Na Černou labuť je Mickey Rourke slabý

Ve Wrestlerovi vedl Aronofsky bolestivý řez duší stárnoucího zápasníka. Rourke se tu utápí ve vzpomínkách na zašlou slávu. Snaží se oživit vztah s vlastní dcerou. Náplast na bolavé srdce hledá u barové striptérky. Všechno marné, nakonec ho „vysvobodí“ vřava fanoušků, pro které je tím, čím pro věřící značně oprýskaná náboženská ikona.

Proměna je to, co Wrestlerovi chybí, zato Černá labuť - Aronofskyho nejnovější počin – o ní pojednává od začátku do konce. A o takzvanou labutí píseň vážně nejde. Natalie Portman se tu coby bigotní baletka zmítá mezi strojenou počestností a doposavad nepoznanou vášní, která jí nakonec zavede za hranici vlastního já.

Oba Aronofskyho filmy mohou působit až generalizujícím dojmem; muži se v kritickým situacích ohlížejí do minulosti mnohem častěji než jejich ženské protějšky. Mickey Rourke se s údělem – a de facto sám se sebou – nepere tak obratně, odosobněně a zákeřně jako na první pohled křehká Natalie Portman. Její proměna v černou labuť je velkolepým vyústěním stejnojmenného filmu. Během něho vám bude naskakovat husí - pardon - labutí kůže podobně jako hrdince na scéně.