Od Brazílie až po Island. Pragueshorts Film Festival nabízí skvělé krátké filmy z celého světa

Jako v minulých letech jsou i letos součástí festivalu tři soutěžní sekce – mezinárodní, tuzemská a LABO, věnovaná experimentálním filmům. Nesoutěžní sekce zahrnují excesivní Brutal Relax Show, program pro děti a další tematické projekce.

Krátkometrážní filmy to vůbec nemají snadné, neexistuje pro ně přirozený způsob široké distribuce a veřejnost mimo filmové nadšence o ně nejeví zájem. Přesun audiovize do digitálního prostoru by se nabízel jako řešení většiny logistických problémů distribuce, v praxi se tak ale bohužel neděje a „kraťasy“ zůstávají mimo dění, snad s výjimkou občasného zpětného pohledu na ranou tvorbu slavných autorů.

V krátkometrážních snímcích je možné najít některé z nejsilnějších dostupných filmových zážitků. Tvůrci a tvůrkyně mohou rozpracovat konkrétní nápad, aniž by byli vázáni standardy srozumitelných kontinuálních celovečerních příběhů, jež mají tendenci upadat do rutiny. Vede to ke koncentrovaným dílům, která přesně ví, co chtějí předat.

Stačí se podívat na apokalyptický čínský snímek režisérky Story Chen Zurčení vody umístěný v mezinárodní soutěži. Během čtrnácti minut bez problému vtáhne do světa čelícího neodvratné katastrofě. Stačí vyslechnout pár vět o kometě, která zasáhla Zemi, v jejímž důsledku brzy vybuchne supervulkán. Lidé se tedy musí odstěhovat do vnitrozemí, aby unikli následným záplavám. Protože známe zvyklosti podobných filmů, nepotřebujeme desítky minut vysvětlování a autorka může přejít rovnou k tomu, co ji zajímá. Tedy k budování melancholické nálady postav, jež se připravují opustit svůj dosavadní život.

Totéž platí o brazilském Velkém třesku, který sleduje Chica trpícího poruchou růstu. Jeho život není snadný ani příjemný a nejspíš nemá daleko k tomu, aby propadl beznaději. Na relativně skromném prostoru dokáže režisér a scenárista Carlos Segundo podat sugestivní zprávu o životní frustraci.

Islandské Hnízdečko ze sekce LABO je pak roztomilým časosběrem, v němž sledujeme 18 měsíců pomyslného života zahradního domku, v němž dovádí děti režiséra Hlynura Pálmasona. Jediný, ale zato nádherně rámovaný statický záběr islandské krajiny nás vtáhne na 22 minuty, jež nabízí dost prostoru na bloudění mysli, ale ne tolik, abychom ztratili zájem.

U zahraničních sekcí platí, že návštěva každého z pásem slibuje silný zážitek. I kdyby se do vašeho vkusu netrefil každý titul z nabídky, alespoň jeden pozitivní dojem se dostaví takřka jistě. Málokterý festival je tak vhodný pro návštěvu sálu naslepo.

Česká produkce samozřejmě nedosahuje stejné úrovně, protože nenabízí to nejlepší z celého světa, ale jediné země. Není tedy překvapením ani důkazem nějakého selhání, že kvalita domácí sekce víc hapruje. Pro drtivou většinu českých filmů navíc platí, že mají mnohem delší stopáž, než by bylo nutné.

Láska, od 9 do 5 Jakuba Jiráska sleduje jedinou noc mladého vyhazovače u dveří nočního baru. Ice Break Elviry Dulskaia je portrétem dospívající hokejistky, kterou otec tlačí ke sportovní kariéře, nám je však jasné, že se nejedná o její sen. Snímek Hany Neníčkové Za polem je alkoholem nasáklou hospodskou kontemplací nespokojené mladé ženy.

Rituály Damiána Vondrášky vypráví o dvojici dvanáctiletých chlapců, kteří se chtějí zavděčit starším klukům a dostat se do jejich party, ale netuší, co všechno budou muset obětovat. A Atestace Jana Hechta rozvíjí příběh mladého a zatím nezkušeného doktora, jemuž je během noční směny ponechána napospas nemocnice a on jen stěží zvládá stres a zodpovědnost, jimž by rozhodně ještě neměl být vystavěn.

Všechny tyto filmy v sobě mají kvalitu, ta je ale bez výjimky zadušená zbytečnou stopáží. Dvacetiminutová délka je u krátkometrážní produkce ekvivalentem celovečerní tříhodinovky, utáhnou ji jen ty nejlepší filmy. Nemluvě o tom, jak nepraktická a nevděčná je tato délka při snaze dostat se na festivaly, které chtějí dát prostor co největšímu množství tvůrců a tvůrkyň. Nárokovat si dvacet minut v krátkometrážním pásmu je celkem sebevědomý požadavek.

Kvalitou ho nedosahuje žádný z jmenovaných titulů, přestože v některých je skrytá velmi slušná desetiminutovka. Na český festival tyto snímky rozhodně patří, nabízejí dost dobrého a především důležitého pro budoucnost naší tvorby. Postavené vedle zahraniční konkurence však potřebují výraznější péči ve střižně. Ani jejich zhlédnutí nicméně není zbytečné.

Herec Brendan Fraser si v životě prošel těžkými krizemi. Nyní se vrací v roli o tlustém učiteli literatury, který se snaží usmířit s odcizenou dcerou. Jak jsou dnes ve filmech zobrazovaní tlustí lidé a jaká klišé se k tomu vážou?