17.11.2014, 11:05

Jan Hřebejk: „Pokud nevíš, jestli si chtěl levnej benzín, nebo svobodu, máš to těžký.“

Jan Hřebejk: „Pokud nevíš, jestli si chtěl levnej benzín, nebo svobodu, máš to těžký.“ 23 obrázků v galerii
Druhého listopadu začala televize HBO vysílat sitcom o vztazích Až po uši. Jeho autorem je režisér Jan Hřebejk, který tak měl možnost nahlédnout do světa nadnárodní televizní společnosti. Na DVD aktuálně vychází jeho filmová adaptace divadelní hry Zakázané uvolnění. A do toho se vzpomíná na 25 let od začátku sametové revoluce. Hned několik důvodů k tomu navštívit Jana Hřebejka. Kde jinde než na jeho hausbótu, který vás vytrhne z ruchu velkoměsta.

Dnes je 17. listopad, 25 let od revoluce. Mohl byste popsat, jak se cítíte v současné společnosti?
Já a moje generace si ten převrat užila nejvíc. My končili vysokou školu, navíc – a ať se na mě nikdo nezlobí – která byla v čele studentských akcí. Samozřejmě je to dané tím, že na DAMU a FAMU jsme měli techniku, která nám umožňovala natáčet, vyvolávat fotky. Takže jsme si to užili hodně intenzivně. Mluvím za sebe a třeba za Petra Jarchovského. A svým způsobem člověku ta euforie vydrží dost dlouho. Ještě několik let od revoluce, když jsem v rádiu zaslechl slova „prezident Václav Havel“, mě to zahřálo. Dohasínající komunismus mou generaci na rozdíl od předchozích zase až tak netrestal. Já nevím, jestli vůbec mám používat termín státní převrat. Každopádně šlo o pozitivní revoluci, protože teď je samozřejmě mnohem lépe než za komunistů.

Petr Jarchovský (scenárista) a Jan Hřebejk (režisér). Přátelé z dob studií na pražské FAMU. Foto: Česká televize


Řekl bych, že všechno, co se mi teď nelíbí, nezdá, co mě zneklidňuje, jsou přeci jenom problémy standardní společnosti, která podobně jako jiné západní demokracie řeší problémy západních demokracií. Nejsou to malé problémy, ale já jsem si ani tehdy přes tu neinformovanost v kleci tady nemaloval, že přijde ráj, kapitalismus. Já třeba rozhodně současnost černě nevidím. Pochopitelně ten šílenej prezident a ten předchozí šílenej prezident je milionkrát lepší než Husák, Svoboda, Zápotocký a Gottwald dohromady.
Já bych to oddělil.

To, co bylo předtím, bylo něco opravdu příšerného, ponižujícího, nelidského. Kdo to vidí jinak, je blázen, lhář. Tím neříkám, že se někomu tehdy nemohlo žít lépe. Já žiji v Praze, v profesi se mi do určité míry daří. Stejně ale s určitými problémy bojujeme ze dne na den. I materiálního rázu. Takže chápu, že jsou lidé v úzkých. Ale to za komoušů byli také, v mnohem větší bryndě. Myslím, že platí metafora, kterou říkal Miloš Forman. „Předtím to byla zoologická zahrada, ale ne ta moderní, safari. Ale taková, kde šelmy jsou v kleci 3x3 metry, ve tmě, čuměj na ně lidi, ale mají co žrát.“ To si myslím, že pořád platí. Myslím si, že je lepší žít v té volné přírodě.

Blaník. | Foto: Negativ

Fandíte třeba projektu Blaník?
No jasně. Je to projev normálnosti. Několik let po revoluci se zdála satira nemožná. Loajalita s novou mocí byla dost velká. Všichni ti Gumáci a další pokusy byly na hranici trapárny. On je to těžkej žánr. A Česká soda, na které jsem měl to štěstí se podílet, to bylo spíš dada než opravdová politická satira. Kritériem nebylo „teď si uděláme proto a proto srandu z Klause, z Havla…“ Třeba jsme našli video, kde Klaus řekne, že se na svět nehodlá koukat jugoslávskou optikou. Sestříhali jsme to tak, že to vypadá, že s ním někdo dělá rozhovor o brýlích, jestli by nekoupil brýle z Jugoslávie. Ale to bylo dada, to nebyla satira ve smyslu Blaníku.

Česká soda.

