76%
Rozmarná léta českého filmu
- Dokumentární
- TV pořad
Scenárista a režisér Jan Stehlík
Proč by si televizní diváci neměli nechat ujít projekt 20 filmových sezón v ČT a dokumenty Rozmarná léta českého filmu?
Takto ucelený pohled na polistopadovou celovečerní hranou tvorbu ještě na televizních obrazovkách nebyl, a pokud diváci alespoň trochu český film sledují, bude to i pro ně osvěžující ohlédnutí za dvaceti lety uplynulými od Sametové revoluce. Ale nejde jen o nějaké statistiky. Mně osobně na natáčení rozhovorů s tvůrci potěšilo, že nemusím beze zbytku naslouchat tomu, co už v rámci filmových premiér daných snímků proběhlo různými médii, opakování toho, co už člověk zná, viděl, četl. Nezřídka zazněly zcela nové názory, otevřené zpovědi a kritická přiznání o tvůrčím selhání. Zkrátka odstup mnoha let sehrál svoji pozitivní roli, a to by mohlo být pro diváky přitažlivé. Kolik času zabralo natáčení dokumentů?
Máme-li se bavit pouze o natáčení rozhovorů s jednotlivými respondenty, nepočítal jsem, kolik hodin, dnů nebo týdnů to bylo. Každopádně ateliér navštívily zhruba dvě stovky hostů a na každého jsme měli v průměru hodinu a půl. Je také důležité říci, že Rozmarná léta nejsou nějaké plošné mapování každého roku. Vzhledem ke stopáži jednotlivých dílů se skutečně vybíralo jen to, co jsme považovali v daném roce za divácky nejúspěšnější, umělecky nejzdařilejší nebo kinematograficky inovativní. A věřte, že není málo českých filmů, které se do těchto škatulek nevejdou. Také ještě dodám, že kromě rozhovorů natáčených v letošním roce jsme bohatě využívali archivy České televize i společnosti VAC, která dlouhá léta vyráběla filmový magazín Kinobox. Probrat se mnohahodinovými archivními materiály zabralo pochopitelně také spoustu času. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že toho času bylo žalostně málo. Proč jste si jako průvodce jednotlivými dokumenty vybrali právě pana Viktora Preisse? Jeho hlas má nezaměnitelnou barvu a snad právě smutný paradox, že herec takových kvalit se ve filmech námi zkoumaného období příliš nevyskytuje, jsme se rozhodli zúročit jako výhodu. Není dobré, když herec komentuje filmy, ve kterých hrál. Jak jste spokojen s výběrem vysílaných filmů?
Výběr filmů vycházel sice z našeho návrhu, ale procházel poměrně trnitou cestou autorských práv, již zaplacených předprodejů na vysílání nebo již zařazených filmů do programové skladby České televize v jiném období. Kromě asi dvou titulů jsem ale vzhledem k vysílacímu času a cílové skupině diváků spokojen. Které z českých filmů posledního dvacetiletí patří k vašim srdcovým záležitostem?
Určitě Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka. To je český film, na který jsem po listopadu 89 čekal. Za naprosto mimořádná a sugestivní umělecká díla považuji také Lekci Faust Jana Švankmajera a debut Zdeňka Tyce Vojtěch, řečený sirotek.
Scenárista, režisér a producent Petr Vachler
Proč by si televizní diváci neměli nechat ujít projekt 20 filmových sezón v ČT a dokumenty Rozmarná léta českého filmu? Pokud lidi baví český film a mají chuť si poslechnout překvapivě otevřené názory českých filmařů a herců, pak by je rekapitulace mladé nostalgie mohla potěšit. Jak dlouho se připravoval koncept celého projektu a podoba jednotlivých dokumentů?
Projekt jsme začali připravovat už v roce 2009 s Honzou Stehlíkem, později jsme přizvali ke scénáři ještě Jardu Sedláčka. Točili jsme prakticky půl roku, vzniklo přes tři a půl tisíce stránek přepsaného textu z rozhovorů. Musím přiznat, že ještě dnes při dokončování cyklu stále pokračujeme v rozhovorech, aby vznikly smysluplné díly o české kinematografii posledních dvaceti let. Posledními hosty tohoto a minulého týdne byly Emilia Vášáryová a Jiřina Bohdalová. Stále pokračujeme, abychom odvedli v časových a finančních omezeních tu nejlepší práci. Doba už není tak štědrá ke tvůrcům, jako tomu bylo dříve. Vše musí být hned a pokud možno ještě o něco dříve. Jaký bude v dokumentech podíl obecně známých fakt a zcela nových informací a perliček?
