V Malé mořské víle je zakletý dobrý film. Musí se toho pro něj ale hodně vytrpět

Chtělo by se říct, že hrané verze klasických Disneyho animáků jsou kontroverzní, vždyť i při letmém zabroušení na internet narazíme na nadávky zleva i zprava. Když však zkontrolujeme tržby, jedná se o jednu ze základních sázek na jistotu. Rodiče mohou vzít děti na film, u kterého sami vyrůstali, a sdílet tak s nimi některé ze svých formujících okamžiků. Vlastně to je v principu krásné.

To však nic nemění na tom, že z hlediska umělecké hodnoty je tento trend veskrze tristní. Máme tu jednu unylou imitaci za druhou a musíme si jen stýskat, jaké to bývávalo, když filmy nabízely nové zážitky a zkoušely nové věci.

Malá mořská víla Roba Marshalla je v pořádku. Když na ni vezmete desetiletého potomka, pravděpodobně neuděláte chybu. Snímek ve svých nejlepších momentech slovo od slova, záběr od záběru cituje originál, který své postavení nezískal náhodou. Příběh zasněné dívky, která chce od života něco víc, oživený v promyšleně komponovaných scénách, chápe dětské srdce a disneyovský kýč tu funguje naplno. Nadprůměrné hodnocení je tedy zaručené už tím, že původní materiál je tak silný.

Začněme u jednoznačných pozitiv. Halle Bailey je skvělá Ariel. Zcela vystihuje energii kresleného předobrazu a těžko si představit lepší volbu. Její postava si uchovává určitou plochost, to však proto, že snímek trvá na svém pohádkovém rázu a nepokouší se stát epickou rodinnou fantasy s postavami obdařenými hlubokou psychologií. To je osvěžující a trochu nečekané, protože jednou z tendencí nových adaptací bývá zvážňování, během nějž mizí jejich kouzlo. Malá mořská víla však zůstává bezostyšně naivním příběhem, který uvádí charismatická záporačka (skvělá Uršula Melissy McCarthy) svými posměšnými monology. Takových filmů už v Hollywoodu mnoho nevidíme.

A teď to špatné. Zas a znovu se potvrzuje, jak mrtvolný a zbytečný je samotný princip převádění animace do hrané podoby. Tento film byl před pětatřiceti lety koncipovaný, aby se odehrával v pestrobarevném světě osázeném expresivními postavičkami, jejichž existence není podmíněná přírodními zákony. Hyperrealistická podstata CGI efektů je likvidační a sledovat bezduché digitální modely Sebastiana a Floundera (Šupinky) působí žalostně. Celý snímek se navíc topí v šedi, protože nemá možnosti kresby manipulovat pod vodou světlem a barvami. Animace původního filmu zdaleka nedosahovala kvality pozdějších filmů z 90. let, dodnes má ale své kouzlo. Zde jsou scény jen matným otiskem ikonických okamžiků.

Nepomáhá, že snímek přichází do kin nedlouho po druhém Avatarovi, který podvodní svět vykreslil způsobem, o jakém se Marshallovi může jen zdát. Není a nikdy nebyl režisérem mistrovsky ovládajícím trikové scény a výsledek podle toho vypadá. Spolkl hodně peněz a upřímné snahy, chybí mu však nápaditost a hračičkovství Jamese Camerona.

A pokud se ptáte, proč má osmdesátiminutový snímek v novém podání dvě a čtvrt hodiny, nečekejte uspokojivou odpověď. Pragmatické vysvětlení známe: filmaři dnes dávají divákům a divačkám za jejich vstupné extra zboží. Jenže zrovna u tak dokonale sešněrovaných děl jako v případě disneyovek se každá přidaná scéna ukazuje jako další balvan. Materiál navíc se týká hlavně prince Erika (Jonah Hauer-King), ale koho probůh on a jeho politické ambice zajímají?

Zrovna v případě Malé mořské víly by se přitom zřetelně nabízel velký potenciál rozšíření, snímek totiž hraje zásadní roli pro LGBTQ+ komunitu. Příběh bytosti, jež prochází fyzickou transformací, aby mohla dojít štěstí, vždy provokoval ke queer čtení. Jedna z předních amerických organizací genderové péče se ostatně nazývá právě Mermaids. Postava záporačky Uršuly navíc byla navržená podle kultovní drag queen Divine a chvíli se tedy spekulovalo, zda ji i v adaptaci bude hrát některý z drag umělců.

Autor písňových textů Howard Ashman byl pak během své práce na původním snímku diagnostikovaný s HIV/AIDS, jemuž o dva roky později podlehl. Je třeba připomenout, že tato nemoc byla ve Spojených státech na základě konzervativní lobby dlouho ponechaná bez větší systémové pozornosti. Fundamentální politici ji považovali za boží trest gayům. Ashmanovo smiřování se s osudem a zklamání ze světa se v textech neomylně odráží. Píseň Part of Your World (Součást vašeho světa), v němž Ariel sní o tom, že lidé ji jednou přijmou mezi sebe, se stala jednou z hymen queer komunity.

Nic z toho však v nové adaptaci není doslovně ani symbolicky akceptované, natož rozšířené (pokud nepočítáme queer režiséra). Tedy ne nad základní rovinu, již film nevyhnutelně přebírá po předchůdci. Explicitní prvky nejsou přítomné ani v rámci malého korporátního gesta, na jaká jsme u Disneyho zvyklí, což je u filmu s tak zásadní rolí pro ikonografii LGBTQ+ skoro podezřelé. Samozřejmě nejde o něco, co tu být „musí“, zrovna v tomto případě jde však o podivnou absenci a nevyužitou příležitost. 

Film tedy má hodinu zbytečného materiálu navíc, který nepřináší další témata ani motivy, pouze neužitečné informace, jež rozmělňují příběh. Tato hodina mohla posloužit k rozšíření queer prvků klidně v alegorické rovině, aby neprovokovaly konzervativce, ale reagovaly na bohatou historii díla. Že se tak nestalo, dokazuje, jak vlažně Disney svou „woke“ agendu doopravdy myslí a jak bezpečně hraje svou hru.