Retro recenze: Kajínek - příběh nejslavnějšího českého "uprchlíka"

K samotnému příběhu se toho příliš dodávat nemusí. Jiří Kajínek (Konstantin Lavroněnko) byl obviněn z několikanásobné vraždy k doživotnímu trestu a poté se za pomoci neústupné advokátky Pokorné (Tatiana Vilhelmová) odhodlá k znovuotevření svého případu. Protože má však jeho kolegyně zákonem svázané ruce, spoléhá Kajínek i na své vlastní schopnosti.

Je bez debat, že má Kajínkův případ všechny potřené atributy k tomu, aby mohl být divácky atraktivní a vypravěčsky vděčný. Máme tu konspirační motiv, na kterém se dá rozplétat klubko více i méně známých faktů a do toho se může hodit nějaká ta osobitá teorie. Máme tu muže prchajícího před zákonem, což je od dob Uprchlíka s Harrisonem Fordem žádaná kulisa pro narůstající napětí. A k tomu samo o sobě atraktivní námět „podle skutečných událostí“, jemuž podobných je v českých lukách a hájích vskutku poskrovnu. Petr Jákl ml. se navíc netají sympatizováním se západním stylem snímání, čemuž odpovídaly propagační trailery a jejich klipovitého střihu se snímek do jisté míry drží. Tedy základní kameny lákavé.

Prezentace… nevyrovnaná. Na začátku to vypadá, jako kdyby se Tony Scott (Muž v ohni) stavil na place a tvůrcům nastínil, jak má vypadat opravdu zběsilý úvod vyprávění. Prvních deset minut se proto formou nejrůznějších zkracovaček, kamerových švenků a filtrů prokousáváme úvodními titulky. Jenže Jákl není Scott a tak je to všechno takové unavenější. Pravda, v domácí kotlině nevídané, pro zkušenějšího diváka nicméně jen okatá snaha vyrovnat se velkému vzoru, aniž by byl patrný nějaký vlastní vklad. Účel nicméně světí prostředky, takže lze brát expozici jako slušný příslib filmu, který to myslí vážně. Pak se bohužel ukáže, že to žádný praktický význam nemá. Být Kajínek film o vášnivé pomstě, byla by těkavá forma pochopitelná. U rekonstrukce má jen nádech tvůrčí onanie.

I přes našlapaný úvod tedy nakonec zůstaneme v typickém českém filmu, který o hodně věcech mluví, ale nakonec je neukáže. Místo pořádného pohledu na život českých vězňů zůstává film opatrně v tichých celách. Když už se konečně dostaneme na otevřený dvůr a blíží se konflikt, tvůrci z něho po první ráně utečou. Propagované útěky jsou nakonec celkem neškodné – většinou se zůstává u slov a legendární Mírov je spíše taková několikaminutová rychlejší procházka. Možná za to může jen jistá rozmlsanost továrnou na sny, ve které jsme si zvykli, že ty opravdu velké a památné útěky (jako ten slavný z Alcatrazu) dokáží ohromit řadou opravdu chytrých detailů. A na ty se ve v tomhle filmu, pokud mluvíme o plánování útěků, opravdu nehraje.

Achillovou patou je dle očekávání dabování zahraničních herců. Vždy vypadá divně, pokuď rty jedné postavy odpovídají řečenému a rty jiné říkají očividně něco jiného. Není to sice tak tragického, jako u Obsluhoval jsem anglického krále, ale to jenom proto, že zde valná část scén leží na českých hercích.

Konstantin Lavroněnko má sice správný look pro klíčový part, jinak je ale v roli „nejslavnějšího českého vězně“ vrcholně nezajímavý. Filmem prochází s kamennou tváří Terminátora a vesměs je po celý film divákovi odcizen. Druhá největší zahraniční hvězda filmu Boguslaw Linda (Je třeba zabít Sekala) je pak vyloženým přehmatem. Jeho usměvavý advokát, který chce evidentně budit maximum sympatií, působí jako nechtěnná komická figurka, kterou někdo omylem nacpal do drahého obleku.

Podstatně vděčnější je role emocionálně angažované Tatiany Vilhelmové, která dokazuje nejen přirozený herecký talent, ale i neutuchající půvab (který s přibývajícími roky snad dokonce sílí!). Nekorunovaným králem obsazení se ovšem stává (a nikoli kvůli nečekané tragické smrti) Vladimír Dlouhý. Jeho blazeovaný záporák, muž, který tahá za nitky, je mistrovskou ukázkou Rickmanovského pojetí elegantního padoucha. Zatímco jiní složitě křepčí, on s pouhým mnohoznačným úsměvem a větou „jak se má neteř?“ dokáže divy. Nominace na Českého lva je téměř jistá a byla by veliká škoda, kdyby to bylo přičítáno jeho úmrtí.

Petr Jákl ml. se chtěl vymanit z okovů typického českého filmu a je bez debat, že prací kamery se snímek blíží svým vzorům. Postrádá však jejich plynulou dynamiku i odvahu přijít s něčím vlastním. Za kamerou stojící František A. Brabec navíc dle všeho debutujícímu Jáklovi do mnohého mluvil, takže je často patrný střet filmařských přístupů. Zatímco v jedné scéně postavy nekompromisně souloží po téměř celém bytě, v jiném jsme svědky romantického cukrování s výraznou hudební vložkou, která působí jak z německé telenovely (s tím má Brabec bohaté zkušenosti). Hudba je vůbec kamenem úrazu – chybí ji pamětihodný motiv a je seriálově patetická, díky čemuž i potencionálně silné momenty balí do kýče. A perly typu „Michal David v pozadí začínající dramatické scény“ beru čistě jako opravdu nepovedený produkt placement.

Kajínek dokáže zaujmout některými méně známými fakty a chvílemi mu nelze upřít spád. Herecky i filmařsky jde ale o nevyváženou podívanou, která je ve výsledku „jen“ lépe nasnímanou televizní dramatizací ostře sledované kauzy (přičemž třeba tématicky podobní Sametoví vrazi měli výrazně lepší tah na branku i gradaci). V případě uchýlení se k oblíbenému klišé „na český film“ bych samozřejmě mohl jít do nadprůměru. Jenže Kajínek není dalším nízkorozpočtovým snaživcem, u něhož by šlo přivírat oči. Je hlasitě propagovaným ambiciózním projektem, který se chce hrdě postavit celému světu. A právě v rámci celosvětového měřítka to na více jak 40% není.

Je Kajínek lepší, než většina současné české filmové produkce? Ano. Znamená to automaticky vysoké hodnocení? Dávno ne.

Hodnocení: 40%

P.S. Alice Bendová se zřejmě rozhodla prosouložit každou významnější adaptací kriminálního případu u nás. Její krátká přítomnost v Kájinkovi je každopádně (z pochopitelných důvodů) osvěžující.