Pro mě je fakt, že tu vzniká satirický pořad a dělají ho lidé, se kterými sympatizuji, příznakem normálnosti. Svědčí o tom, že společnost je zdravá. Země, kde můžeš napsat, že prezident je alkoholik, který dělá ostudu, a nezavřou tě hned do báně, je šťastná země. Pokud si vážíme svobody. Ale pokud si jí nevážíme v duchu Jiránkova vtipu někdy zkraje 90. let, kde stojí chlap s kanystry a říká: „Tak nevím, chtěl jsem levnej benzín, nebo svobodu?“... Pokud nevíš, jestli si chtěl levnej benzín, nebo svobodu, máš to těžký. Pro mě je svoboda to první kritérium. Asi jsem to tehdy tak prožíval a už mě to nepřešlo.

Od listopadu vysílá HBO sérii Až po uši. Jestli se nepletu, je to váš první televizní seriál.
Není. Já jsem se po Šakalích letech pustil do projektu, z kterého se později staly Pelíšky. Ale na ten se v první fázi – a já říkám naštěstí – nepodařilo sehnat peníze. My jsme ho dost přepisovali a naštěstí se to rozjelo až ve chvíli, kdy jsme se scénářem byli spokojení. Ale v tomto meziobdobí, v roce 1995, jsem v produkci zlínského studia pro Českou televizi dělal dětský seriál, který psala Markéta Zinnerová. Jmenoval se Kde padají hvězdy. Byl to takový klasický dětský seriál, takový, jaké se ve Zlíně točívaly. Hlavní role hrály děti. To byla jedna z tradic, která bohužel trošku zanikla.

Z natáčení seriálu Kde padají hvězdy. Najdete Jana Hřebejka?

Ten seriál byl určený dětem, prodal se všude možně po Evropě. Ale šlo o seriál Markéty Zinnerové, nebyl to seriál Jana Hřebejka. Já do toho tenkrát šel, protože jsem neměl co na práci. S kameramanem Janem Malířem jsme tam přijeli, oni nám dali štáb, kde byli studenti, čerství absolventi filmové nástavby. A já tam byl v mých 27 letech asi třetí nejstarší. Honza Malíř, nehledě na jeho mladistvost, tam byl jako úplný kmet. Většina lidí potom šla na FAMU. A já z toho seriálu dodneška žiji, protože plno členů mého štábu znám právě odsud. Někteří dětští herci pak hráli v PelíšcíchMarek Morvai, Sylva Koblížková… Já do toho šel nemaje jiné práce a nakonec se z toho vyvinula dobrá zkušenost.

Upoutávka k TV seriálu Až po uši:

Jak jste se k režírování série pro HBO vlastně dostal?
Loni na jaře se na mě obrátila kreativní producentka Tereza Poláchová s tím, že chystá seriál pro HBO. Bylo to hodně narychlo. Já si to přečetl. Ale dělat jsem to vlastně chtěl už dopředu, protože jsem věděl, že je s tím spojená lepší péče o produkt. HBO dělá s výbornými produkcemi. V tomto případě s Etampem, která předtím točila Hořící keř. Přečetl jsem si to a řekl si: „Hele, tomu rozumím, vím, jak to asi udělat.“

Není už těch filmů a seriálů o vztazích trochu moc? Nebo jde o téma, které je „věčné“?
Ano, oboje je pravda. Je toho moc, a bude furt. Vztahové seriály budou pořád. A já beru za svůj vklad, že jsem to posunul víc k humoru.

Já jsem se díval na první díl Až po uši a říkal jsem si: „Dokáže se s tím prostředím a lidmi divák ztotožnit? Lidé neřeší hmotnou existenci, pracují v reklamních agenturách, jezdí v Mini Cooperu…“ Bylo to tak striktně zadané?
Tyhle věci jsem spíš zjemňoval. Hrdina měl původně ve scénáři autosalon s luxusními vozy, tady má víceméně veterány. Ale to je žánr. Oldřich Nový taky nehrál dělníky. A když je pak hrál, bylo to špatný. V HBO se po Hořícím keři a Terapii rozhodli udělat lehčí žánr. A mně se to hodilo. Protože po truchlohrách – Kawasakiho růže, Nevinnost, Odpad město smrt, Líbánky – jsem měl vyloženě chuť udělat něco lehčího. A tušil jsem, že mě to bude bavit. Nejde o moji výpověď o světě, ale o jakýsi pražský bedekr. Já mám rád Prahu a město z perspektivy řeky. Věděl jsem, že nám lidé od vody vyjdou vstříc, což se potvrdilo – zábory byly jednodušší, měli jsme dokonce zázemí na lodi. Bylo to navíc jednodušší, než abychom si udělali stanoviště někde v centru města. Ale to jsou technické věci, já bych se držel těch dramaturgických.

