Polibek pavoučí ženy je matný a zaměnitelný. Jennifer Lopez uspává v úmorném muzikálu

Polibek pavoučí ženy se v kinech neobjevuje poprvé. Adaptace knihy Manuela Puiga se dočkala velmi silného a působivého zpracování v roce 1985. Snímek si vysloužil čtyři oscarové nominace a William Hurt ji za nejlepšího herce v hlavní roli proměnil. Bill Condon se však více inspiroval divadelním muzikálem z 90. let a vydal se pro něj jistějším směrem. Přenesl tedy zápletku do více muzikálových kulis, v nichž skládá poctu starému Hollywoodu a ukazuje znovu své silné vizuální cítění. Matnější už ale výsledek snad být nemůže.

Příběh nás tedy zavede do Argentiny 80. let, kde budeme sledovat osudy dvou spoluvězňů. Homosexuál Molina skončil za mřížemi kvůli svému „perverznímu“ chování a snaží se na život dívat pozitivně, se vzpomínáním na černobílé filmové klasiky. Valentino je naopak politický vězeň doufající v revoluci, z něhož chtějí dozorci dostat tajné informace. Všechen čas tráví rozvahami a ví, že nic není růžové. Oba rozdílní muži k sobě pomalu hledají cestu, a to zejména díky Molinově převyprávění oblíbeného filmu Polibek pavoučí ženy. Díky němu utíkají hlavní postavy do bezproblémového světa plného tance a svobody, který jim dává naději. Realistický svět věznice se jim však vždy krutě připomene.

Námět to je i po letech silný a podnětný a také přidání muzikálové linky oproti předloze zde mohlo zafungovat. Kontrast tísnivého vězeňského dramatu, v němž jsou postavy mučeny a vydány na pospas svým trudným myšlenkám, s tonálně diametrálně odlišným cheesy muzikálem, v němž je vše správně pestrobarevné a vyumělkované, mohl vést k poměrně hravé a komplexní hříčce se silným závěrem. Jenže to by aspoň jedna z těchto linií musela být dovedena do uspokojivého konce.

Bill Condon znovu nezapře muzikálový talent a silné vizuální cítění. Hudební čísla svými kulisami, barevnou paletou i hereckým stylem věrně připomínají muzikály ze starých hollywoodských časů a příběh je správně jednoduchý. Jennifer Lopez tu hezky zpívá a tancuje (žádné hraní se tu od ní díky bohu nechce) a taneční choreografie by se jistě dala zařadit do nadprůměru.

Jenže stejně jako u svých předešlých děl, i zde má Condon problémy vykřesat z materiálu jakékoliv emoce. Muzikálové části jsou chladné, bez života, písničky jsou zaměnitelné a po čase se začnou tyto pasáže okoukávat. Muzikálová část je tedy stejně zapomenutelná jako projev Jennifer Lopez, která toho kromě zpěvu a tance opravdu nemá moc co nabídnout.

Nedostatečná práce s emocemi se pak logicky podepisuje i na vážnější vězeňské části. Tato linie by měla být tísnivá, temnější a i přes svou mírnou melodramatičnost o něco psychologičtější. Ve výsledku však tato linka vyznívá stejně kýčovitě, přeslazeně a teatrálně jako muzikálové sekvence a tvůrcům se nepodařilo výrazně znázornit kontrast mezi oběma světy. Vězeňské drama tu působí uměle a Condon v zobrazení vězeňského pekla s rozpadající se psychikou postav zcela selhává.

Výsledek je tak přeslazený, až příliš divácky podbízivý a v poslední třetině i tak trochu úmorný.  Muzikálové části zde mají důvod zejména na začátku kvůli úniku z depresivní reality, postupem stopáže jsou však čím dál zbytečnější. Diego Luna a Tonatiuh si sice zvlášť odehrají silný nadprůměr, společná chemie ale moc nefunguje. Bill Condon se tak možná chtěl částečně přiblížit lesku starých muzikálů, stvořil ale neživotný mišmaš, co si se svým nadějným konceptem neví vůbec rady.

Podívejte se na žebříček nejlepších muzikálů podle databáze Kinoboxu.