Podzim života vyplněný šlágry, alkoholem a sexem za peníze. Do kin vstupuje nový snímek proslulého rakouského radikála

V popředí zájmu Ulricha Seidla tentokrát stojí Richie Bravo, lehce vyžilý rakouský seladon bavící v italském letovisku Rimini turistky zpěvem romantických šlágrů, které jsou zároveň jedinou hudební složkou filmu. Jeho matka právě zemřela a otec se stařeckou demencí tráví poslední dny života blouděním po chodbách rakouského domova důchodců.

Aby si Richie, oděný do kabátu z tulení kůže a ověšený zlatými šperky, mohl zachovat svůj alkoholem promazaný životní styl a časem poznamenanou vilu, přivydělává si sexem se svými věrnými fanynkami, většinou v seniorském věku. Tento fungující byznys model však naruší příchod Richieho dcery, jež naléhá, aby jí otec vynahradil osmnáct let života, kdy si jí nevšímal. A to v eurech.

Zmar a nostalgie po časech, které nikdy nebyly, a i kdyby přece jen byly, nemůžou se již nikdy vrátit, se line takřka z každého záběru. Hlavním nositelem této atmosféry je prostředí letoviska Rimini, v němž není dne, kdy by člověk měl chuť na koupání. Větrem oprýskané budovy s opadanou omítkou se ztrácejí střídavě v mlze a dešti. A interiéry obskurních podniků a krachujících hotelů, kde Richie do poloprázdných hledišť svůdným hlasem notuje své hity, zvěstují blízký konec. Čeho ale?

Do toho všeho se pak na ulicích přímořského střediska začínají objevovat němé a nehybné siluety afrických uprchlíků připomínající přízraky či pomníky morálního selhání Západu. Právě proměna Rimini pod vlivem migrační krize stála podle Seidla u samotného zrodu snímku. Ve chvíli, kdy však dosud spíše dekorativní a symbolickou roli plnící migranti přejdou na konci filmu k aktivnímu řešení své situace, vyznívá tato linie až nepatřičně směšně a doslovně.

Sešlost a zoufalá snaha zachytit cosi již dávno pominulého se neodráží jen v mizanscéně díla. Ztělesněním toho všeho je protagonista filmu, jeho zákaznice a vztah mezi nimi. Richie není klasický sexuální pracovník. Stárnoucím ženám toužícím po posledních záchvěvech lásky a vzrušení nenabízí pouze sex, ale i iluzorní citové pouto podpořené milostnými frázemi jako vytrženými z jeho nasládlých songů.

Toxický vztah mezi ženami v letech a jejich placenými společníky není v Seidlově tvorbě nikterak nový. Na tomto motivu režisér založil již svůj snímek Ráj: Láska vyprávějící o Rakušance, která se za sexuálním dobrodružstvím vydá do Afriky. Nový je ale režisérův přístup k erotickým scénám.

Mezi klíčové zbraně Seidlova filmového arzenálu dosud patřily do neúnosnosti natahované chvíle trapnosti a lidského ponížení spojeného často právě se sexualitou. Nepříjemné situace ne a ne skončit, zatímco publikum odvrací zrak, zastavuje film či přemýšlí o osvobozujícím odchodu z kina. Ostatně klíčovou roli v jedné z takových scén sehrál v pasáži s ukrajinskou prostitutkou ze staršího Importu/Exportu právě Michael Thomas, představitel Richieho.

V Rimini takto extrémně nekonformní scény nenajdeme. To však nemění nic na tom, že Seidl je pořád provokativnější a explicitnější než většina v českých kinech dostupné produkce. Naturalistické zobrazení pohlavního styku dvou stárnoucích lidí, včetně nepříjemností typu porucha erekce a vaginální suchost, tak může stále být pro mnohé diváky a divačky nepohodlné.

Jistou formu milosrdnosti vůči publiku tentokrát doprovází i soucit s postavami. Pokud Seidl ve své předchozí tvorbě vůbec někomu stranil, byli to utlačovaní a slabší; šílená dívka ve Psích dnech, Ukrajinka Olga z Importu/Exportu či ponižovaný muž v Ráji: Lásce. I ty však s chladnokrevností nechal trpět. Ač v Rimini nechybí značná dávka cynismu a černého humoru na úkor postav, lze s nimi tentokrát navázat i jakési emocionální pouto.

Richie je sice sebestředný egoista zneužívající citové zranitelnosti svého okolí, ale když se mezi těžko zadržovanými slzami snaží ospravedlnit před svou dcerou, objevujeme v něm slabost a křehkost výsostně lidskou. Emocionální vrchol filmu pak nastává, když kamera po nevydařené souloži neodchází společně s rozladěným gigolem, ale zůstává v hotelovém pokoji u jeho klientky, která otevírá dveře a ještě v negližé se jde vyplakat na rameno své na lůžko upoutané matky.

Podobnou směsici černé grotesky a empatické tragédie obsahuje i linie věnovaná Richieho otci dezorientovanému vlivem své choroby v čase i prostoru a dovolávajícímu se střídavě nacistického Německa a matky. Ač Seidl rád pojímá realitu ve své mnohosti a komplexnosti, což se v jeho tvorbě projevuje sledováním několika postav v paralelních dějových liniích či vytvářením více dějově propojených filmů, zde dvě asymetrické linie Richie / jeho otec celistvost vyprávění spíše narušují. Navíc natahují stopáž na naddimenzovaných 114 minut.

Paralelu k Richiemu nabízí až druhý film diptychu, Spart a. Ta prozkoumá život jeho bratra pedofila. Od naplněného sexuálního zájmu o staré se tak ocitáme na opačném pólu. Některé scény z Rimini Sparta přímo cituje a dává ještě více prostoru zmiňovanému otci obou bratrů. S příběhem o Richiem je pak spojena i nebývalou měrou soucitu. Razantněji v ní však chybí seidlovský humor přítomný ve Rimini.

Na přístupu Ulricha Seidla ke světu a jeho odrazu v kinematografii se možná cosi mění. Skalní fanoušky a fanynky asi naštve drobný ústup od zvláštně znepokojující radikality, kterou vyčníval nejen v rakouském kontextu. Stejně tak lze mít výhrady k donekonečna neudržitelné recyklaci již dříve zmapovaných motivů. Pokud však Rimini tvoří předěl mezi Seidlovou dosavadní tvorbou a novou fází jeho filmařského projevu, bude zajímavé sledovat, kam se tento rakouský tvůrce vydá dál.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.