Z natáčení seriálu Až po uši.

Mě lákalo pracovat pro HBO, protože si myslím, že ten kontext je dobrej. A myslel jsem si, že rozumím danému žánru. Původní izraelská verze byla hodně melodramatická. Šárka hledá tatínka a tak… Viděl jsem maďarskou verzi, která byla dost dramatická a realistická. Kupodivu si myslím, že ta původní-originální verze je nejslabší. A funguje tak, že by se to mohlo odehrávat kdekoliv. Je to prostě v nějakém moderním izraelském městě. To, že je to v Izraeli, nehraje žádnou roli. Mohlo by se to odehrávat kdekoli jinde. Kdežto Maďaři vsadili na psychologii. Já vsadil na humor a na Prahu jako kulisu. Navíc pro mě jako pro režiséra byl rajc obsazovat herce do protiúkolů.

Jak velkou jste měl při jejich volbě svobodu?
Skoro absolutní. Bavili jsme se o nějakých věkových posunech. Třeba ve scénáři je masérka mladičká holka. A já ji obsadil Janou Kolesárovou, které je pětatřicet. Postava, kterou hraje Aňa Geislerová, je původně ve scénáři mladší. Dokonce výrazně mladší, i když šéfuje v reklamce. Ve scénáři to je 26 letá holka. Ale já chtěl do děje zatáhnout aspekt biologických hodin. Což tam původně vůbec nebylo. A Markéta, její seriálová sokyně, ta v původní verzi nebyla taková svině. Lenka Krobotová si tu roli vyloženě užila.
Já jsem měl nakonec míru svobody větší, než jsem čekal. Například jsem se obával toho, že cokoli, co stojí víc peněz, podléhá nějakým marketingovým zákonům. Asi kdybych jim tam začal obsazovat úplně neznámé lidi, neprošlo by to. Ale například Jiří Havelka mi prošel. Kromě něj jsou tam ale samozřejmě známí herci. Ale je třeba říct, že to jsou známí herci, kteří jsou dobří a se kterými rád dělám.

Až po uši. | Foto: HBO

Jsem například rád, že mi prošla Vladivojna La Chia, autorka hudby. Zkraje to vypadalo, že se bude tlačit, aby úvodní píseň napsal někdo, koho budou hrát rádia. Bylo dobré, že to Tereza Poláchová ustála. Protože Vladivojna je holka, která hraje spíš po klubech, mainstreamová rádia ji nehrají. V tomhle ohledu to bylo velmi svobodné.

Jak je to vlastně se sérií jako celkem? Má finální tvar, je všech 13 dílů dostříhaných, nemůže se už nic měnit?
Ne. To může být u sérií, které jsou otevřené. Ale česká verze byla od začátku napsaná na 13 dílů. Všechny motivy se uzavřou. V Maďarsku si napsali pokračování. Ale o tom, že by se uvažovalo o pokračování české série, nic nevím.

Jan Hřebejk při natáčení. | Foto: Falcon

Jakou roli hraje toto angažmá ve vaší kariéře? Dá se v tom sledovat nějaký logický vývoj v rámci tuzemské kinematografie?
Já myslím, že ne. V mém případě je to podobné jako s tím předchozím seriálem Kde padají hvězdy. Je to jiný žánr. Byl jsem rád, že si to mohu zkusit. Velice mě to bavilo. A myslím si, že v rámci žánru jsme na české poměry udělali maximum. Rozhodně bych se takové práci nebránil. Je mi to blízký. Cejtim se v tom doma. Ale nejde o nějaký vývojový krok.

Neukazuje to na toho, kdo má peníze? Že je dnes jednodušší točit s HBO než s producentem, který bude finance složitě shánět?
Na každý film, který jsem dělal, se složitě shánějí peníze. Tedy s výjimkou několika snímků, které jsem točil s Ondřejem Trojanem na začátku kariéry, kdy si na sebe filmy vydělaly, ještě na ně chodilo publikum. Samozřejmě, vyvíjí se způsob distribuce, způsob práce v televizi. A teď nemyslím jen tu českou. Seriál už není sprosté slovo. Je to svého druhu trend. I když neříkám, že se tady dělají tak ambiciózní věci jako ve světě.

