Téma

18.3.2013 /15:35/

Pravda a mýtus Divokého západu. Část I. – Jak to bylo doopravdy.

Už za pár dní se do kin vrátí jeden z nejlepších westernů všech dob, megaopus Sergia Leoneho Tenkrát na Západě. Což skýtá ideální záminku k ohlédnutí za tím, co onen Západ skutečně byl i jak byl na jeho základech vystavěn jediný skutečně původní americký žánr.

Takže pěkně jedno po druhém. Co vlastně slovíčka „divoký západ“ označují? Inu, je to termín mnohovýznamný a ne docela přesně definovatelný – zároveň historický, geografický i sociologický. S trochou snahy jej může být rozveden zhruba do věty „to, co se dělo převážně ve druhé polovině devatenáctého století v západní částí Severní Ameriky,“ což samozřejmě ve výsledku nejde jedním článkem, ba ani knihou, shrnout o nic lépe, než třeba šrumec v Evropě první poloviny století dvacátého. Během těch několika desetiletí se Spojené státy proměnily k nepoznání: Svedly několik válek včetně velebolestivé občanské, nabobtnaly o slušný houf nových území, získaných nejrůznějšími způsoby od koupě (Aljaška) po drzou anexi (Texas), a jejich ekonomika se změnila ze spíše zemědělské v progresivně průmyslovou.

Je dobré pamatovat si, že průběžné osidlování Ameriky evropskými přistěhovalci postupovalo právě z východního pobřeží, pročež onen Západ byl vždy označením toho, co leželo za pomyslnou hranicí bělošské civilizace právě v tu či onu chvíli. Ostatně, teprve v roce 1806 se expedici, jíž vedli Meriwether Lewis a William Clark, podařilo prozkoumat celou suchozemskou cestu mezi východním a západním pobřežím a připravit tak půdu pro osidlování. Vznikla takzvaná Oregnoská stezka, po níž na severozápad průběžně migrovaly tisíce všemožné lidské havěti. Až na občasné incidenty, při nichž se přistěhovalci zkoušeli usídlit na nevhodném plácku, na ně původní obyvatelé Ameriky víceméně házeli bobek. Jak se ukázalo, k vlastní smůle.

Oregonská stezka

Šlo totiž o toleranci nepříjemně jednostrannou. Už kolem roku 1830, kdy začalo ono osidlování nabírat masivnějších rozměrů, se vláda rozhodla přistoupit k „řešení indiánské otázky,“ což v reálné podobě znamenalo bezskrupulózní buzeraci s genocidními podtóny na patře. Například v sedmatřicátém roce bylo do „indiánského teritoria,“ které leží na území dnešní Oklahomy, odsouváno pět kmenů, souhrnně čítajících kolem sedmdesátí tisíc lidí. Dvacet procent z nich při tom zemřelo vinou nemocí, vyčerpání a hladu. Bílému muži to bylo fuk, protože oslabený divoch rovná se slabší nepřítel při dalším konfliktu.

A vnímání těchto lidí jako… no, lidí, se moc nenosilo. Kdyby do těch časů někdo přivezl třeba nějakou Mayovku, tehdejší Amíci by z ní dostávaly záchvaty smíchu. Co je to za plky o bílých a rudých bratrech? Každému bylo naprosto jasné, že běloši jsou nadřazená rasa. Názory se rozcházely snad jen v tom, jak s rudými potížisty naložit. Víceméně všichni se shodovali na nutnosti jejich vystranadění do rezervací. Z hlediska názorového proudu humanističtějšího to bylo třeba kvůli tomu, aby v nich indiáni mohli žít nikým nerušeni a zachovali si tak své zvyky a obyčeje. Názor pragmatičtější pravil, že se tak musí stát, aby „ti schopnější“ získali jejich půdu, a pokud jde o rudochy samotné, po zkoncentrování v rezervacích by měla následovat jejich postupná asimilace, v případě nepřizpůsobivých likvidace. Tento proud byl podstatně populárnější.

Indiáni se tedy mohli uskrovňovat jak chtěli, ale nebylo jim to nic platné. I když si nakrásně sbalili svých pět švestek a šli je pěstovat na jinou zahrádku, netrvalo dlouho, než jim ji začala plevelit nová vlna bílých hub. Definitivní začátek konce pak symbolizoval takzvaný Manifest Destiny, zpropagovaný léta páně 1845 novinářem Johnem O’Sullivanem. Byl to vyloženě fanaticky náboženský názor, podle nějž jsou USA samotným bohem předurčeny sahat od pobřeží k pobřeží. A když je něco vůlí boží, prkotiny jako lidská práva nebo “oni tu byli dřív” samozřejmě nehrají žádnou roli, že.

