Recenze: Rodina je základ státu

Scenárista a režisér Robert Sedláček má oproti ostatním současným českým tvůrcům několik obrovských výhod: 1) Nesleduje Ordinaci v růžové zahradě (ani potají!), 2) život nepromrhává v akademickém bezpečí kavárenských stolků, 3) natočil celou řadu pozoruhodných dokumentů o době minulé i současné... Příběhy si tudíž necucá z prstu, ale doslova a do písmene sbírá na ulici. A jeho filmy podle toho vypadají! Jsou syrové, nepředvídatelné, upřímně vtipné i nepříjemně trapné, nakažlivě bláznivé i patřičně trpké.

V době, kdy jsme dnes a denně kastrováni pokrytectvím politiků, bezostyšností bank, kartelovým odíráním ze strany mobilních operátorů, plíživě všudypřítomným zdražováním čehokoliv a dalšími "radostmi" všedního dne, Sedláček odmítá hladit diváka po srsti, konejšit ho pohádkami či s ním hrát odpočinková balábile ve stylu miluje ho-nemiluje ji. Pokud ve své loňské road movie Největší z Čechů Sedláček vyprávěl především sám o sobě, o velikášském i zhrzeném egu režiséra, který nemůže točit, co chce, a v zájmu ekonomického bytí a nebytí je nucen přijímat nabídky, jimiž v podstatě pohrdá, pak v letošní road movie Rodina je základ státu provádí inventuru celé svojí generace - třicátníků a čtyřicátníků, kteří po listopadu 1989 chytili příležitost za pačesy a dnes zjišťují, že se svým životem z těch či oněch důvodů nejsou spokojeni. Jedni se nechali zkorumpovat velkými příležitostmi, druzí nedostáli vlastním ambicím a touhám, protože uvízli na maloměstě, třetí jsou frustrováni, že státní služba jim navzdory vzdělání a věku pořád nenabízí to správné finanční ohodnocení a společenské zadostiučinění, čtvrtí... Dosaďte si sami. Je celkem jedno, co je tím spouštěcím mechanismem, který lokomotivu vašeho života vyhodí z pohodlných kolejí na nepohodlný železniční svršek a donutí vás k velké osobní inventuře.

Doba růstu skončila. Přišla hospodářská krize a s ní problémy, které víc než těžce dolehly i na třicátníka Libora (Igor Chmela). Firmu, v níž pracoval, ovládli policisté (Martin Finger, Monika Fingerová). Veškeré doklady naskládali do krabic a zatímco šéfové se už v Ruzyni oblékají do tepláků, na něj zkoušejí metodu cukru a biče. Buď bude spolupracovat, pak mohou v lecčems přimhouřit oko, nebo spolupracovat odmítne a všechno tím jenom zhorší, tedy pokud ho nějaký kumpán ještě předtím nepošle na věčnost. Libor si bere čas na rozmyšlenou a odjíždí za manželkou (Eva Vrbková) a dětmi (Albert Mikšík, Kristýna Tomíčková) do luxusní vily na okraji Prahy s nádherným výhledem do kraje. Tuší, že na co se právě dívá, se již stalo minulostí, ale odmítá to pochopit a přijmout. Nejdřív ztropí opilecké extempore a pak se s celou rodinou vydá na výlet bez cíle. Bude konspirovat se SIM kartou, s napětím sledovat ve zpětném zrcátku každé auto, které za nimi pojede, bát se, dětem vykládat o historii a tradicích předků, před manželkou kličkovat ve vlastních polopravdách a poznávat, že rodina je to jediné, co mu zbylo a na čem mu kdy záleželo.

Libor byl kdysi učitel, chudý, ale dělal, co ho zajímalo a bavilo. Pak se před ním ovšem otevřela příležitost, kterou nedokázal odmítnout. Sedl na draka a zahryzl se mu do hřbetu, ačkoliv moc dobře věděl, že ta saň má ze všeho nejdál k mírumilovnému beránkovi. Peníze, auta, dovolené, to všechno bral jako samozřejmou odměnu za svoji loajalitu. Teď ovšem divoká jízda skončila a on by se k tomu všemu měl postavit čelem. Stihne to, nebo svou truchlohru dohraje až do nejsmutnějšího ze všech konců?

Robert Sedláček nemoralizuje. Ani se netrápí tempem, či nějakými žánry. Chvíli psychologické drama, pak satira, potom náznak hollywoodsky akčního thrilleru, jindy nálada tak intimní, že by se ani Intimní osvětlení nemuselo stydět. Bez zásadnějších zvratů, vyhrocení charakterů či skutečné gradace. Za to s bytostnou výztuží mikrovztahů a mikrosituací, které jsou často tak autentické, že se v nich sami vidíte.

Jakkoliv se ale Sedláček vyhýbá odpovědím na velké otázky, protože sám na ně nezná odpověď, v detailech dovede být neúprosný. Václav Klaus, otec všech těch ekonomických zázraků 90. let, dál blahosklonně svrchu káže lidu i Evropě. Policisté kradou úplně stejným systémem jako Libor - Libor "přesouval" peníze ve velkém, protože "některý věci tehdy vypadaly jinak, než vypadají dneska", policisté v malém "přesouvají" obsah Liborovy ledničky do své, protože "by se to přece stejně zkazilo". A Karel Kryl k tomu na závěr zapěje legendární písničku, která - byť vznikla v dobách totality - tak skvěle pasuje i na naši současnost!

