Takhle true crime (ne)znáte. Karlovarský experiment se pídí po Zodiacovi, na něhož nemá práva

Zodiac: film, který nebyl zaujal karlovarské programátory na Sundance, odkud skutečně levný a minimalistický projekt přivezli do naší filmové kolébky. Shackelton svůj „neexistující“ projekt dvakrát osobně uvede, ale vše potřebné se dozvíte už z doprovodného komentáře, jímž tvůrce s humorem sumíruje zánik produkce už ve stádiu embrya, pravděpodobnou stylizaci jednotlivých scén a také inspirace ve formě streamovacích true crime show, jejichž do zblbnutí opakované formáty by býval následoval. K tomu ale kvůli odepřeným právům ze strany Laffertyho pozůstalosti nedostal šanci a z obvykle smrtelně seriózního subžánru si tak trochu střílí.

„Kdybychom ten film natočili, stálo by tu auto,“ zní první věta voiceoveru, která doprovází záběr na prázdné parkoviště. V takovém duchu se nese celá devadesátiminutovka, během níž Shackelton opatrně obkresluje kostru Laffertyho příběhu a nehty se satiricky zarývá do kultury, kterou právě případy typu Zodiaca a jejich senzacechtivé mediální rekonstrukce zažehly. Projekt, který takové trendy chtěl poslušně naplnit (a byl by tím pádem zcela zaměnitelný a rutinní), se tedy vzepřel zákulisnímu umíráčku tím, že zpochybnil svůj původní virální účel.

Můžeme se díky tomu takřka empaticky napojit na vypravěče, jenž si postavil hlavu a poukazuje na tendenčnost toho, co původně sám zamýšlel. Převážně statickými záběry se zoomováním a evokativní hudbou vyplňuje prázdný prostor dokumentární adaptace, se smíchem vypichuje stereotypní postupy true crime včetně umělé dramatizace (tedy i posilování senzacechtivosti) a přímo do této konceptuální imitace vkládá „film o filmu o knize, na niž nebyla práva.“

Tahle manipulace se žánrem má své limity a Shackelton se i trochu nechtěně prezentuje jako úslužný fanoušek true crime, jenž zná základní postupy těchto děl a dělá si z nich tiktokovou legraci. Sebeshazováním se kompenzuje absence informačního zdroje, jehož původně zamýšlená adaptace nakonec vyznívá fušérsky a zbytečně. Mladý tvůrce Laffertyho opakovaně cituje a načrtne jeho zkušenosti s bezesporu vzrušujícím stíháním hlavního podezřelého, k němuž by ale dokumentarista ani za příznivých produkčních podmínek neměl absolutně žádný osobní vklad.

Pokud na to Shackelton poukázal schválně, pak je to obdivuhodné. Z jeho zápalu pro danou kulturní oblast ale po chvíli netryská nic víc než řadové fanouškovství a také zběžná reklama na knihu, z níž už na vážnou notu nic nového vykřesat nejde. Leda snad přiznaná true crime šablona, jakou svět (ne)viděl.