Máma umí být dojemná i podbízivá. Jiří Strach se pohybuje na hraně kýče

Jiří Strach si vždy dokázal vybírat příběhy plné výrazných postav se silnými osudy, které obsahují patřičně lidský a uvěřitelný rozměr, mají tedy na své publikum správný emocionální dopad. A to i přesto, že je režie ve svých postupech občas poměrně přímočará a scénář zbytečně doslovný. Jiří Strach ale ví, co na jeho příznivce platí, jak uspokojit většinového diváka a nebojí se přitom hrát maximálně na city. Máma je toho jasným důkazem.

Příběh nás zavede do 80. let, kde budeme sledovat osudy mladé matky Lilian a její dcery Malvíny, a to rovnou ve dvou časových rovinách. Lilian není obyčejnou matkou, trpí totiž mentálním postižením a má za sebou také traumatizující minulost. Psychicky zaostalá žena má ovšem sama dceru, s níž našla útočiště u postarší paní Holasové, která se o obě stará. Jenže jejich ochránkyně jednoho dne zemře a Malvíně je jasné, že se o ně brzy začnou zajímat příslušné orgány.

Uteče proto se svou matkou, která místo schopnosti péče disponuje nehynoucí mateřskou láskou, do lesů, kde se snaží marně schovat před světem. Zároveň sledujeme linii dospívající Malvíny žijící v dětském domově, která se snaží dostat ke své matce, jež je léta zavřena v psychiatrické léčebně.

Tvůrci se tak zaměřují na tradičně výrazný a inspirativní motiv života s mentálně postiženým, i když tentokrát z jiného úhlu pohledu, než jsme možná zvyklí, ale také na témata velké mateřské lásky, smíření se s vlastní minulostí i hledání blízkého člověka. Scénář i režie dokážou být ve všech těchto motivech patřičně srozumitelné, i když místy až příliš přímočaré. Zároveň se zde Strach viditelně inspiruje žánrově příbuznými snímky typu Rain Man, jen se neštítí jít v jistých jeho aspektech totálně na dřeň. A to v tom dobrém i špatném smyslu.

Máma je rozhodně snímkem, na který se velmi hezky kouká. Kamera dokáže solidně prodávat kontrasty prosluněnými dny na útěku a chladnými kulisami léčebny či dětského domova, hudba je správně tklivá a atmosféra nešetří sentimentem, melancholií a patřičnou dávkou patosu. Zároveň má televizní film i menší nádech dobrodružství a romantizujících prvků, čemuž pomáhá Malvínino pravidelné předčítání příběhů o Indiánech. Díky tomu je počin i přes své těžké téma zabalen do správně divácky stravitelného celku s atmosférou balancující na hraně dramatu a kýče.

Nejsilnější jsou režie i Epsteinův scénář právě ve vykreslování intimního vztahu matky a dcery, který dokáže být patřičně emotivní. Sice je to malá Malvína, která se musí během jejich útěku starat o všechno potřebné, právě nehynoucí a nepopsatelná láska postižené matky je hnacím motorem nejen jejich vztahu, ale celého snímku. Scénář i režie umí pouto prodat patřičně dojímavým a emocionálním způsobem, u něhož jistě nezůstane řada očí suchá.

Mohou za to samozřejmě i herecké výkony. Zejména proměna Elizavety Maximové je opravdu obdivuhodná. Kvůli roli Lilian se změnila k nepoznání nejen v maskérně, ale také totálně obměnila svůj herecký rejstřík a její práce s emocemi i postavou je v jistých pasážích opravdu bravurní. Pochvalu si však zaslouží také představitelky dcery Malvíny. Sophia Šporclová i Valentýna Bečková působí sebejistě a dávají snímku další důležitý emocionální rámec.

I přesto jsem se ale nemohl při sledování ubránit pocitu, že to tvůrci někdy s tou přímočarostí, diváckou podbízivostí i používáním všelijakých klišé už trochu přehání. Vedlejší postavy jsou často až prvoplánově černobílé (vždy přísná sestřička, chápavá doktorka s tváří Veroniky Freimanové), řada scén a prvků se tu těží až do té poslední slzičky, některé konflikty a vztahy jsou načrtnuty velmi povrchně a na řadu zcela logických věcí tu postavy přijdou až ve chvíli, kdy se to scénáři nejvíce hodí a dosáhnou tím nejvíce dojímavého efektu. S řadou propriet se tu pak pracuje, jak kdyby měli tvůrci k dispozici nějaký „manuál na používání klišé.“

I když tedy lze nad některými vyprávějícími prostředky ohrnovat nos, sám jsem byl během premiéry snímku na festivalu Finále Plzeň svědkem toho, jak efektně tyto prvky na uslzené publikum fungují. Strach má své řemeslo zkrátka v malíku, a i když je místy kýčovitý a podbízivý až příliš, je mu to úplně jedno, protože své divácké přednosti si stále udržuje a dokáže těžké téma prodat tím nejstravitelnějším způsobem. A i tentokrát u svého publika bez problémů zaboduje.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.