Hořící keř je například krásná ukázka toho, že se dá v televizní produkci a televizním formátu docílit mimořádného kinematografického výsledku. Samozřejmě je to i tématem, perfektním scénářem. Ale co jsem viděl, přišly mi tuzemské seriály moc těžkopádné. Mojí ambicí bylo, aby to bylo to, co to má bejt. Jinými slovy, když se člověk dívá na americký, společenský sitcom, tak to vodsejpá. Lidé jsou přirození, hrají jednoduše. Mluvěj tak, jak mluvěj. Je to autentický.

Jana Stryková a Jan Hřebejk během natáčení Zakázaného uvolnění. | Foto: Martin Straka

V současnosti vychází na DVD váš film Zakázané uvolnění. Mě by zajímalo, jestli ještě hodláte spolupracovat s autory divadelních předloh. A co vás k tomu vedlo? Vy jste totiž v poměrně krátkém čase natočil tři filmy podle dramatických předloh.
Vždycky to byla jiná geneze. Zítra se bude… vzniklo víceméně jako vedlejší produkt. Já jsem to prožíval s Alešem Březinou, což je můj stálý hudební spolupracovník. On tenkrát s šéfem opery národního divadla Jiřím Nekvasilem hledal námět pro původní komorní operu. Jedna varianta byla Milena Jesenská… Ale nakonec z toho vykrystalizoval případ Milady Horákové a procesu. Alešovi na tom konvenovala až jakási grotesknost protokolů, byla to velká výzva pro spolupráci se Soňou Červenou. Já jsem se toho trošku bál. Vzpomínám si, že jsem byl tenkrát na vánoční besídce divadla Sklep, kde chystali muzikál o Miladě Horákové, ale přizpůsobovali to sponzorům. A já se tomu smál, čímž jsem se ale nevysmíval tragédii Milady Horákové, ale spíš tomu parazitování na tématech. Aby to nebyl takový Pavka Korčagin na druhou, z druhé strany, prostě propaganda s opačným znaménkem. No a pak jsem šel na předpremiéru. A úplně mně to vyrazilo dech, byl jsem nadšenej.

V té době jsem chystal film Kawasakiho růže, věděl jsem, že Aleš Březina bude skládat hudbu, říkal jsem si, že to vezmu jako záminku a kus toho představení filmově natočíme. Protože dokumentárně to poměrně dobře pokryla Olga Sommerová s Olgou Špátovou. Ale my to chtěli natočit filmově, aby se kus zachoval. Člověk je rád, že vidí po letech třeba Pudr a benzin. Žádnou jinou etudu Voskovce a Wericha nemáme. Tři společnosti nám půjčily techniku pro kamerové zkoušky. Oba kameramani byly na přidaném odpoledním představení, ale neměli ode mě zadání. Tak jsem do hlediště posadil Jiřího Menzela, o kterém jsem se domníval, že bude hrát hlavní roli v Kawasakiho růži, aby se to propojilo s tím filmem. Kameramani to drtili, třetí kamera držela celek. To bylo čtvrt roku před natáčení Kawasakiho růže, přepisovali jsme scénář, Jiří Menzel nám roli odmítl, pak se toho podle mě fantasticky ujal Martin Huba. Střihač si mezi tím s materiálem hrál. Až mi řekl, že ustříhal operu celou. Vzniklo to lehkou rukou, nerežíroval jsem to, jen jsem se šel podívat na pracovní záběry…

