Nenáviděná Emilia Pérez dokáže naštvat i uhranout. Osobitý experiment se nechce zavděčit každému

Je to vlastně dosti bizarní podívaná. Jeden z hlavních oscarových favoritů si totiž vůbec neužívá pozitivní divácké či mediální pozornosti, naopak se musí jeho tvůrci vypořádávat s jedním průšvihem za druhým. Což ovšem nedělají zrovna obratně. Film, jehož zápletka se rozvíjí kolem změny pohlaví titulní postavy, totiž vyvolává negativní reakce paradoxně právě u transgender komunity, jako o nenávistném a urážejícím díle pak mluví o snímku i Mexičani, jimž se nelíbí ani přednes jejich rodného jazyka v podání hereckého obsazení. Korunu pak všemu nasadila herečka Karla Sofía Gascón, u níž vypluly na povrch staré kontroverzní statusy na platformě X, s reakcí na kritiku se navíc nevyrovnala zrovna nejlépe a ruce dali od herečky v podstatě všichni včetně Netflixu, režiséra i Zoe Saldany. Je tedy vůbec možné, aby se pod vší tou kontroverzí a zdrcující diváckou kritikou skrýval dobrý film?

Odpověď je v tomto případě u každého ještě subjektivnější, než bývá u filmů zvykem. Emilia Pérez bývala drogovým bossem, za pomoci advokátky Rity ovšem podstoupila vysněnou změnu pohlaví a po letech v ústraní se snaží vykoupit ze svých starých hříchů a být milovanému Mexiku prospěšná. Jenže utéct minulosti rozhodně není jednoduché. Stejně jako není snadné najít si k snímku cestu.

Na filmu je totiž mnoho prvků či tvůrčích rozhodnutí, za které se mu jde vysmát či ho začít během vteřiny nenávidět. Obzvlášť, když se tvůrci v čele s režijním veteránem Jacquesem Audiardem mnohdy sami střílí do nohy a kontroverzi jdou velmi svéhlavě naproti. A dalo by se říct, že často také velmi vědomě a dobrovolně. Audiard totiž natočil zejména těžce uchopitelný experiment, který má v každé druhé scéně touhu jít proti diváckým očekáváním, a to nejen v neustálém střídání žánrů, ale také nálad či postojů. Emilia Pérez je proto zejména nekompromisním mixem všeho možné, který vám může svou odvahou velmi snadno imponovat, ale svým neukotvením či sdělením jistých scén také urazit. Divit se nelze ani jednomu z táborů.

Audiard se opravdu nebojí měnit žánry v každé druhé scéně. Chvíli se jedná o muzikál, poté o sladkobolnou telenovelu, následně drsnou gangsterku či drama s rádoby společenským přesahem, později naopak o přiznaný brak či podívanou plnou patosu. S jednotlivými žánry si navíc hraje velmi podvratně a boří v nich zajeté standardy. Např. v muzikálu se pokouší o dekonstrukci zajetých prvků podobně jako druhý Joker (podobně nenávistné reakce řady diváků v tomto ohledu asi nejsou náhodou), řada „muzikálových“ výstupů spočívá zejména v rytmizaci mluveného textu, než že by se jednalo o typická hudební čísla. O to víc pak vyniknou klasičtější a propracovanější pasáže v čele se strhujícím songem El Mal.

Těžko si pak představit, že by film, který podráží zavedená pravidla, je otevřeně přestylizovaný a záměrně se často ocitá na hranici braku, by chtěl někdy říct něco opravdu podnětného o LGBTQ+ tematice či společenských otázkách v Mexiku. Ostatně samotná linie okolo změny pohlaví je tu pouze prostředníkem k reálnému tématu okolo hledání vlastní identity, myšleno v podstatě v jakékoliv podobě či kontextu, a vyrovnávání se s vlastní minulostí. S tímto motivem pracuje scénář i přes svou roztržitou formu zajímavě a poměrně funkčně, i když mu z vnějšího pohledu ubližuje ono trans zaměření, v němž si nepochybně tvůrci v jistých scénách zasluhují klepnout přes prsty. Udělali zde zkrátka spoustu kontroverzních voleb, jimiž si sami nabíhají na vidle, písnička na klinice je toho jasným příkladem.

Jak moc je to ve výsledku transfobní a urážlivé, si musí každý divák asi určit sám. Pod nánosem velmi osobitého experimentu, hrátek s divákem a pomyslného chození po hraně se ovšem skrývá celkem svébytná autorská vize, která motivů a žánrových překvapení skrývá tolik, že si v ní lze najít i něco jiného, tedy pokud se samozřejmě neurvalému stylu filmu podvolíte a hned zkraje vás svým střídáním žánrů neutluče. I to se může velmi snadno stát a je třeba říct, že Emilia Pérez vážně není filmem pro každého. Jisté výtky jsou v tomto případě stejně na místě jako slova chvály.

Chválit je totiž i přes řadu kontroverzí pořád co. Zoe Saldana zde opravdu předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů a její živelnost táhne celý snímek vpřed, Karla Sofía Gascón jí zdatně sekunduje, jen Selena Gomez příliš nestíhá. Režie dokáže skvěle pracovat s dynamikou a energií jednotlivých scén i s jedinečnou atmosférou, díky čemuž má divák často ryzí zvědavost z toho, co jiného a neotřelého si pro něj Audiard připravil v další scéně. I když se tedy výsledek tvůrcům trošku rozpadá pod rukama a někdy se šlápne vedle, v jednotlivostech dokáží vykouzlit vtahující podívanou.

Emilia Pérez je zkrátka jako bonboniéra, v níž je každý pamlsek naplněn totálně odlišnou příchutí – v jednom vás čeká nugát, v druhém jahoda a ve třetím hnis či něco podobně nechutného. A je jen na vás, zda tuto bonboniéru hned po třetím kousnutí znechuceně odhodíte, nebo se opovážíte zkoušet ji dál. Výsledkem je velmi neortodoxní filmový zážitek, jenž jde proti veškerému očekávání i současným standardům, za což ho lze velmi snadno nenávidět, ale také se ho jde zastat. Já se díky jisté tvůrčí odvaze, řemeslným kvalitám a režisérově touze ukazovat prostředníček úplně všem a točit si v každé scéně, co ho zrovna napadne, řadím do smířlivějšího tábora. I když na Oscara letos vidím daleko zaslouženější a vycizelovanější adepty.

Podívejte se na žebříček nejlepších muzikálů podle databáze Kinoboxu. A pokud jste Emilii Pérez už viděli, nezapomeňte ji u nás ohodnotit.