„Herec musí mít dva mozky." Milan Ondrík o silných emocích a technických překážkách u filmu Otec

To je vzájemné. Jako herec jsem součástí díla, nechci sám vyčnívat. I když jsem ale jedna z nejmenších součástek, chci mít do toho díla přesah, a to se podařilo. Měl jsem úzký vztah s hereckými kolegy i s režisérkou, ale ohromný vztah s kameramanem Adamem Suzinem. Měl jsem v něj obrovskou důvěru, dohodu, jak bude co fungovat a kde mozek zareaguje tak, aby emoce šla správným směrem. 

Když jsme se s Terezou Nvotovou bavili o tom, jak to uděláme, skoro jsem na ni křičel, že nevím, jak to udělám. Nakonec jsme si řekli, že to necháme vyplynout ze situace. S kameramanem jsme byli dohodnutí, jak se budeme pohybovat. Jeden mozek pracoval v rámci situace a druhý mozek nepracoval, otevřel srdce a nechal to zažívat. Sám říkám, že na ten film se nedá připravit, ten film se musí prožít. Jsem šťastný, že každá emoce, kterou jsem nechal před kamerou, nebyla hraná, ale velmi reálná. Byla často točena na více pokusů, ale pokaždé opravdová.

Jako herec jsem si s režisérkou dával vždy jiné okolnosti. Když se nějaký záběr nepodařil a bylo třeba ho opakovat, dával jsem si jinou okolnost. Nikdy jsem nechtěl opakovat tu samou emoci, takže se neopakují ani v tom filmu. Některé jsou na vystřižených záběrech. Už proto jsem věděl, že to bude dobré, a že ten film bude dobrý, když ho prožiji, místo abych ho zahrál. Nějakým zázrakem se to s těmi komplikovanými záběry podařilo.

To byl náš cíl. Můžete si to představit jednoduše - to je tragédie, co se mu stalo. Paradoxně na mne některé emoce fungují o mnoho silněji, když nejsou „slzavé”. Bylo by hrozné dívat se na člověka, který propláče celý film. Pro mě jsou silné momenty, kdy člověk v silných situacích drží chladnou hlavu a udrží tu emoci. Pro mě bylo nejtěžší udržovat emoce a neukazovat je.

Ta byla jedna z těch těžších, protože jsme točili za plného provozu. V té scéně musí moje herecká kolegyně Dominika Morávková-Zeleníková přestoupit z jednoho auta do druhého. Technicky to bylo náročné. Navzdory emocím jsem musel přesednout na druhou sedačku, takže kameraman, který na ní seděl, si musel přesednout na jinou, a já si musel následně zvednout opěradlo, i když jsem zrovna hrál emoci. To si nikdo neumí představit, bylo to mnohem komplikovanější, než si prostě jen přesednout. Jsem rád, že to působí zdánlivě tak jednoduše. Emocionálně se mi to ale stalo při natáčení úplně jiné scény. Jel jsem z Bratislavy do Nitry, kde jsme točili a musel jsem zastavit. Neviděl jsem na cestu. Po natáčení jedné těžké scény se mi totiž pomíchaly emoce. Nevěděl jsem, jestli se směju, nebo pláču, ale hrozně mne to vyděsilo. I když jsem si myslel, že jsem dostatečně zdatný a zkušený herec, abych své emoce ovládal, tento film mne úplně vyvedl z omylu. 

Pro mě ne. Když jsem byl mladý, často se mi stávalo, že jsem šel z představení a musel jsem se zastavit a odpočinout si. Své emoce ovládat umím, ale tento film byla výjimka. Sáhl jsem si na emocionální dno, které jsem té chvíle nezažil a vlastně už ho zažít nechci. 

Jako herec musíte mít dva mozky. Jeden emocionální, ten musí být v první řadě stoprocentně připravený pro postavu a schopný pracovat s emocemi. Druhý je technický. Pro diváka to vypadá jednoduše. Kolem vás je ale celý štáb, který se otáčí o 360 stupňů, máte kolem sebe kamery minimálně deseti kameramanů, jeřáby, různé technické vymoženosti, drony, atd. Do toho ten film musí působit úplně obyčejně a emocionálně. Přijal jsem nabídku na Otce, protože jsem to chtěl natočit, i kvůli tomu hejtu, lidem, kteří odsoudí někoho, komu se stane taková tragédie. Když jsem se dozvěděl, jakým způsobem to chceme natočit, řekl jsem: „To se nepodaří.” Nějakým zázrakem se to ale stalo. Poprvé jsem to viděl v Benátkách a ten film vážně funguje, i navzdory tomu, že v něm hraji já.

Zdroj: Kinobox

Podívejte se také na nejlepší psychologické filmy podle Kinoboxu.