Heretik je děsivý jen díky Hughu Grantovi. Hororová obžaloba náboženství se plácá na místě

Heretik, s nímž můžete od tohoto týdne v kině strávit poměrně svižných 110 minut, je od první sekvence filmem nápadných kontrastů. Dvě zbožné, křehké a stydlivé hlasatelky Ježíšovy dobré vůle (Chloe East a Sophie Thatcher) se baví o kondomech velikosti XXL od určité firmy, které dle reklamní kampaně zaručeně vyhoví i párům s problémem „sloního chobotu“ v posteli. S marketingem se to má z hlediska osobní perspektivy – skočíte na špek prodejcům kondomů či pobožné ideologie, nebo jejich nabídku zpochybňujete a podrobujete zkoušce tak názorné, že její smrtelné následky si žádají nefalšovaný zásah boží síly?

Přívětivý a zprvu pohostinný pan Reed (Grant) má za sebou celoživotní koketování se záležitostmi duchovní víry. Aktivně se zajímá i o mormonské učení a snadno si omotá kolem prstu obě návštěvnice, za nimiž zabouchne dveře před ošklivou bouří a vonnou svíčkou navozuje aroma borůvkového koláče, který dle jeho slov vzadu připravuje jeho neexistující manželka. Nevinné oběti se nevědomky stahují do lůna hororového psychopata a režírující scenáristé Scott Beck a Bryan Woods, kteří naposledy uvedli dinosauří sci-fi průšvih 65, jsou silní v žánrovém šponování nervozity.

Extrémně jim v tom napomáhá přesvědčivý Hugh Grant, jehož musí s blížícím se důchodem hodně štvát, kolik času utopil v romancích typu Notting Hill, na něž se dle vlastních slov zpětně ani nemůže dívat. Britský ekvivalent lakonického cynismu Harrisona Forda zde rozehrává svůj vtahující koncert, s publikem komunikuje i sebenepatrnějšími gesty a je vidět, že se ohromně baví. Jeho pan Reed, stále svrchovaněji dominující nad idealistickými ženami, jež v otázkách víry místo zdravé konfrontace čelí leda ignoraci, rozhodně vstoupí mezi kanonické žánrové záporáky.

Dává si totiž načas, přičemž sestupu do okázaleji hororových aspektů podobných nedávnému Barbarovi předchází skvělá konverzační část, jaká se v tradicích těchto schémat „ve špatný čas na špatné adrese“ vyjímá. Reed rozbaluje velmi pohanskou obžalobu kompletní kapitalistické kultury, založené na opisování a přetváření dávno zavedených prvků, ať už mluvíme o mytologiích inspirujících náboženství nebo o deskových hrách a hudbě, a to podle toho, co ve společnosti zrovna letí.

Film se spolu s antagonistou, zpočátku výsměšně komentujícím přesvědčení dívek a fungování lidstva prahnoucího po nástrojích duchovní i materiální kontroly, stává relativně drzým nevěřícím Tomášem, jemuž máme pozorně naslouchat. Činí tak minimálně obě do kouta hnané hrdinky, které se sice bez povšimnutí vybaví bodným předmětem, ale na ve svetru a se šálkem postávajícího starocha si netroufnou společně vystartovat. Musí se přece elegantně dospět až do Reedova stadia nastupujícího, respektive odhalovaného fanatismu, jímž tvůrci hororově zrcadlí nejprve satirizované teologické postřehy.

Když už utajená zákoutí příběhu a konkrétně Reedova zapečetěného obydlí nejde dál upozaďovat, snímek spouští daleko názornější alegorii. Intelektuálně zdatný záporák ležérně následuje testované subjekty a znovu jim vštěpuje svou filosofii, zfanatizovanou léty neuspokojivých kázání, jež mu nabídku libovolné víry nedokázala prodat. Pokud bůh existuje a dopustí jeho hříchy, je to děsivé. Jestliže není a dál nás tedy nic nečeká, je to také děsivé. Heretik utahuje hororové šrouby a daří se mu vzbuzovat očekávání, že možná zříme cosi nadpřirozeného a že nás praští idea, která koncept téhle zatím univerzálně chválené podívané nějak obhájí a diferencuje.

Namísto smělé nadílky sice také eklektických, ale neočekávaně servírovaných motivů Aronofskyho Matky! tu nicméně dostáváme stále nuznější hororové evangelium. Příběh se opakovaně zastavuje, aby Reed vysvětlil vše prožité, a směřuje přesně tam, kde ho přibližně od poloviny bezpečně očekáváme. Tento střet idealistické a morálně povznesené víry s tím nejšpinavějším laboratorním rozborem toho, jak lze stádo ovcí neprodyšně přimknout k pastýři s kázeňskou holí a štěkajícími psy, mohl být v jiných rukách provokativním etalonem A24.

Beck s Woodsem jej proměnili v nadějně rozehrané a důstojně natočené řemeslo, k němuž by žánrově poplatný název Fanatic seděl bohužel přesněji. Avizované kacířství dospěje k intelektuálnímu vrcholu před polovinou a dál se rozvíjí bezpečná postmoderní hříčka, která už není zábavná jako satira a jako čistý horor skýtá málo překvapení, jestliže máte tvorbu posledních let nakoukanou. Pro řadu duchovně nevyhraněných lidí se ale může jednat o sympaticky nepoddajné sdělení – modlit se za druhé je přece hezké už z podstaty.

Pokud jste už Heretika viděli, nezapomeňte ho ohodnotit na Kinoboxu. Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů tohoto roku.