Klíčovou se mi zdá především scéna, v níž otec se synkem přelezou plot do skanzenu a následně jsou načapáni dvojicí městských strážníků. První se brání, že se přece nic nestalo, druzí apelují na výchovu, že aspoň těm dětem by měli vysvětlit, že takové věci se prostě nedělají. Na čí straně je pravda? Takovou obecnou, povšechnou, omyvatelnou pravdu mají obě strany, ale nezačíná právě někde tady to malé drobné překračování hranic a hraniček, jež z nás ve výsledku dělá lidi sobecké a tak silně materiální? Aspoň pro mě jedna z nejzajímavějších otázek, jaké mi čeští filmaři za poslední (velmi dlouhá!) léta položili!

Na jedné straně Robert Sedláček s duší rozervaného umělce prohlašuje, že jakmile na něj začnou diváci chodit v masovém měřítku, přestane točit, na straně druhé evidentně po úspěchu u publika touží. Osobně chci věřit tomu, že je veden snahou především ekonomickou, protože zadlužovat se kvůli dalším a dalším filmům dost dobře nejde (Největšího z Čechů, který byl nominován na sedm Českých lvů, v kinech vidělo necelých 11 tisíc diváků!!!).

V daném případě se mi ale jeví poněkud nešťastným, že onou diváckou úlitbou mají být gymnastické prostocviky kamery nahoru-dolů-nahoru-dolů-nahoru-dolů, jakoby kameraman Petr Koblovský dostal do ruky poprvé jeřáb a nemohl se té vymoženosti nabažit. Tak trochu jako z jiného filmu působí i letecké záběry na řeku a zásahové komando.

Kameraman a režisér přece musejí být jedno tělo a jedna duše! Není možné, aby se režisér cpal do nejužšího nitra lidí a kameraman přitom mechanicky létal jako jojo. Obraz přece dokáže být vizuálně krásný a přitom strhující, aniž by se kamera musela zas a znovu vznášet do výšky nebo aniž by nesmyslně obkružovala luxusní auta (a pak trapně zůstala viset na plotu!), o čemž čerstvě svědčí práce Alexandra Šurkaly na seriálu HBO Terapie. V minimálním prostoru dokázal najít neuvěřitelnou spoustu emocí a nálad.

V tomto směru čeká Roberta Sedláčka nejspíš ještě dlouhá a trnitá cesta. Jako bytostný dokumentarista si moc nepotrpí na formu. Cizelování, opakování, úporné hledání optimálního tvaru ho evidentně nebaví (v tom si je hodně podobný s Věrou Chytilovou). Obsah je pro něj vším. Mezery, chyby, zámlky, nedorazy pro něj představují zajímavější zprávu o světě, než dejme tomu ladná jeřábová jízda kamery podzimní alejí těsně pod korunami stromů za jemného mrholení v ostrém slunečním protisvětle. Pokud chce ale ve světě "velkého filmu" uspět, musí s obrazovou složkou pracovat cíleně a kompaktně. Stávající systém nelze charakterizovat jinak než jako odraz pankáčské bezradnosti.

Robert Sedláček představuje zcela ojedinělý zjev v současné české kinematografii, solitéra, který jde se sebezničující upřímností po tématech, která zajímají především jeho samotného. Po úspěšném debutu Pravidla lži (Český lev za scénář) opustil hájemství žánrového filmu a pustil se na tenký led kritického ohledávání a mapování současné české společnosti. Muži v říji řešili střet velké politiky s malou, aroganci mocných i vlezdoprdelkovství bezvýznamných, míjení obou světů i jejich nutnou koexistenci. Pseudodokumentárně laděný Největší z Čechů obnažil praktické fungování kultury v zemi, kde ji stát spíš trpí a přehlíží, než opravdu podporuje, a v níž vládne neviditelná ruka trhu. Rodina je základ státu vystavuje trpký účet generaci, jíž narostla křídla v době polistopadové euforie. Televizní Sráči, kteří na svoje uvedení teprve čekají, prozměnu v groteskní nadsázce odhalují stav korupce v policejních řadách...

Jakkoliv mnozí kritici tvrdí, že Sedláčkův význam (vřele doporučuji jeho dokumentární filmy nejen o rozpadu Československa!) bude doceněn teprve časem, historie nás učí, že u nás žádné dodatečné slávy není. Musíte si ji vydobýt hned. Pokud ale už dojde na rovnání do historických análů, pak jméno Roberta Sedláčka by určitě mělo figurovat v blízkosti Ladislava Helgeho, který v 50. a 60. letech osobitým způsobem mapoval proměny společnosti a stav morálky (Škola otců, Velká samota, Stud). Byl jedním z těch, kdo nezištně připravili prostor a půdu pro nástup tzv. Nové vlny. Je stejným zvěrověstem lepších zítřků i Robert Sedláček?