiny, zachytit přicházející bouři nebo ohromující západ slunce a další den se vrátit a dokončit přerušenou scénu. Přesně tak natáčel své velké westerny John Ford. Večer, kdy se tři bratři Ludlowovi vydali do války, byl natočen během tří magických hodin.“
Takové spektákly s dojímavými zvraty si nicméně expresivní herectví žádají a toto břemeno skončilo na Pittovi, jenž se mu bránil poddat. „Brad býval nervózní, kdykoli měl natáčet scénu, která od něj vyžadovala projevit hluboké emoce. Právě tady se jeho představy o Tristanovi lišily od mých. Brad vyrůstal mezi muži, kteří své emoce drželi na uzdě; já jsem věřil, že smyslem románu je ukázat, že život muže je součtem jeho ztrát a bolestí,“ líčil Zwick, jenž přiznal, že situace se vyostřovala i vinou vlastní neústupnosti.
Legenda o vášni | TriStar Pictures
„Tlačil jsem ho, aby udělal něco, co podle něj buď neodpovídalo postavě, nebo bylo na obrazovce příliš „emo“, než jak chtěl působit. Nevím, kdo začal křičet první, kdo zaklel, nebo kdo hodil první židli. Možná já? Ale když jsme se rozhlédli, štáb byl pryč. A nebylo to naposledy, co se to stalo. Časem si štáb na naše hádky zvykl a prostě odešel, aby nás nechal to vyřešit. ‚Nesnášíme, když se rodiče hádají,‘ řekl někdo.“
Režisér si všímá, že podobné pnutí bývá častým psychologickým zrcadlením napětí na scéně, kde se filosofie a umělecké přístupy rozchází. „Mezi silným vedením a dominancí je jasná hranice, zvláště když mužský režisér režíruje mužskou hvězdu. Někdy to může sklouznout k tomu, co můj přítel a psycholog jednou nazval ‚problém falické identity‘ – jinými slovy k měření ega. Silný režisér pracující se silným hercem může připomínat dva tanečníky, kteří se oba snaží vést. Takové napětí však může přinést velmi dobré výsledky. George Clooney a David O. Russell se během natáčení filmu Tři králové dostali do ostré hádky. Každý tvrdí, že to začal ten druhý. Stálo to za to? Byl to skvělý film.“
Zwick pokračoval tím, že svého hereckého svěřence obhájil a vypíchl sadu každodenních nástrah, s nimiž se člověk v jeho pozici musí spontánně vypořádávat a uzpůsobovat jim natáčecí i kolegiální praktiky. „Nikdy to nebylo osobní. Brad je přímý, upřímný člověk, se kterým je radost být a má schopnost prožívat skutečnou radost. Vždy byl naprosto oddaný tomu, aby odvedl svou práci co nejlépe. Já jsem na druhou stranu filmový režisér vydávající se za racionálního člověka. Prezentuji se jako mensch – přemýšlivý, kolegiální chlapík, který chce slyšet názory všech. Ve skutečnosti jsem ale Ahab v baseballové čepici. Chci, aby se to udělalo přesně tak, jak jsem řekl, a chci to hned. Hned znamená dřív, než ztratíme světlo, než udeří bouře, než přeletí další letadlo, nebo než nás studio zastaví za přesčasy. Hned, protože tenhle film budu natáčet jen jednou, protože tenhle záběr s největší pravděpodobností ve filmu zůstane a já se na něj budu muset dívat tisíckrát ve střižně, na předpremiérách, na premiéře a žít s ním po zbytek života.“
Legenda o vášni
Legendu o vášni koneckonců dohnala i další běžná rizika velkých produkcí, jejichž rozpočty většinou probublávají nad vymezenou hranici a producenti přijíždí na scénu utahovat opasky. Medavoy hrozil vystřižením všech scén, v nichž Tristan cestuje do tropických zákoutí světa, takže Zwick si vymyslel historku, že pláče ve svém přívěsu a odmítá pracovat. Byl odhodlaný prosadit si vlastní představu o filmu, který posléze čelil další osudové zkoušce před testovacím publikem. „Každý film je dokonalý. Alespoň dokud ho neukážeme. V tu chvíli už nikdy není tak dokonalý, jak jsme si mysleli. A už není jen náš. Tak to má být. Film je natočen proto, aby ho viděla veřejnost,“ uznává smířlivě.
„Při první předpremiéře Legendy o vášni jsme během druhého filmového kotouče, ve scéně, kdy se Tristan a Susannah setkají pozdě v noci v pracovně Ludlowových a políbí se, slyšeli, jak publikum začíná ‚odcházet‘. Bylo to, jako by všichni křičeli: ‚Nedělej to, Brade… Jestli políbíš přítelkyni svého bratra, budeme tě nenávidět po zbytek filmu!‘ Steve se ke mně otočil a řekl: ‚Ups.‘ Tu noc jsme se vrátili do střižny. Úpravou, která nezabrala víc než deset vteřin, jsme zcela změnili postoj publika k hlavnímu hrdinovi. Když Tristan a Susannah podlehli pokušení, ale polibek si odepřeli, dokázali si udržet důvěru publika.“
Postprodukce je rovněž časem, kdy se snímek stává pomyslným veřejným vlastnictvím Hollywoodu a adolescentem v péči médií. V tomto případě se dle Zwicka začalo šeptat o tom, že Legenda o vášni bude mít v kinech silný start. Do střižny proto přicházeli cizí tvůrci, kteří pro potřeby vlastních projektů chtěli zhlédnout výsledek kolegovy práce. „Mohl by se zastavit Mel Gibson? Režíruje svůj první film (Statečné srdce) a chtěl vidět práci Johna Tolla (Mel nakonec najal Johna, Steva Rosenbluma a Jamese Hornera – všichni tři byli nominováni na Oscara a John získal svého druhého Oscara v řadě). Mezi režiséry existuje nepsaný kodex, jakási čest mezi zloději, že si navzájem pomáháme, a co je nejdůležitější, říkáme si pravdu,“ potvrdil Zwick.
Legenda o vášni v lednu 1995 v kinech dle očekávání zabodovala, přestože část kritiků lamentovala nad nesourodým, napohled však krásným vyprávěním, vhodným spíš pro mnohem delší televizní sérii. Zwick si před Posledním samurajem, na němž se dočkal údajně fantastické spolupráce s Tomem Cruisem, procvičil tu nejklasičtější z klasických hollywoodských slaďáren, v nichž každé gesto, záběr i hudební tón patří do výkladní skříně. A to nakonec zřejmě ocenil i nejprve vzpurný Pitt.
„O několik měsíců později, když mě studio požádalo o vytvoření režisérského komentáře, zeptal jsem se, jestli ho bude dělat i Brad. Řekli, že o tom uvažuje. Zavolal jsem Bradovi a navrhl, abychom komentář nahráli společně. Rozhodli jsme se, že si nejdřív zajdeme na večeři. Potom jsme si dali jointa a hodiny si povídali. Byli jsme tak zhulení, že jsme málem nedorazili na nahrávání; pokud budete pozorně poslouchat, můžete slyšet, jak se chichotáme,“ vyprávěl Zwick o konečném usmíření.
„Později, když jsme šli k autům, si Brad povzdychl: ‚Člověče, na place jsem polovinu času vůbec nevěděl, co dělám.‘
„Brade, já na place většinou netuším, co dělám.“ odpověděl Zwick
„Objali jsme se. Byl to hezký moment. Už jsme spolu nikdy znovu nepracovali.“