Poslední oběť se snaží jít s trendy kriminálek, ale nezakryje směšnost

Dvojčata Kateřina a Jitka Bártů zásobují diváky a divačky televize Prima neutuchající vlnou kriminálních seriálů. První jmenovaná je podepsaná pod produkcí, druhá pod režií, scénáře přitom píšou společně. Po dvou sezónách V.I.P. vražd a Temného kraje letos servírují hned dvě na sebe navazující díla, která lze vidět i na platformě Prima+. Počátkem února se zde objevilo osm dílů seriálu Půlnoční zpověď a o měsíc a půl později jsou k přehrání (naštěstí) jen čtyři kapitoly minisérie Poslední oběť.

Oba tituly jsou spojené ústřední dvojicí postav. Stela (Markéta Plánková) je stereotypně bezhraniční workoholická psycholožka, která je pro svou klientelu k dispozici dnem i nocí. Snad proto má nerealisticky luxusní manželskou poradnu v Praze a o vlastním muži a dvou dětech sice občas mluví, ale čas na ně nemá. Neumí plavat, má totiž strach z vody. A tím její výrazné vlastnosti bohužel končí.

Její mladší bratr Albert (Marek Lambora) je knězem ve fiktivní středočeské vsi Záhřeb, ale kromě duchovní péče o tamní opilé hasiče je též všestranně geniálním chemikem, botanikem a matematikem. Bohužel však také zbytečně samolibým hejskem, který během rozhovoru s podezíravými policisty rošťácky pronáší kryptické věty jako: „Jedy jsou všude kolem nás. V nepřiměřeném množství vás může zabít i kohoutková voda.“ Má tetování, večery tráví drsňáckým pokuřováním (zřejmě) marihuany a rozhodně nebudí dojem důvěryhodného zástupce království nebeského.

Podivná dynamika mezi těmito postavami je v novější Poslední oběti snesitelnější než v prvním případě, a to z jednoduchého důvodu, neboť celá minisérie uteče za polovinu času. Přesto se celkem čtyři hodiny strávené se zbytečně překombinovaným příběhem libujícím si ve slepých uličkách a tahání publika za nos zdají velmi, opravdu velmi dlouhé. I když je bezesporu obrovskou výhodou, že pro pochopení základních atributů Poslední oběti není nutné sledovat i jejího dvakrát delšího předchůdce.

V úvodu sledujeme přísnou vědkyni Táňu (Adéla Gondíková), která se v biochemickém ústavu snaží najít lék na rakovinu. Za podivných okolností však její auto havaruje a žena zemře. To nicméně neznamená, že se v dalším vyprávění už nevyskytuje, právě naopak. Po vzoru třeba Taušových Zrádců se s ní nadále setkáváme ve flashbacích či vizích různých postav, jak výrazně nasvícená z anfasu mluví do kamery.

Prvním podezřelým se stává její manžel Tomáš (Lukáš Vaculík), jelikož jejich vztah poslední dobou zrovna nevzkvétal. Distingovaný archeolog je autorem knihy Poslední oběť o manželských problémech v historii, ale namísto v badatelně tráví skoro veškerý čas v bazénu. Rovněž kolegové Táni v podání Pavla Řezníčka a Lenky Vlasákové se v prvních desítkách minut tváří do kamery značně tajemně, takže je samozřejmě musíme podezírat také.

K případu jsou přidělení nenápaditě chlapáčtí vyšetřovatelé (Marek Němec a Jiří Ployhar), kteří pijí zásadně z hrníčků s logem Policie České republiky. Zatímco jeden se chlubí tím, že „knížky dávno nečte, jenom hlášení“, podle druhého by mnohasestránkovou odbornou publikaci napsal jenom „chorej mozek“. To je svým způsobem trefná úvaha, přesto policejní duo v podstatě jen čeká na chyby či přiznání zainteresovaných postav a kromě nikam nevedoucích, zato však neustálých výslechů se na nic nezmůže.

„Rakvička a věneček, to je moje! Nedokážu jít kolem a nedat si,“ olizuje se mlsný hasič a kandidát na starostu v podání Martina Sobotky, zatímco v Záhřebu navštěvuje cukrárnu dobromyslné paní Šmeralové (Kristýna Badinková Nováková). Repetitivní a otravné lince s jejím hrubiánským manželem (Jan Dolanský) je od začátku věnováno tolik prostoru, že nemůže být pochyb o zapojení těchto figur do tajemného zločinu.

Především první díl je přehlídkou bizarních momentů, kdy se o charakteristikách většiny zúčastněných dozvídáme zpravidla z dialogu jiných postav; ideálně v situaci, kdy se na ně dotyčný dívá. Cringe pocity a diváckou zmatenost umocňuje i přehnaně horlivý střih, který opouští figury uprostřed dialogů, aby se k nim nepochopitelně zase vracel. Zhruba čtvrthodinu tak strávíme na Tánině pohřbu, o němž si kvůli prostřihům na jiná místa hned několikrát myslíme, že už dávno skončil.

Zatímco úvodní čtvrtina vyprávění tedy pouze rozviřuje vlny tajemství, aniž bychom se něco kloudného dozvěděli, další díly (označené jako kapitoly) už tak hrozně nepůsobí. Pravděpodobně proto, že si divák či divačka vybuduje lehký stockholmský syndrom a na neintuitivně divoký střih, dialogové tlachání i rádoby napínavé klavírní motivy si trochu zvykne. Logické lapsy navíc umožňují i přemýšlení nad skutečně mysteriózními prvky, například jak je možné, že se odněkud neustále zjevuje Tomášova kniha, kterou ale pohříchu skoro žádná z postav nečte.

Až nepříjemně často si sestry Bártů vypomáhají stokrát viděnými klišé (hulvátský automechanik a umírněná světice v manželské poradně) či utvrzováním veřejnosti v často omílaných, leč nebezpečných tvrzeních (kritika vědy jako prospěchářského byznysu k vyžírání grantů nebo bagatelizace psychických poruch).

Intelektuálně stimulující má být zřejmě opakující se téma oběti – každá z postav přinese něco na oltář svého partnerského svazku, Táňa má navíc ušlechtilou pracovní misi, Stela zase klienty a tak dále. Jenže opakované skloňování slov „oběť“ a „obětovat se“ rozhodně nestačí k tomu, abychom témata vztahového či profesního obětování se mohli považovat za adekvátně zpracovaná. Určitě ne třeba ve srovnání s loňským filmem s názvem… Oběť.

Nutno však uznat, že primácká produkce se přece jen snaží koukat přes rameno zkušenějším (a zdatnějším) kolegům. Náročnější a zamotanější kriminálka by se postupným rozvíjením spletitých vztahů ráda přiblížila kvalitám kupříkladu Podezření, v němž také každá nová informace částečně přerámovala dosavadní dění a naváděla publikum k jiné interpretaci úvodního zločinu. Výsledek je však bližší samotnému závěru prvního dílu, který několik minut buduje napětí, ale nakonec vyústí v banálně směšnou pointu.

Za zmínku stojí i nezanedbatelný review bombing na databázi ČSFD, kde si novinka sester Bártů vysloužila nejnižší možné hodnocení od spousty uživatelů a uživatelek, kteří očividně nenávidí veškerou produkci televize Prima, zato naopak nadšeně hltají aktuální tvorbu konkurenční Novy (respektive Voya). Možná se tak rýsuje další záhada, na niž si budou muset hříšný kněz a bezkrevná psycholožka posvítit…