Mlátička jde proti diváckým očekáváním. Dwayne Johnson podává životní výkon

Johnson si pro svůj výrazný kariérní posun vybral asi ten nejideálnější projekt. Jednak se převtělil do těla průkopníka MMA zápasů Marka Kerra, kdy má coby bývalý wrestler k tomuto sportu sám poměrně blízko. Navíc se však nechal svěřit do péče Bennyho Safdieho, režiséra intenzivních i intimních dramat o rozporuplných postavách, jenž ze svých ústředních herců dostává maximum a dokázal v režijní spolupráci se svým bratrem Joshem publiku servírovat několik výrazných hereckých transformací. Ostatně právě jejich Dobrý časy do jisté míry započaly proměnu Roberta Pattinsona v respektovaného herce i miláčka všech režisérů, Drahokam pak přinesl jeden z nejsilnějších výkonů komika Adama Sandlera. Nyní se nám Benny za kamerou poprvé představil sólo, stále však spoléhá na své tradiční atributy.

Dostáváme tak příběh Marka Kerra, průkopníka MMA, který byl ke konci 90. let na vrcholu kariéry. Brutálně knockoutoval jednoho zápasníka za druhým a dělal vše proto, aby byl ještě větším a silnějším. To ovšem kromě vysilujícího tréninku znamenalo v jeho případě také zálibu v opiátech a lécích proti bolesti. Jeho závislost se samozřejmě začala projevovat nejen na jeho chování a výkonech, ale také na už tak bouřlivém vztahu s partnerkou Dawn. Dosud neporažený bojovník se tak musel naučit prohrávat, a to nejen v ringu.

Safdie se znovu zaměřuje na zarputilý a ne vždy sympatický charakter, jenž si jde vytrvale za svým cílem a nedbá přitom ani na své okolí či sebe samotného. Režijní styl tentokrát není tak intenzivní a dravý jako v případě Drahokamu, naopak by se dalo říct, že je často poměrně nenápadný a minimalistický. Zároveň si však udržuje svůj vtahující a pečlivě budovaný přístup k postavám, u nichž nebudete chvílemi vědět, zda si vůbec zaslouží jim fandit, a také svůj takřka „polodokumentární“ styl s rozklepanou kamerou, jež přidává celému snímku na syrovosti a autentičnosti. Tu završuje také výtečná devadesátková atmosféra v čele s dokonale vybroušeným vizuálem, který dává celku správně dobovou, takřka „VHSkovou“ patinu.

Právě díky kombinaci Safdieových tradičních propriet a správně devadesátkového feelingu dokáže snímek vtáhnout i přes náležitě pomalé tempo. Svůj podíl na tom samozřejmě má i Dwayne Johnson ve své zatím nejpůsobivější úloze. Ne že by se z něj najednou stal nečekaný herecký chameleon, hraje ovšem správně minimalisticky a jeho utlumený projev společně s výtečnou prací s mimikou či očima dělá z jeho Marka Kerra správně zranitelnou, chybující i lidskou figuru, která si své chyby nechce dlouho připustit. Johnson podává soustředěný a obětavý výkon, jenž si veškeré uznání rozhodně zaslouží. Záda mu navíc kryje jako vždy spolehlivá Emily Blunt.

Právě díky těmto faktorům v čele s výtečným Johnsonem dokáže Mlátička patřičně zaujmout, v jistých pasážích dokonce strhnout. I přesto však Safdie nedává divákovi nic zadarmo a část publika nejspíš dokáže malinko zklamat či rozhořčit. Mlátička jde totiž do jisté míry proti všem diváckým i žánrovým předpokladům. V rámci životopisného snímku se nebojí hlavního protagonistu ukázat i v negativním světle, což lze rozhodně brát jako pozitivum, ve sportovním aspektu ale možná řadu lidí přeci jen rozladí.

Čert vem, že nás nečekají dvakrát strhující a intenzivní zápasy. Takřka dokumentární a syrový styl, kdy je nepříjemně slyšet každé křupnutí či náraz kolene do hlavy, sem naopak skvěle pasuje a výtečně prodává fyzičnost celého sportu i urputnost jednotlivých zápasníků. Po příběhové stránce však Safdie vede diváky zcela jiným směrem, než čekají. V průběhu snímku se láká na řadu událostí či bitek, které by do snímku v rámci sportovního žánru zapadly a člověk je vlastně i očekává. Jenže Safdie se na ně prakticky vždy vykašle, shodí je do koše a vydá se podstatně osobnějším a minimálně gradujícím směrem. Na konci navíc nepřijde žádné zápasnické ani emocionální vyvrcholení a závěr může nechat diváky zmatené a neuspokojené.

Mně osobně ovšem tento přístup vlastně ve výsledku bavil a dělá z Mlátičky poměrně netradiční a výraznou sportovní podívanou. Chladný a nedotažený závěr sice nefunguje tak, jak asi Safdie zamýšlel, jinak je však Mlátička správně osobní a minimalistickou podívanou, která ústřední postavu a její vnitřní konflikt prodává patřičně „safdieovským“ způsobem. Dokáže navíc oslovit i svou devadesátkovou patinou, syrovostí i úkrokem proti žánrovým pravidlům. I když naprosto chápu, že ne každému bude tento styl vyhovovat.

Podívejte se na žebříček nejlepších životopisných filmů podle databáze Kinoboxu.