Popelka pro otrlé. Ošklivá sestra proměnila pohádku v nechutný horor o útrpné kráse

Krása bolí. Kdy jindy to bylo pravdivější než v době, kdy atraktivní lidé sbírají body ve formě stovek tisíců online sledujících právě jen za to, jak vypadají? Selfcare je zřejmě nejvytíženější reklamní kategorií ze všech a většina z nás přece v mládí sní o tom, že uloví svého krásného prince či princeznu a budeme žít šťastně až navěky. Zaslepení ideálem virální dokonalosti může dohnat ke krajním činům či toxickým životním návykům zejména mladé ženy, které nejvíc podléhají objektivizaci falické až misogynní společnosti. A to ani nemusí žít v pohádkovém království, kde se schyluje ke královskému plesu, na němž se vybrané panny z okolí porvou o perspektivního zámožného junáka.

Ošklivá sestra, která začátkem roku vyvolala rozruch zprávami o omdlévajících divácích na festivalu Sundance, je zrovna takovou vylhanou verzí pohádky o dospívání, z níž dřív ženy rychle vystřízlivěly – dnes to ale mají podstatně složitější kvůli neodbytně dotírajícím instagramovým příspěvkům, jejichž prostřednictvím všichni reprezentují své nejdokonalejší, samozřejmě však přetvářející se a pokrytecké já. Do takové doby vhodně zapadla loňská satira Substance, která vykořisťování nevyhnutelně stárnoucích žen showbyznysem přetavila do groteskního tělesného hororu.

Na toto teritorium zabrousí i vypečená norská Popelka, pod kterou by se ale Václav Vorlíček asi nepodepsal. O pohádkovém sňatku s básnickým princem sní, řečeno poplatně tvrdé alegorii filmu, tuctová dívka Elvira. Její netečná matka se pro peníze provdá za starého velmože, jenž má nádhernou a vlídnou dceru Agnes – ne náhodou ji ztvárňuje blonďatá herečka se smyslnými rty Thea Sofie Loch Næss, která odpovídá představě současné instagramové divy se všemi myslitelnými výhodami oproti většině vrstevnic. Tady ale nejsme u Protivných sprostých holek, nýbrž v potměšile převráceném podání jedné z nejznámějších tradičních pohádek z alternativní historie, kdy „osvícenecká“ věda fušuje také do prvotních plastických operací.

Elvira se s podporou chtivé matky, jíž po náhlé smrti novomanžela překvapivě zbyly jen dluhy, pokouší Agnes vyrovnat s pomocí „magických“ lékařských procedur, které ale evokují spíš hororové mučení. Odporných scén zahrnujících lidskou anatomii tu není mnoho, ale na současně sterilní i honosné barokní mizanscéně à la Yorgos Lanthimos (Favoritka, Chudáčci) patřičně vyniknou a zacukají vám při nich postupně nos, oči, žaludek i chodidla. Hrdinky, od startu zcela naivní, zaslepené a zbavené autonomie na úkor matky a povrchního estetického cíle, je nám vlastně líto.

Opravdový pohádkový příběh Popelky, vržené zlou macechou do chudoby a služebnictví, se odehrává v pozadí – jenže ani Agnes není svatoušek, přestože v prvním záběru za ní vzlétne skupinka bělostných holubic. Obcující dívka, která se rovněž upíná ke sňatku s princem hlavně z materiálních důvodů, je od prvního setkání vlastně velmi špatným vzorem pro Elviru. Jenže co nadělat, když vy jste to ošklivé káčátko?

Filmu místy ujíždí nohy (což je správně použitá metafora vzhledem k tomu, co se odehraje v jeho závěru), když se bezděky tolik nevěnuje útrpnosti krásy, ale spíš diskutabilní ošklivosti. Představitelka Elviry Lea Myren je s velkou mezerou mezi hlubokýma očima a poněkud punkovější image docela jiným typem herecké osobnosti než zmíněná Loch Næss. „Ošklivku“ hraje s pomocí maskérských zásahů a těžko říct, zda je to ve dvou případech skutečně ona, kdo se ukáže od pasu výš nahoře bez. Hodnotit její tělo jako nehezké, neforemné a příliš tlusté je každopádně mimo mísu a zbývají dvě možnosti – buď snímek vřele přijmout jako v tomto ohledu ryze satirický a „užít“ si žánrové nechutné vyústění, kdy se hrdince všechny zločiny proti feminitě a emancipaci vrátí i s úroky, nebo si nad ním odfrknout jako nad primitivem, jenž stereotypy prohlubuje pro potřeby dráždivé exploatace.

Druhému čtení debutující filmařka nadbíhá například jednostranným využitím mužského pokolení, které ženské sebedestruktivní sklony sobecky a chlípně motivuje. Princ se dvěma kumpány na lovu předvádí oplzlá gesta a nevybíravě dokazují, že dominantní sexuální chtíč v tomto světě směřuje za všemi Popelkami, tedy ženami jako Loch Næss. Ekvivalentem silné emancipované ženy tu je homosexuální pár vzdělávající mladé dívky ve společenské etiketě a tanci, který nicméně dělá vše pro to, aby se děvčata co nejlépe uvedla a doslova prodala v prostředí nadržených a jinak zcela bezcharakterních mužů se ztopořenými penisy, jichž tu také nejsme ušetřeni.

Emilie Blichfeldt tak obviňuje příběh o Popelce ze skandální zastaralosti a podává radikální satiru na konkrétní umělecké dílo. Její debut přitom bude vzpomínaný jako hororový díky formálnímu citu pro existenční tíseň bulimiček a také pro znechucení, které vyplývá z jídla (hrdinka se často nárazově přejídá) či z motivu tělesného rozkladu. Jsou zde naprosto morbidní sekvence kolem rozpadajícího se těla nepohřbeného tatínka, nad nímž se truchlící Agnes zjeví maminka jako pohádkový anděl strážný – spojení podvratného hororu a klasické pohádky v této scéně organicky funguje, a byť jsou tvůrčí úmysly jinak od začátku průhledné a ani zdaleka tak rafinované jako u originálního Lanthimose, film si uchová svůj zvrhle potměšilý charakter.

Finále je zčásti surreálné a tematické zesílení hororového násilí film opět vztahuje k Substanci, která končila jako černočerná komedie a také dvakrát neoslnila promyšleností. Ošklivá sestra má nadějeplnější konec, protože z téhle žalostné generační smyčky se dá uniknout. I když ne zrovna s princem na bílém koni za doprovodu Káji Gotta – o tom byste ale, milá děvčata, přece snít vůbec neměla.