Takže je to film kameramanů?
Spíš střihače. Já jen věděl, jak rozestavit kamery. Samozřejmě jsem to inicioval. Akci jsem způsobil, v tom je moje režie. Ale jinak jsme s Nekvasilem kameramanům do sluchátek říkali: „Teď se soustřeďte na Soňu, na prokurátora.“ A vzniklo to. Šlo o nejslavnostnější premiéru, kterou jsem kdy měl. Tam byl Havel, Robert Wilson, paní Mládková. Vzniknul malý film, který nakonec nestál víc než autorská práva. Vzniklo to jako vedlejší produkt, to je osud filmu Zítra se bude…
Odpad město smrt zase vzniklo tady v přístavu. Seděl jsem s Ivanem Acherem, který dělal většinu hudeb pro Divadlo Komedie, a on se mě ptal, co jsem tam za těch deset let viděl. Měl jsem dojem, že jsem viděl většinu, ale on řekl: „Tak to si viděl úplný hovno… Tady jde 7 premiér do roka.“ Takže jsem zjistil, že jsem toho vlastně viděl málo. Jal jsem se to napravit a začal jsem do Komedie chodit třikrát týdně. Samozřejmě mě to bavilo. A představení Odpad město smrt mě tak nadchlo, že jsem zavolal Čestmíra Kopeckého, kterého to taky naprosto strhlo. A do toho ještě byla taková situace, že Radim Špaček tehdy pro účely Divadelního ústavu spolu s kameramanem Davidem Čálkem dokumentoval televizní formou představení s publikem. No a Čestmír přišel na producentský model, který použil v České televizi – Komedie končí, vzniká záznam inscenací, Hřebejk by v reálných kulisách natočil Odpad město jako stylizovaný film a Špaček ještě natočí hodinový dokument. V ČT řekli: „Dobře, my chystáme televizní kanál ARTE…“ Prostě všechno se tak nějak dobře sešlo. A jak to Čestmír zabalil do jednoho balíčku… Kdyby řekl, že natočíme divadelní představení za 6 milionů, tak by to nevzali, protože by to sami zvládli za milion. Ale on měl v zásobě záznamy, které skoro nic nestály. Najednou se to nejevilo jako ekonomický nesmysl pro specifický, malý okruh publika. To bylo potkání se se zcela výjimečným fenoménem, se zcela flexibilním producentem a se specifickou situací České televize, kdy rozjížděla umělecký kanál.

No a Zakázané uvolnění vzniklo tak, že jsem šel do divadla Rubín, abych si opravil názor na Petra Kolečka. Předtím jsem totiž viděl jednu hru podle jeho námětu a ta mi přišla nepodařená. Navíc o Kolečkovi všichni mluvili, tak jsem si říkal, že to přece nemůže být tohleto. Šel jsem do Rubínu a při Zakázaném uvolnění jsem doslova smíchy padal ze židle. Strašně se mně to líbilo. Byl jsem na tom s kamarádkou, se svojí ženou, upozornil jsem na to Čestmíra, ale ten mi řekl, že to představení má svou produkci a ti kluci jsou filmoví producenti. Tak jsme se o tom začali bavit s těmi kluky, kteří iniciovali představení Petra Kolečka a Dana Špinara, kterého nemůžu pominout. Oni říkali: „To je dobrý. My teď chystáme film Krásno, točíme na tom severovýchodě. Pojďme to udělat třeba v Ostravské televizi, štáby se částečně budou prolínat. Vznikalo to hrozně jednoduše, obyčejně. Producent chodí s jednou z těch hereček. Říkal: „Kluk týhle druhý herečky je výbornej kameraman.“ Říkám: „Výborně, jasně. A s kým chodí ta třetí herečka?“ Její partner byl zase velice dobrý zvukař. Postavili jsme miniaturní rodinný štáb…

A klapalo to?
Řeknu to takhle – klapalo to ze dvou třetin. Víc se k tomu nemůžu vyjadřovat.
Já jsem šel za Kateřinou Ondřejkovou, dramaturgyní ostravské televize, které se to taky hrozně líbilo. A rozhodli jsme se, že to natočíme v Ostravě za peníze České televize. Ale jak se chystalo to Krásno, přišli producenti a říkali: „Ten moravskoslezský kraj se staví velmi dobře k natáčení filmu. Oni nám přispěli. A tady v tom případě by taky možná přispěli. Tak jsme šli na nějaké slyšení na zastupitelstvu. K tomu všemu se ještě producenti znali s jedním člověkem z Bontonfilmu, který přemýšlel o tom uvést to do kin. Jenomže tím se z toho stal filmový projekt, dostalo se to do spárů filmového centra, v České televizi o tom začala rozhodovat jiná parta, které se to moc jako film nezdálo. A já si upřímně myslím, že to je spíš televizní film. Je to tak komorní, že na tom velkém plátně, v té konkurenci…

Natáčení Zakázaného uvolnění bylo komorní. | Foto: Martin Straka

Nejde spíš o to, jestli si za tím stojíte? Protože častokrát už zaznělo, že si pan Hřebejk točí jenom nějaké svoje oblíbené divadelní režiséry.
Já si za tím samozřejmě stojím, mně se to hrozně líbí. Ale kdybych byl v roli producenta, směřoval bych to spíš k televizi. Čistě proto, že v tom vystupují tři lidi, nemělo to žádnou ambici… Mně se to strašně líbilo. Představení jsem viděl pětkrát - jednou to bylo úplně geniální, jednou se publikum moc nesmálo, tak to holky moc nerozbalily… Tvůrcům jsem slíbil, že se budu snažit natočit to tak, aby v tom byla ta energie pátého, nejlepšího představení.

