Recenze: Můj otec George Voskovec (dokument)

Obě Voskovcovy dcery léta naléhaly, že se chtějí podívat na Sochu svobody. Tatínek to zatvrzele odmítal, ačkoliv to nebylo nijak daleko. Teprve o mnoho let později se dívky dozvěděly proč. Jiří Voskovec byl po svém příjezdu do Spojených států v roce 1950 jedenáct měsíců vězněn na ostrově Ellis Island, odkud se díval - na zadek Sochy svobody. Byla to doba fanatického mccarthysmu, kdy komunismus představoval pro Spojené státy smrtelné nebezpečí a kdy byl komunista shledáván téměř v každém, kdo přicházel ze druhé strany železné opony. Jakkoliv Voskovec Ameriku a její ideály miloval, jedenáctiměsíční vězení pro něj bylo velkým traumatem a jizvou, která ho nikdy nepřestala bolet.

S první ženou Jiří Voskovec adoptoval dvě holčičky. Po manželčině předčasné smrti se sice pokoušel o obě dál svědomitě starat, ale profese herce, který každý večer musí odcházet z domu, z něj zrovna nejlepšího otce nedělala. Když se v jeho životě objevila nová osudová žena, netrvalo dlouho a dostal na výběr - buď ona, nebo děti. Jiří Voskovec si vybral Christinu a oženil se s ní. Děti putovaly stovky kilometrů k příbuzným jedné z nich a za otcem jen občas dojížděly vlakem.

Ačkoliv byl Jiří Voskovec bytostným optimistou, který se navzdory osudu vždycky snažil usmívat a šířit dobrou náladu, jeho dopisy do Československa byly přece jen plné melancholie a stesku. Ano, byl hrdý na svoji americkou kariéru, ceny, které dostal, i přátelství s předními světovými kumštýři, zároveň ale věděl, že je za Velkou louží ve své profesi díky akcentu přece jen handicapován. Na steak a víno si vydělal vždycky, ale nikdy to nebylo na velké vyskakování. Navíc si uvědomoval, že pro Čechy a Slováky byl díky Osvobozenému divadlu velkou legendou, na kterou se ale stále víc zapomíná. Prostě sešel z očí, sešel z mysli.

Libuše Rudinská měla výchozí situaci hodně těžkou. Po stopách Jiřího Voskovce se vydala bezmála třicet let po jeho smrti. Většina jeho přátel a známých tak už byla po smrti nebo v takovém fyzickém a mentálním stavu, že nebylo možné s nimi točit. Z těch, co zůstali, jsou cenné především výpovědi rodinného přítele Jiřího Plannera, divadelního režiséra Andreje Serbana, našeho muže v Hollywoodu Miloše Formana, který pro Voskovce nikdy nenašel roli, a starší Voskovcovy dcery Gigi. Právě ona si spíš televizně laděný dokument tak trochu "ukradla" pro sebe. Popocházení po bytech a divadlech, v nichž Voskovec působil, proložené kratičkými ukázkami z jeho filmů, televizních inscenací a seriálů díky ní sice dostalo přece jen srdečnější a intimnější rozměr, ale ani tak neodkrývá nic hlubinného a opravdu zásadního.

Snímek Můj otec George Voskovec tak lze považovat především za ilustrovanou procházku životem Džordže Voskoveka, za první, velmi důležitou a záslužnou, ale pořád jen hodně malou splátku na velký český dluh vůči člověku mimořádně talentovanému a schopnému, který toho pro československou kulturu tolik udělal. Bojím se, že kdyby se příští rok znovu volil Největší Čech, Jiří Voskovec by poskočil maximálně o ty dvě příčky dopředu a předstihl prezidenta-tyrana Klementa Gottwalda. Ale i to vlastně není vůbec málo!