Parťák na baterky vám k srdci nepřiroste. Nabízí slušnou satiru, ale slabou komedii

Kriminalista Václav Prchal (Jan Dolanský) oslavuje odchod svého dlouholetého parťáka (Zdeněk Žák) do důchodu a těší se na nového kolegu. Především se ale těší na to, že tentokrát bude mít v dvoučlenném týmu hlavní slovo a nebude už fungovat jako podržtaška zkušenějšího detektiva. Proto je více než rozčarován, když se ukáže, že byl vybrán k přísně tajnému experimentu. Jeho novým parťákem je Emil (Lukáš Příkazký), android vybavený revoluční technikou a poháněný umělou inteligencí. Na rozdíl od Prchala, jehož policejní praxe naučila určitá pravidla ohnout, je Emil v souladu se svým programem plně odhodlán dodržovat veškeré předpisy. 

Z čeho mají vycházet hlavní konflikty ústřední dvojice, je celkem jasné. Nicméně k tomu, aby byly jejich konflikty funkční, bylo by ideální vystavět je v určitém smyslu jako rovnocenné, respektive tak, aby oba protagonisté měli stejný cíl, k němuž jdou jinou cestou. Emil se ale příliš nechová jako parťák, minimálně v první epizodě funguje vůči Prchalovi jako antagonista, figura, jež hrdinovi staví do cesty různé překážky. Dělá předčasné – a mylné – závěry, komplikuje vyšetřování, aktivně brání Prchalovi postupovat v pátrání a na konci prvního dílu pouhá jeho přítomnost zvyšuje napětí z toho, zda se hrdinovi podaří uspět. Samolibost, s jakou Emila coby cenný prostředek boje proti zločinu vnímají k Prchalově frustraci jeho nadřízení, je tak tím otravnější. 

Jako satira na současný boom umělé inteligence, jejíž schopnosti se přeceňují, to ale překvapivě funguje. Emil je vybavený nástroji, jež mu teoreticky umožňují posouvat vyšetřování dopředu, svému lidskému parťákovi ale práci spíš komplikuje, než ulehčuje, zatímco věčně se tetelící management jej vnímá jako výkonnějšího, než skutečně je. V Emilově osobnosti tvůrci zúročili prakticky všechny neduhy, jakými se vyznačují současní chatboti včetně limitů, značné nepružnosti v plnění úkolů a dodávání výsledků, jež se po nedokonalém algoritmu musejí kontrolovat a předělávat. Čím víc ale seriál funguje jako satira, tím méně je efektivním parťáckým příběhem.

Emil totiž zpočátku není plnohodnotnou postavou a s hlavním hrdinou má zcela jinou dynamiku. Není to parťák, jenž tvoří protiklad hrdinových vlastností. Je to spíš chybový stroj, jenž se prezentuje jako dokonalý, byť sociálně neobratný. Jeho společenskou neohrabanost ale nevyvažují potřebné kvality, je to robot, který neumí komunikovat a neumí ani dobře svou práci. Naproti tomu je Dolanského Prchal schopný kriminalista a nepříliš společenský cynik. Postavy se nemají jak vyvažovat, Emil nemá opravdovou osobnost, jíž by vyvažoval Prchalovy negativní vlastnosti, ani funkční pracovní metodiku, s níž by oproti němu vyvážil kontrast.

Celé to pak spěje k sérii vtipů o tom, jak umělá inteligence brání kriminalistovi být efektivní. To je většinu času zábavné, brzy to ale začne spíš nudit a nezbývá než se pídit, kam dál chtějí tvůrci s tímto motivem zajít. O to smutnější je, že první díl nám toho příliš nenaznačí. Emilova chybovost si žádá upgrade, nicméně nám první epizoda neodpoví na otázku, čeho se bude týkat, takže jsme se setkali s postavou, která do dalšího dílu nejspíš zanikne.

Vizuálně přitom seriál připomíná odlehčené kriminálky z téže produkce, na první pohled je určený fanouškům seriálů jako Polda, a naštěstí ani netlačí na výrazné sci-fi prvky natolik, aby cílový divák přepnul program. Trochu zamrzí, že většinu postav tvoří víceméně karikatury, jež jsou sice hrány kvalitními herci, nicméně díky divně strojeným dialogům znějí poněkud nepřirozeně. Detektivní linka naštěstí funguje a hlavní hrdina je sympatický, takže i přes podivné rozložení charakterů poskytuje Parťák na baterky slušnou oddechovou podívanou. Jako lehká detektivní komedie zabaví, jako satira na jistý současný fenomén pobaví, jako parťácká kriminálka ale moc nefunguje.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých kriminálních seriálů. A nezapomeňte u nás Parťáka na baterky ohodnotit.