Myslím, že se to povedlo tak z osmdesáti procent. Myslím si, že je to vynikající hra, text. Není to úplně filmové, ale to mi bylo jedno. Filmovost spočívala v tom, že jsme to s dobrým filmovým štábem za týden v Bohumíně natočili. Stálo to podle mě nula nula nic. Lidé odvedli dobrou práci. Až se bude vzpomínat, co se hrálo v Rubínu v roce 2012, tak tady bude tenhle film, bude mít vyšší technickou kvalitu než by měl třeba záznam představení. Televize z představení dělala kulturní upoutávky, ale to nešlo. Je to nějak nasvícený, herečky to hrají půl metru před diváky. Což je super pro reakce, smích, ale pro záznam to skoro nejde. Taková byla geneze. Vznikalo to jako televizní film pro Ostravu a ve výsledku se to natočilo jako distribuční film v produkci Dana Strejce a Vojty Friče.

Vždycky tu budou představení, která mám rád, fascinují mě a myslím si, že by šly natočit. Nebo by mělo smysl je natočit. Opakuji to třeba o hře Koule od Davida Drábka. To je geniální věc. Ale to záleží vždycky na producentovi. V divadle momentálně nic nechystám. Ale třeba něco vznikne spontánně.

Pelíšky a nesmrtelný Jiří Kodet. | Foto: Space Films

A něco filmového chystáte?
Chystám projekt, který tak trochu vytlouká klínem klín. Máme trilogii, jakousi rodinnou ságu. Kdybych to chtěl říct marketingově, tak část toho předchází Pelíškům. To, co tam hraje Jiří Kodet, to jsou příbuzní Petra Jarchovského. Oni ještě mají prehistorii válečnou, poválečnou, která je opravdu zajímavá.

Takže by to byla dobová věc?
To by byla dobovka. To se odehrává od začátku 2. světové války do začátku 50. let. Příběh jedné rodiny, kde v každém tom filmu je dominantní nějaká postava, která v dalším díle už dominantní není. A je tam dominantní jiná postava.

To spolkne dost peněz, pokud jde o dobovku.
Všechno stojí peníze. Ale když se dobovka povede. Točila se První republika, teď se točí Nejhorší zločin ve Wilsonově. Ale v našem případě je to napsané tak, že to může být šest hodin v televizi, což televizi zajímá, v televizi se série lépe uvádějí. Ale tím, že jsme do České televize předložili filmovou trilogii, a navíc máme projekt, který by tomu měl předcházet, tak oni řeknou: „Když plánujeme osm filmů do roka, nemůže jich být polovina od jednoho tvůrčího týmu.“ Jeden projekt nám zamázli. Což mě mrzí, protože si myslím, že je skvělej. Takže přemýšlíme o tom, že ho natočíme jako slovenský film. To je taková novinka. Ale nevíme, jestli na to dojde.

Uvažovali jsme o česko-slovenské koprodukci, takže se teď chodím koukat na slovenské filmy a na herce, abych měl trochu přehled. Tak uvidíme, jak to celé dopadne. Je to běh na dlouhou trať. Začneme nejdřív tak za rok, za rok a půl, protože je to dražší. Ale zase je to v případě trilogie takový žánr, který když se povede, bude dobrej. Nostalgickej, melodramatickej. Ten třetí příběh je vyložená sranda. A jsou tam moc hezké postavy. Prostě ze života. Takový „pagnol“. Tak tomu říká Jarchovský: „Je to takovej pagnol.“ Spisovatel Pagnol.

Když vás tak poslouchám, připadám si hrozně nevzdělanej.
Nebo jsem možná mohl říct Zdeněk Svěrák, představitel a autor oblíbeného žánru. Je to takový pohled dětí na jejich rodiče. Tedy to, čím místní kritika pohrdá a zahraniční publikum to na naší kinematografii miluje. Jediné, co česká kinematografie má, kromě solitérních géniů jako je Švankmajer. Nebo Němec. Mladý stařík Němec.

Ankety
Sledovali byste dále Ordinaci, i kdyby byla pouze na Voyo?
Určitě ano, seriál miluji a klidně za něj budu platit!
Možná ano, ale platit se mi za to nechce
Spíše ne, za ty peníze mi to nestojí
Nekoukal bych na to, ani kdyby za to platili oni mně
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist