Nebývale talentovaný Tomáš Holý je dokonalým symbolem své éry

Asi není třeba detailně demonstrovat Holého kariéru. Svého synovce přivedl na natáčení filmu Marečku, podejte mi pero! štábní rekvizitář, aby si odbyl štěk v jediné scéně. Režisér Oldřich Lipský okamžitě vycítil potenciál sympatického kluka, který před kamerou netrpěl ani špetkou trémy. Obsadil ho tedy do malé role ve svém dalším filmu Ať žijí duchové. Holý z každé repliky vyždímal maximum.

Ve stejném roce úspěšně prošel poměrně náročným konkurzem u Marie Poledňákové na hlavní dětskou roli v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku. Celý proces opět provází spousta historek svědčících o spontánní schopnosti Holého strhnout na sebe pozornost a získat si sympatie štábu. Během natáčení měl možnost improvizovat a vylepšovat scény podle vlastního uvážení, což u dětského herce rozhodně není standard. Pomohl tak trochu topornému textu Poledňákové, kterou vždy zajímal jen základ situace, ne autentičnost jazyka.

Vzhledem k tomu, jakou legendou se Holý stal, a protože už se nemůže sám vyjádřit, je vhodné k záplavě anekdot o jeho eskapádách přistupovat s trochou nedůvěry. S určitostí můžeme hodnotit jen jeho výkony. Jisté pak je, že měl nevídané charisma a jeho energie před kamerou nemá obdoby. Není přesné tvrdit, že je přirozený, v mnoha ohledech je tomu naopak. Chová se totiž přesně tak, jak si dospělé publikum představuje neodolatelné dítě. Jeho vystupování nejde zaměnit s chlapcem nevědomky pozorovaným, jak si hraje s kamarády, jde o perfektní performanci dětství pro kameru.

Málokterý skutečný kluk jeho věku je v takové míře výřečný natolik lucidním způsobem. Holý ale dokáže své repliky dokonale prodat. Stačí se podívat na všechny ostatní prkenné dětské herecké výkony v ostatních filmech Marie Poledňákové, abychom docenili jeho osobní vklad. Holého přesvědčivost nejde svést na správné vedení ani promyšlený střih, ve svých osmi letech je plnohodnotným filmovým hercem, který zřejmě chápe celý proces.

Mezi lety 1976 a 1980 si připsal 16 filmových rolí. Mezi nimi i v trilogii Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem o chlapci, který tráví prázdniny u svého dědečka hajného. Či v romantické komedii Setkání v červenci s Oldřichem Keiserem a Danielou Kolářovou. Ve svých jedenácti ale učinil rozhodnutí, že chce zábavní průmysl opustit. Vystudoval gymnázium a začal chodit na práva. Devět dní před dvaadvacátými narozeninami podlehl zranění při autonehodě.

Herci a herečky, kteří zemřou mladí, vždy fascinovali společnost. Talent utnutý sotva na začátku produktivního věku samozřejmě vyvolává lítost a smutek. V prostoru audiovizuální kultury s sebou ale také nese těžko popsatelnou auru věčného mládí a nesmrtelnosti. James Dean a River Phoenix možná opustili svět nepřirozeně brzy, zároveň ale nikdy nezestárnou, nezprotiví se, nevyjdou z módy a nevypustí z pusy nic, co by prozradilo jejich odtrženost od světa. Hibernují v okamžiku největšího příslibu.

Tomáš Holý je samozřejmě trochu jiný příklad. Náhlá smrt nepřerušila jeho uměleckou kariéru. Před kamerou stál naposledy deset lety před svým skonem. Bylo to v koprodukčním česko-německém seriálu Připoutejte se, letíme nad Atlantidou, který tehdy tuzemská televize ani neodvysílala. Přesto s sebou ale jeho smrt přináší specifické významy. Už jen otazníkem, jaký vkládá do jeho životního příběhu.

Nemůžeme si být jistí, jestli by se Holý nenechal zlákat k návratu k filmu. Netušíme, jestli by uspěl jako dospělý herec. Neviděli jsme ho v nedůstojných televizních estrádách devadesátých let ani v Ordinaci v růžové zahradě. Neslyšeli jsme ho v médiích podpořit prezidentského kandidáta, nevystoupil v žádném volebním spotu. Nepropagoval ani nenadával na Evropskou unii a nešířil konspirační teorie. I když je možné, že by zůstal zcela mimo veřejnost a na nic z toho neměl ani pomyšlení, nikdy se to nedozvíme.

Nikde jinde na světě nejspíš nenajdeme dětského herce, který by se během pouhých čtyř let mezi sedmi a jedenácti tak výrazně zapsal do povědomí celé národní kinematografie, ale nedostal šanci dospět a nabýt opravdu plnohodnotné individuální identity. I kdyby jí bylo trvalé odstřižení od mediálního prostoru, pořád by šlo o akt vlastní vůle.

Desetiletý Tomáš Holý se tak nezáměrně stal perfektním naplněním aspirací normalizační kinematografie, jež tak úpěnlivě usilovala o zachycení nekomplikovaného radostného okamžiku bez dalších významových vrstev a kontextu. Holý je dokonalá kupa nakažlivé dobré nálady a sledovat ho evokuje nostalgické pocity i v části publika, která jeho dobu nezažila. Jeho doba ostatně nikdy doopravdy neexistovala, vždyť vystupoval v rodinných komediích a dětských snímcích, které se vyhýbají všem starostem každodennosti.

Na samotném Holém ale není co kritizovat ani zpochybňovat. Nelze spekulovat, zda mohl či měl dělat věci jinak, to by bylo u herce jeho věku absurdní. Jedná se vlastně o něco zcela bezprecedentního a neopakovatelného, ztraceného v sociální realitě, ale zaznamenaného na filmový pás, který mu propůjčuje věčnost.

Loni vzniklo 76 českých filmů – dokumentárních, hraných i animovaných. Vybrat ty nejlepší z nich bylo těžké. Kritériem bylo hlavně to, aby ona vybraná sedmička pokaždé reprezentovala jiný filmový styl.