Dobový obraz, symbolizující posvátnost dobyvatelského progresu

To ještě podpořila vypuknuvší kalifornská zlatá horečka, takže západním směrem vyrážely doslova stovky tisíc osadníků, kterým stály v cestě nezřídka i extrémně zrádné přírodní překážky. Pod slovy osadník si mimochodem můžeme, resp. musíme představit prakticky kohokoli. Od rančera nebo farmáře, přes řemeslníky, obchodníky či dobrodruhy až po kněžstvo a prostitutstvo. Tvář po staletí téměř nedotčené krajiny a civilizace, která jejím povrchu bouřlivě klokotala, se měnila dechberoucím tempem, v souladu s vynalézáním či jen bleskovým rozšiřováním takových udělátek a vymožeností, jako telegraf, železnice či revolver pana Colta.

Zpruzelost indiánů už dosáhla nejvyšší míry, pročež podstatně zhoustla frekvence krveprolití a vyložených jatek na obou stranách. Netřeba rozvádět, proč se tomuto období říká Indiánské války. Za jejich konec bývá považován 29. prosinec 1980, kdy bylo u Wounded Knee zmasakrováno více než sto padesát mužů, žen i dětí ze kmene Siouxů. “Méněcenná rasa” to pak už víceméně vzdala a smutně ohnula hřbet.

Indiánské války (ilustrační foto)

Pokud jde o mnohé symbolické postavy a figurky Divokého západu, je určitě jasné, proč se jimi stali třeba šerifové, ale spíše podivné je to případě kovbojů. Éra těchto většinou dosti obyčejných námezdních dělníků byla vcelku krátká. Mimořádně výnosné hony dobytka, vedoucí především na trase z Texasu do Chicaga, byly pořádány jen nějakou dekádu a půl. Pak období kovbojů víceméně zaříznul rafinovaně prostý vynázel – ostatý drát.

Tak to bychom měli něco o realitě, a velmi brzy se podíváme na zoubek filmovému žánru, který je na základech mýtů Divokého západu už dobrých sto deset let stavěn. 

-
-
Související filmy: Tenkrát na Západě

Související články:

12. týden-kinopremiéry: Něco pro děti, teenagery, vyznavače hororu, přímé volby prezidenta i spaghetti westernu

Do kin míří hned sedm novinek! Tentokrát si vybere opravdu každý. Čestné prezidentské!

Pravda a mýtus Divokého západu. Část II. – Ryze americké legendy.

Ve druhém díle povídání, vzniknuvšího u příležitosti obnovené premiéry legendárního Tenkrát na Západě, se podíváme na zoubek historii westernového žánru.

Ankety

Je pro vás Smrtonosná past vánoční klasikou?
  • Rozhodně, ho ho ho!
  • Vůbec.
  • Váhám...
více k tématu:
Smrtonosná past byla zvolena nejlepším vánočním filmem všech dob
Který díl Star Wars má nejlepší teaser?
  • Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje
  • Star Wars: Epizoda V – Impérium vrací úder
  • Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho
  • Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba
  • Star Wars: Epizoda II – Klony útočí
  • Star Wars: Epizoda III – Pomsta Sithů
  • Star Wars: Síla se probouzí
  • Star Wars: Poslední z Jediů
více k tématu:
Rozhodněte o tom, která epizoda Star Wars měla nejlepší teaser
Na který film ze stáje DCEU se nejvíc těšíte?
  • Wonder Woman 2
  • Aquaman
  • Flashpoint
  • Sebevražedný oddíl 2
  • Shazam!
  • Batgirl
  • Batman
  • Green Lantern Corps
  • Justice League Dark
více k tématu:
DC potvrdilo seznam chystaných filmů. Pokračování Ligy spravedlnosti chybí
Který z filmů v našem výběru je pro vás největší vánoční klasikou?
  • Tři oříšky pro Popelku
  • Mrazík
  • Sám doma
  • Smrtonosná past
  • Láska nebeská
  • Vánoční prázdniny
  • Santa je úchyl!
  • Ukradené vánoce Tima Burtona
  • Život je krásný
  • Anděl páně
více k tématu:
Desítka filmů, na které nesmíte zapomínat o Vánocích
Na kterou prosincovou novinku se nejvíc těšíte?
  • Přání k mání
  • Můj život Cuketky
  • Na shledanou tam nahoře
  • Star Wars: Poslední z Jediů
  • Obávaný
  • Jumanji: Vítejte v džungli!
  • Cukrář
  • Ztracen v džungli
  • Největší showman
  • Borg/McEnroe
více k tématu:
Nejočekávanější prosincové premiéry? Star Wars, zpívající Wolverine a hodně těsné šortky v Jumanji

Nejnovější články:

Sdílet tuto stránku:

Partneři: