Recenze: Dědictví aneb Kurva se neříká – když se schopnost vtipu nepodědí

Film začíná pohřbem Vlastičky, Bohušovo plnokrevné femme fatale, která se objevuje během celého filmu coby duch a kárá a varuje Bohuše před nepravostmi. Dagmar Havlová však vypadá spíš jako bílá (černá) paní z Vinohradského divadla; z její osoby je cítit příliš majestátnosti a (ne)tajené důležitosti, než aby to byla uvěřitelná Vlastička bez podprsenky z prvního dílu.

Natáčelo se na Bolkově skutečné farmě v Olšanech a místy mi přišlo, že je to dost možná faktický dokument o novodobých baronech na koních, o megalomanských sídlech a neúspěšných podnicích. Postavy Arnošta (Arnošt Goldflam) a dalších starých známých se objevují znovu, ale někdy působí na plátně tak nějak samoúčelně, aby se zkrátka navázalo na život Bohuše. Ivana Chýlková se objevuje také spolu s novým manželem – toto právnické duo jako jediné na mě působilo vcelku dobře, bez tlaků a pseudostylizace do prvního filmového Dědictví. Bohušovi vnucují koupi zámku - vidíme golfové hřiště, natáčení filmu s drahou animací, let vrtulníkem, nakašírované zámecké komnaty – a tady někde toho na mě bylo moc a viděla jsem trošku Trošku a jeho filmový kýč v poněkud nepohádkové úpravě.

Chybí ten přirozený kontrast mezi venkovanem se selským rozumem a „vychcaným“ světem hereček a podnikatelů, schází spousta krásných přihrávek ke vtipům, jak jsme si je pamatovali.

Sice se o to režisér Sedláček pokoušel, ale nikdy to úplně nezafungovalo, jen bylo cítit, že teď se právě snaží a že to mělo být právě nyní ono. Často jsem z těchto scén měla rozpačitý pocit. Je pravda, že Bohuš sám zestárl, má dceru a vnuka, statečně bojuje s alkoholismem (tady byly některé okamžiky opravdu absurdně dojemné, tak jako byla původní postava Bohuše) a opět by měl rád někoho po svém boku. Jenže scéna, kdy žádá o ruku Jitku Čvančarovou v televizním pořadu Tanec hvězd, není vůbec groteskní a nevím, co měla znamenat. Jako to nevím vlastně o celém filmu.

Netuším, proč se pokračování filmu ujal právě Robert Sedláček. Možná by v tandemu s jiným scénaristou fungovali lépe. Bolek Polívka byl autorem scénáře a prý také hlavou celého filmu. Měla jsem pocit, že každý by chtěl vyprávět poněkud jiným stylem. Dohromady se otupily hrany obou tvůrců a je z toho průměrné, plující, 106 minut dlouhé vyprávění a někdy více, jindy méně úspěšné oživení původní postavy a jejího diváckého úspěchu. Naneštěstí, ne s každým (tvůrčím) dědictvím je dobře naloženo.

Hodnocení: 50%