Retro recenze: Looper - vzpomínka na dobu, kdy Bruce Willis ještě točil skvělé filmy

V posledních letech se v Hollywoodu rozmohla vlna levných sci-fi, které se snaží vyplnit žánrovou mezeru. Není to tím, že by snad filmaři neměli odvahu k větším projektům. Podobné snímky ale vždy platily v rámci komerčního úspěchu za velkou neznámou, přičemž často šlo o pompézní propadáky (stačí vzpomenout Rudou planetu /2000/, Bojiště země /2000/ nebo nedávného Johna Cartera /2012).

Často si za to studio mohlo samo sázkou na průměrnou látku, případně nezkušeného režiséra. No a občas se jen ušlechtilé cíle nepovedlo naplnit (viz třeba Mise na Mars /2002/ Briana De Palmy). Studia se od žánru drží spíše stranou a filmaři proto museli najít okliku – a začali točit levné sci-fi kousky, které ve větší míře sází na příběh. Což určitě není ke škodě.

K filmům jako Moon (2009), Zdrojový kód (2011) či Vyměřený čas (2011) se nyní přidává Looper (2012) pořízený za skromných 30 milionů dolarů. Snímek z nedaleké budoucnosti je příběhem Joea (Joseph Gordon-Levitt), který se živí jako looper. Looper je speciální zabiják, jehož úkolem je bez otázek likvidovat těla, která mu pošlou z budoucnosti. Jakmile „klient“ dorazí, Joe ho okamžitě sprovodí ze světa a jeho tělo spálí. Jednoho dne však před jeho hlavní skončí on sám ve své starší podobě (Bruce Willis). A to přirozeně všechno změní, neboť zabít sám sebe, to už je něco trochu jiného.

Cestování časem je bezesporu jedna z nejnáročnějších filmových disciplín. V prvé řadě proto, že něco jako univerzální pravidlo zde neexistuje, za druhé kvůli přímému položení hlavy na špalek. V máločem jiném mohou natolik výrazně vyvstat chyby, jako při vytváření vlastní časové mozaiky. Rian Johnson správně pochopil, do jak komplikovaných vod se vydal a z toho důvodu zbytečně neexperimentuje, ani se nesnaží o revoluci. Bere osvědčené schéma příčiny a následku a raději se nepouští do žádných divokých inovací.

Zní to jako tvůrčí pohodlnost (či neochota) věci promýšlet, ale v rámci samostatně vystavěného světa, v němž (nepřekvapivě) převládá chaos, kriminalita a láska k drogám a prostitutkám, je to ale vlastně v pořádku. Ony časového hrátky jsou totiž jen jakýmsi rámováním klasické gangsterky, v níž se hrdina zoufale snaží vymanit z okovů osudu. Nálepky typu „Matrix pro novou generaci“ nebo „Počátek letošního roku“ jsou bezpochyby chytlavé a z propagačního hlediska extrémně vděčné, spíše než ke zmíněným klasikám ale Looper tíhne svou vizuální špinavostí a tíživostí ke 12ti opicím (1995). A pokud se naprosto povzneseme nad sci-fi rovinu, máme tu před sebou de facto velmi důstojnou variaci na osudovou Carlitovu cestu (1993).

Johnson je v rámci dramatické roviny natolik důsledný, až je radost zkoumat motivace všech hlavních postav. Každá může předložit pádný důvod, proč by zrovna její budoucnost měla být ta důležitá a je upřímně těžké vybrat, komu vlastně ve výsledku fandit. To je dost možná nejsilnější aspekt příběhu.

Tím každopádně nechci nijak shodit důležitost vykreslené budoucnosti. Johnson si svůj svět pečlivě promyslel a v rámci omezených finančních možností vytvořil opravdu zajímavou vizi, o níž se doufám ještě v budoucnu (=na Blu-ray) něco více dozvíme. Triky jsou bezchybné, akční scény oldschoolově nekompromisní, technická udělátka (pravda, moc jich není) nápaditá a pochvalu si zaslouží i Gordon-Levittům maskérsky upravený vzhled, aby co nejvíce připomínal mladého Willise. Ano, vypadá jinak, než kdysi Willis v Měsíčním svitu (1985), ale podoba je tam nepřehlédnutelná, až téměř znervózňující. Způsob, jakým si Gordon-Levitt osvojil jisté Willisovy manýry (aniž by tím ovšem potlačil sám sebe) dokazuje, že je právem označován za jednoho z nejlepších herců své generace.

Právě on a Willis, jemuž byla konečně po delší době dopřána opravdu zajímavá postava, jež má hned několik silných momentů, tvoří vnitřní pnutí celého příběhu a umožňují mu, aby rostl a gradoval. Je ohromná škoda, že ti dva jen v jediném momentu stanou pořádně tváří v tvář. Scéna v bufetu, možná úmyslně, možná náhodou odkazující ke slavnému posezení Roberta De Nira a Al Pacina v Nelítostném souboji (1995), je každopádně excelentní a to nejen herecky, ale i dialogově. To je další silná stránka Johnsonova filmu. Ne vždy se něco vyloženě děje (prostřední část „na farmě“ se jednoznačně nejvíc táhne), ale vždy je zajímavé postavy poslouchat, neboť každá má co říct.

Looper je jedním z nejpřekvapivějších filmařských vrcholů letošního roku. Na rozdíl od divácky vděčného Počátku to však není žádný hlasitý velký třesk, ale spíše taková nenápadná rezonanční deska (což snímek odsuzuje k menšímu komerčnímu úspěchu). Ze sedačky vás tenhle film hned neodpálí. Ale čím déle ho necháte působit, tím lepší pocit si z něj odnesete.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE