Recenze: Odcházení

Režisér Vladimír Morávek často, rád a navíc velmi originálním způsobem převádí slavné filmy na divadelní prkna, naposledy Světáky v hradeckém Klicperově divadle, předtím třeba Lásky jedné plavovlásky v brněnské Huse na provázku. Ve svých filmech Nuda v Brně a Hrubeš Mareš jsou kamarádi do deště se sice jakýchkoliv divadelních manýrů snaží vystříhat, nechává se inspirovat spíš filmovou klasikou, ale občas mu přece jen něco ujede.

Hranice divadla a filmu velmi intenzivně zkoumá i režisér David Jařab a to jak ve svých divadelních inscenacích (např. Petrolejové lampy), tak ve svých filmech (Vaterland - lovecký deník, Hlava-ruce-srdce).

Jistá filmově-divadelní rozpolcenost je patrná i na debutu Václava Havla Odcházení, ale bohužel tím nejméně zajímavým způsobem. Havel sice na jedné straně přiznal, že film byl jeho celoživotním snem (jak by ne, když jeho strýc nechal postavit barrandovské ateliéry), na druhé straně ale natočil tvar, který není ničím jiným než právě a jenom divadelní inscenací. Pokud budeme považovat rozostřené kontury obrazu v některých záběrech za pouhý ornament, pak formálně nejodvážnějším filmovým prostředkem Odcházení je práce s detailem a celkem. Sto dvacet let po vynálezu filmu! Což neberte jako kritiku, jen jako konstatování.

Příběh Odcházení od prvopočátku poutá pozornost debatou o tom, do jaké míry jde o Havlovu autobiografii, tj. do jaké míry je odcházející kancléř Rieger odcházejícím prezidentem Havlem a do jaké míry je jeho bezskrupulózní a narcistní nástupce Klein Václavem Klausem. Styčné body jsou zjevné. Stejně tak ovšem rozdíly.

Kancléř Rieger (Josef Abrhám) skončil ve funkci kancléře, ovšem všichni ho dál oslovují "pane kancléři". Má opustit vládní vilu, což se mu příliš nechce, protože jednak se mu ve vile líbí a jednak neví, kam vlastně jít. Rieger cítí, že se ztrátou funkce se nejen snížil jeho vliv, ale také zájem o něj. Přitom on sám by rád, aby jeho práce a myšlenky byly přinejmenším zřejmé a čitelné. Na radu svého tiskového tajemníka (Oldřich Kaiser) proto přistoupí na obsáhlé interview s redaktorem (Jiří Macháček) bulvárního deníku Fuj. Zatímco věrný Hanuš (Jiří Lábus) pečlivě třídí privátní od erárního a výstřední Klein (Jaroslav Dušek) nabízí nejrůznější politické obchody, Rieger navzdory dlouholetému soužití s přítelkyní Irenou (Dagmar Havlová Veškrnová) podléhá půvabům mladé studentky Bey (Barbora Seidlová)...

A teď jinak! Co se s příběhem stane, pokud rezignujeme na pikantní dekódování toho, kdo resp. co z viděného je skutečný Havel, skutečný Klaus, skutečná Dagmar Veškrnová, skutečná Olga Havlová či skutečný Martin Krafl? Zbyde nám pestré balábile současného světa, které Havel zaujatě pozoruje, ale neanalyzuje. Maximálně s pobavením ironizuje.

Na první pohled se zdá film doslova nabitý odkazy, citacemi i sžíravými poznámkami na okraj, při bližším pohledu ale leccos z toho shledáte plochým, prvoplánovým či dokonce naivním.

Havlovi se nejvíc daří ve chvílích, kdy vypráví o bezmoci mocných, o mizejícím mužství, opojeném ženství či ubývajících fyzických silách a o to intenzivnější vnitřní touze sobě i světu dokázat, že tu ještě jsem, že něco vím, že jsem něčeho mocen a schopen.

V jiných rovinách vyprávění je Havel naopak překvapivě banální. Koho například překvapí, že navenek laskavá dcera Drahomíra (ehm, Vlasta) je ve skutečnosti vypočítavá mrcha, zatímco mladší tichá Maruška (ehm, Zuzanka) nezištný anděl? Čtenáře pohádek určitě ne.

Jiné je nejen banální, ale v kontextu autora a jeho politické kariéry dokonce přímo děsivé - třeba Riegerovo zjištění, že ten nejprotivnější úředník může být nejloajálnějším přítelem a ten největší vlezdoprdelka bezcharakterní kariéristickou sviňkou. Koho to dneska překvapí?