Musím říci, že například kamarádi či kolegové jako Vašek Marhoul, Bolek Polívka, Pavel Liška, Jarda Dušek, Anička Geislerová, Filip Renč, Honza Svěrák, Ondra Vetchý či Milan Šteindler mě velmi příjemně překvapili svou otevřeností, podobně jako většina hostů. Čas uvolňuje napětí, přináší nadhled a lidé si uvědomí, že celá řada věcí se dá brát s lehkostí a humorem, než se ta samá situace jevila před mnoha lety. O to je dokument otevřenější, zábavnější a místy překvapující. Které z českých filmů posledního dvacetiletí patří k vašim srdcovým záležitostem?
Každý, kdo dokáže v Čechách natočit celovečerním film do, kin je svým způsobem výjimečný. Určitě bych jmenoval zdařilé snímky jako Návrat idiota, Jízdu, výbornou Obecnou školu, koprodukční Záhradu či Underground, divadelní Karamazovi, ale nejvíce mě překvapila a nečekaně rozesmála Nuda v Brně. Mohl bych ale jmenovat další a další snímky, které v daný čas a v dané době byly a jsou prostě výborné.
Kolik osobností ze světa českého filmu se v dokumentech objeví?
Hosty můžeme počítat na stovky a stále točíme. Odhaduji celkový počet kolem dvou set. Pokud někdo nemohl přijít, tak to bylo většinou ze zdravotních důvodů, osobní uzavřenosti či absolutního pracovního vytížení, jako v případě Karla Rodena, který nám pravidelně odjížděl do zahraničí či točil film. A to mu dlouho nezapomenu, že je tak úspěšný a zaneprázdněný. Pravda je, že už mu taky slibuji tři roky, že se stavím u něj na zámku. Že by pomsta?
Scenárista Jaroslav Sedláček
Proč by si televizní diváci neměli nechat ujít projekt 20 filmových sezón v ČT a dokumenty Rozmarná léta českého filmu?
Protože uvidí český film tak, jak ho ještě nikdy neviděli. Všichni tři, já, Petr Vachler i Honza Stehlík, se motáme okolo filmu už hodně dlouho a víme opravdu leccos, ale přesto jsme si jako malí kluci navzájem s nadšením vyprávěli, když jsem u našich hostů narazil na nějakou pikantnost, historku či souvislost, o které jsme ještě nevěděli. Věřím, že stejně příjemně budou překvapováni i diváci. Drtivá většina filmařů totiž mluví opravdu bez obalu. Někdo s vtipem a nadhledem, jiný s hořkostí, ale tak už to bývá. Rozmarná léta ale nejsou jen mluvící hlavy, šli jsme do archivů, hledali a myslím, že docela i nacházeli. A to nemluvím o ukázkách. Kdo z nás by si s chutí nepřipomněl ty nejlepší ukázky z nejlepších českých filmů? Snad se nám to všechno podařilo namixovat ve správných poměrech. Jak dlouho jste pracoval na jednotlivých scénářích? Rozhodně nechtějte, abych to počítal. Posledních pět měsíců dny, noci, víkendy i svátky. Moji blízcí vám to dosvědčí. Proč jste v dokumentech zvolili vyprávění stylem jakési filmové kroniky?
Klíč byl jasný, každému roku věnujeme jeden díl s výjimkou prvního dílu, který je trochu atypický. Aby divák pochopil, co všechno se měnilo, museli jsme mu nejdřív vysvětlit, jak to fungovalo před tím. Jinak jsme chtěli volit osobní přístup. Měli jsme představu jakéhosi vypravěče, přičemž vzorem nám byl majitel prvního stálého pražského kina pan Viktor Ponrepo. Ten se s každým divákem vítal i loučil osobně, později si nechal natočit poklonu před diváky, čímž začal takovou hezkou tradici, ve které pokračoval pan Prokouk, Bratři v triku či Večerníček. I my jsme chtěli dát divákovi najevo, že o něj stojíme, že na něj myslíme, že si ho vážíme, ale také že ho nepodceňujeme. A pan Viktor Preiss nám v tom byl, myslím, ideálním prostředníkem. Jak jste spokojen s výběrem vysílaných filmů?
U některých dílů jsem spokojen nadmíru, u jiných vím, že existovaly i lepší možnosti. Na druhou stranu je mi jasné, že získat vysílací práva k některým titulům asi nebylo snadné, či dokonce vůbec možné. Hodně mě mrzí například neúčast Obecné školy, kterou považuji za jeden z nejlepších polistopadových filmů, dost možná ten vůbec nejlepší. Které z českých filmů posledního dvacetiletí patří k vašim srdcovým záležitostem?
Vojtěch, řečený sirotek, Čas sluhů, Vracenky, Obecná škola, Jízda... Těch filmů by bylo.
1.díl on line ZDE
