Recenze: Normalis

Recenze: Normalis 5 obrázků v galerii
Hudebně-filmová koláž debutujícího Jana Wolfa o socialistickém Československu, socialistickém filmu, socialistické hře na luxus a (vybledlých) socialistických barvách. Mladá režisérka Helena Winkelmannová se pouští do natáčení svého prvního celovečerního snímku, aniž by tušila, co všechno na ni vlastně čeká a číhá.

Život během normalizace – to je téma, které české filmaře momentálně velmi zajímá. Jenom za poslední dva roky jsme na dané téma v kinech viděli Zemský ráj to na pohled, Pouta, Občanský průkaz, Osmdesát dopisů a svým způsobem o 70. a 80. letech bylo i Piko a Kawasakiho růže. Tedy šest filmů! Normalis je sedmým.

Začíná jako reklama na krásnou, moderní, prosperující, úspěšnou Československou socialistickou republiku: Elegantní ženy, nová atraktivní auta, moderní letiště, žhavé výkřiky paní módy, velké festivaly, světla ramp, hvězdy tuzemské i zahraniční, herecké i pěvecké... Jenže celé je to schválně stavěno jako Potěmkinova vesnice, obraz je přesvětlený, zrnitý, do toho „nekontrolovaně“ z promítacího přístroje vyjíždějí značkované kraje filmových pásů, přičemž se dějí i jiné technické „nepatřičnosti“, takže to celé vypadá spíš jako filmově-hudebně-výtvarná koláž oslavující konec šedesátých a obžalovávající začátek sedmdesátých let.

Podobně koncipován je i samotný příběh. Mladičká začínající režisérka Helena Winkelmannová dostala zelenou pro svůj celovečerní debut. S chutí a vervou se pouští do práce, přičemž prim v jejích plánech hrají Magdalena Gallasová a Honza Frána, dva mladí, krásní a talentovaní herci. Jenže ideály, touhy a sny narážejí na realitu všedního dne, kompromisy, nedorozumění, osudová rozhodnutí a společensko-politický tlak, který je spíš jen tušený, než nějak explicitně ukazovaný. Co začínalo tak bezstarostně, akčně a odhodlaně, to se nečekaně rychle mění v šedou normalizační můru pasivity, rezignace, výčitek a vzpomínání ve stylu „Líp už bylo“.

Absolvent Vyšší odborné školy grafické v pražské Hellichově ulici Jan Wolf ve svém debutu proplétá časové roviny let 1967-1981 v jednolitý kus velkých toužení a hořkých zklamání. Světáckost (kromě Prahy se ocitáme mj. i v Karlových Varech, New Yorku či Moskvě) je stále víc prezentována nikoliv jako produkt úspěchu a důkaz kvality, ale jako pouhé předvádění se, hra před jinými i před sebou samým. Wolf na poučeného diváka pomrkává citacemi klasiků, ať už jde o Metropolis, Konkurs či snímky Jeana-Luca Godarda, v závěru se pokouší o zásadní dějový i časový zvrat, ale bohužel - ze všeho nejvíc se svým formálně působivým (a hudebně dokonce výtečným!) filmem doplácí na neúnosnou délku a chatrný scénář.

Hodnocení: 40 %

P. S.: Film není uváděn v klasické distribuci, spíš příležitostně. Další šance vidět ho bude mj. na Letní filmové škole v Uherském Hradišti poslední červencový týden.

Ankety
Na jaké pokračování zavedené série se nejvíc těšíte?
John Wick: kapitola 4
Shazam 2: Hněv bohů
Creed III
Strážci Galaxie: Volume 3
Rychle a zběsile 10
Spider-Man: Napříč paralelními světy
Transformers: Probuzení monster
Indiana Jones a disk osudu
Mission: Impossible: Odplata – první část
The Marvels
The Equalizer 3
The Expendables 4
Duna: druhá část
Nejnovější články:
Načíst další články