Některé autorské naschvály potěší. Třeba bludný kámen, který musí asi ležet ve všech státních institucích, protože jak jinak si vysvětlit, že i ten nejlepší člověk ve funkci dokáže zblbnout a že i z těch nejlepších úmyslů mohou vznikat ty nejhorší zákony.

Jiné schválnosti se naopak zdají být poněkud prvoplánové. Co má znamenat kaluž, kterou všichni procházejí? Že ve vysoké politice se dost dobře nejde nesmočit? Že v tomhle světě se prostě ušpiní každý, ať chce nebo ne? To po uplynulých dvaceti letech tak nějak už  všichni tušíme. Stejně tak jsme si všimli, že vedle krásných staveb rostou obludária a že to nikdo moc neřeší. Je to prostě jen konstatování všeobecně známého stavu, byť hravým způsobem.

Havel během filmu odkazuje i k výrazným kulturním monumentům minulého století, od Višňového sadu až po Rusalku, přičemž je konfrontuje s novou realitou a velmi nemilosrdně ironizuje, což je ostatně systém, na němž je celá hra (i film) postavena - po každém tvrzení následuje jeho zpochybnění a je jen na divákovi, aby to celé nějak uchopil a interpretoval. Přičemž Havlovi jakoby bylo jedno, jaké vysvětlení si divák zvolí (autor dokonce osobně ve filmu ironizuje svoje ikonické heslo o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!), hlavně když se nad tím zamyslí, čímž se dostává na roveň Jana Švankmajera, který tvrdí, že KAŽDÁ interpretace je správná.

Zatímco Ondřej Vetchý ve filmu Zemský ráj to na pohled ztvárnil Havla po havlovsku, tudíž z geniálního myslitele, věčného snílka i neuvěřitelně praktického záletníka vytvořil strhující, neobyčejně živoucí bytost, Josef Abrhám postavu Riegra interpretuje víc po svém. Jako muže za horizontem svých sil, který lpí na svém obrazu a přitom ještě dokáže podléhat touhám, pokušením a slabostem. Nominaci na Českého lva by si za svůj výkon zasloužit mohl, stejně jako Dagmar Havlová Veškrnová, jejíž Irena dovede být státnicky noblesní i pavlačově ženská.

Absolutorium zaslouží hudba Michala Pavlíčka, jehož ženským hlasem podbarvené rockové preludování má naléhavost i sílu. Nese v sobě hasnoucí energii pozdního odpoledne, příjemnou nostalgii i jímavou melancholii a Havlův film zvedá minimálně o level výš.

Jaroslav Dušek poněkud uvízl v pasti kanárkově křiklavého kostýmu. Jeho Klein je navzdory vynaložené energii poněkud nečitelnou a tudíž nedůležitou postavou vyprávění. Na samé hranici karikatury se pohybuje homosexuálně laděný Viktor v podání Oldřicha Kaisera, přičemž bulvární redaktor Jack v podání Jiřího Macháčka se ocitl hluboko za ní. Možná ovšem spíš vinou režiséra, než samotného herce.

Zatímco se novináři nechávají strhnout faktem, že Václav Havel je ve svých čtyřiasedmdesáti letech nejstarším debutantem na režisérské stoličce v dějinách českého filmu, prakticky nikdo se nezabývá opačným extrémem - který z našich režisérů a režisérek v tomhle věku vůbec ještě točil a případně co? Věra Chytilová byla mezi Vyhnáním z ráje a Hezkými chvilkami bez záruky, Jan Švankmajer mezi Šílením a komedií Přežít svůj život, Karel Steklý mezi normalizačními příšernostmi typu Všichni proti všem a Skandál v Gri-Gri baru (točil jako vzteklý až do svých dvaaosmdesáti!).

Karel Kachyňa ve svých 74 letech uvedl do kin svůj vůbec poslední celovečerní film Hanele, Otakar Vávra předposlední Veroniku, přičemž se chystal na Evropu tančící valčík, Vojtěch Jasný Návrat ztraceného ráje, Juraj Herz horor T.M.A., Miloš Forman Goyovy přízraky...

A to je prakticky všechno. Nikdo jiný se na celovečerní film v tomto věku nezmohl (či se ho nedožil). Při vědomí těchto souvislostí si tedy debutující Václav Havel nevedl vůbec špatně, byť jeho snímek zůstane v kontextu dějin české kinematografie spíš zajímavou raritkou než čímkoliv jiným.

Hodnocení: 40%