Recenze: Cesta do lesa aneb Když se Vorel drží svého kopyta

Na plakátu k novému filmu se tentokrát líbají Tomáš Vorel mladší spolu s "Ančí" Linhartovou. Mládí má zelenou nejen obrazně ve scénáři, ale též v sobě (Anna Linhartová v roli vegetariánky a pacifistky Anyny Marákové) nebo na sobě (Tomáš Vorel Jr. coby lesník a milovník lovu Ludva Papoš). Anyna je díky své volnomyšlenkářské matce (zahrála si jí spoluscenáristka filmu Barbora Nimcová) rozpustilou divoženkou, která se nebojí projevit. Miluje les, zvířata, vodní živly a "houbičky". Ještě víc než školu nesnáší myslivce a dřevaře. Ti narušují její ideál harmonického světa uprostřed rabštejnských lesů.

Mezi nimi je i Ludva Papoš, revírník, kterému na kácení stromů a zabíjení zvířat nepřijde nic nenormálního. Podobně jako jeho otci (Boleslav Polívka v roli sedláka Ludvy Papoše staršího) mu vadí "houbičky" a celý esoterický svět rodiny Marákových. Omezené vidění mu to prostě nedovolí pochopit. Když mu ale všichni okolo - jedno jestli v dobré víře - neustále valí klíny do hlavy, stane se zákonitě to, co by nikdo nečekal. Mladý Papoš se do drzé, svůdné nymfy zakouká. A vezme si od ní i ty "houbičky". Přesně podle rčení, že "protiklady se přitahují".

Režisér Tomáš Vorel tentokrát natáčel v dobře známém a milovaném prostředí Rabštejnu nad Střelou. Možná i proto se podruhé ve své filmařské kariéře postavil nejen před kameru, ale i za ní. A dal vzniknout působivě naléhavým, silně poetickým i halucinačně znepokojujícím obrazům. Kupříkladu kácení a řezání stromů je pro mě jako pro člověka, jemuž způsobuje nepříjemné stavy

pouhý zvuk motorové pily, bolestným zážitkem. Když to navíc Vorel umocní vtíravou kamerou, která se - obrazně řečeno - dívá těžařům doslova pod ruce, je dílo dokonáno. Fakt, že tím Vorel demonstruje a manipuluje ve prospěch odpůrců kácení, ponechávám stranou.

Filmy, ty Vorlovi specielně, nejsou honem za absolutní objektivitou. Tu najdete, a ještě jen někdy, v dobrých dokumentech. Režiséru Cesty do lesa (2012) šlo o to postihnout lidský mikrokosmos, jeho charakteristické znaky a projevy. Ve filmu samozřejmě natrefíte na pověstné "sklepácké" přehrávání, charaktery postav projevem často sklouzávají na prkna divadla. Nebije to ovšem tak do očí jako v již výše zmíněném Ulovit miliardáře (2009).

Tomáš Vorel má zkrátka blíže k lesním vílám, myslivcům a vesnickému koloritu. A přestože si i z nich ve svém novém filmu utahuje, je snímek doslova přeplněn idealismem a dobrou náladou. Happyend sice trochu shazuje fakt, že autorka scénáře Barbora Nimcová se stále před zákony a nepřízní sousedů schovává, ale Tomáš Vorel je zkrátka od přírody dobrák a idealista. Svůj optimismus a nadhled posílá dál. Buďme za takové filmaře rádi. 

Hodnocení: 80%