TV TIP: Hačikó - Příběh psa - Krásný film, který vás zasáhne

Psát o příběhu Hačikó – příběh psa a současně se vyvarovat spoilerům je prakticky nemožné, neboť abyste pochopili základní výhody i nevýhody celé podívané, chtě nechtě je třeba prozradit klíčový okamžik příběhu, díky němuž se nálada filmu razantně otočí o 180°. Pokud tedy chcete (stejně jako já) vkročit do života Hačika bez poskvrny, skončete čtení recenze po následujícím malém shrnutí: Hačikó je bezpochyby příběh vydřidušský, který sází na naši automatickou lásku ke čtyřnohým kamarádům a podobně jako Marley a já se z něj postupně stává citová agónie, během které padne nemálo kapesníčků, ať už jste nebo nejste pejskaři. Natočené je to ale s citem a vzhledem k jisté kýčovitosti celého projektu je třeba připsat ke cti režiséra Lasse Hallströma, že není Hačikó jen tupým útokem na city diváka, ale docela hodnotnou výpovědí o nesmrtelném přátelství. Toť ve zkratce. Dále čtěte pouze tehdy, pokud jste již snímek viděli, nebo vám nevadí prozrazení zásadního dějového zlomu.

A teď se spoilerem, který se nicméně dozvíte jak z oficiálních materiálů distributora, tak z upoutávek, z popisu děje původního snímku (Hačikó je remakem dvacet tři let starého japonského filmu) a nakonec i z historických pramenů, popisujících skutečný příběh psa, jenž "nepřestal čekat".

Z toho, co jsem zatím napsal, se může zdát, že je Hačikó „jen“ Marleym a já protaženým kopírkou (a nepochybuji o tom, že právě kvůli obřímu úspěchu Marleyho remake vznikl). Rozdíl tkví v tom, že celá bolest zde nepramení z vědomí toho, že by umíralo milované zvíře. Ve skutečnosti zde zhruba v polovině filmu umře jeho páníček (jehož se dostatečně sympaticky zhostil Richard Gere, aby to bylo člověku líto). Hačikó svého pána doprovázel každý den na nádraží a poté se vždy před pátou vracel, protože věděl, že páníček přijíždí vlakem zpátky. A on se jednoho dne nevrátí. Zkolabuje před svými studenty a zemře. Hačikó chodí na místo setkání dál. Rok, dva, tři, až je z toho dlouhých deset let. Deset let, kdy věrné zvíře oddaně čeká na tom samém místě před nádražím.

Není se čemu divit, že se stal Hačikó legendou (dokonce má v místech, kde se příběh původně odehrál, sochu). Těžko najít dojemnější story o lásce až za hrob. Protože jsem osobně příběh neznal (respektive jsem věděl, že se kdysi někde něco podobného odehrálo, ale netušil jsem, že je to zrovna tento příběh), celou dobu jsem čekal, kdy umře pes. Protože úvodní rozdání karet je velmi podobné tomu v Marley a já. Rodina se dostane k psovi, který v zásadě moc neposlouchá a který si žije tak trochu vlastním životem. Nakonec se ale stane neodmyslitelnou součástí rodiny a všichni ho mají rádi.

Vzhledem k tomu, že se Hačikó s oblibou osamoceně producíruje po ulici, byl jsem neustále na trní, kdy ho něco srazí/někdo otráví, nebo se stane něco podobně drastického. Úmrtí páníčka tak bylo nečekané a v rámci žánru osvěžující (ve smyslu překvapivého vývoje děje). K tomu volnému procházení se po ulici - může to působit nepatřičně, ale je třeba mít na paměti, že se původní příběh odehrál v Tokiu na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy ještě nebyla doprava zdaleka tak aktivní (maloměsto tak bylo v případě přenesení do současnosti pro tvůrce jedinou možnou volbou).

V Marleym se tvůrci překvapivě zaměřili především na to, jak funguje rodina pod tíhou času. Marley byl součástí, nikoli středobodem (a proto byla jeho smrt stejně přirozeným vývojem situace, jakožto nedobrovolný potrat hlavní hrdinky). Hačikó je zpočátku příběh muže a jeho psa a posléze již čistě psa, kolem kterého se vše točí. Jakkoli mi použitý chlupáč nepřišel až tak „cute“, abych si ho sám chtěl pořídit, jeho oddanost si mě jednoznačně získala. Každá další výprava na známé místo byla bolestnější, každý další přicházející podzim doloval slzy jak sto Titaniců. Dlouho se mi nestalo, abych cca 40 minut v kuse jen vyměňoval mokré kapesníky za suché. Tomu příběhu se zkrátka odolává těžko. Je dojemný ze své podstaty, nikoli proto, že je hlavním hrdinou čtyřnohý chlupáč.

Bylo by naivní tvrdit, že je Hačikó něčím víc, než vychytralým citovým kalkulem. Současně se mu ovšem daří úctyhodným způsobem vzdát hold oddanému stvoření, které na jednom nástupišti čekalo až do konce. Ještě teď mi z té myšlenky není úplně lehko.

Nemůžu říct, že bych si Hačikó – příběh psa ještě někdy pustil (na to jsou slzy během sledování až příliš „živé“). Rozhodně bych ho ale označil za krásný film (ve smyslu „zasáhne“). Slzavé údolí v celé své kráse. Můžete se bránit, nakonec ale budete dojatí také. A to způsobem, že filmařům odpustíte i tu lacinější hollywoodskou tečku, kterou Hačikovi dopřejí.

Nepřát mu jí by totiž bylo vyloženě nelidské.

Hodnocení: 75%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

P.S. Proč „jen“ 75%? Jak už jsem řekl, samotný pes mi paradoxně zas až tak neodolatelný nepřipadal. Rodina je tu víceméně jen jako křoví, o jejích členech se dozvíme minimum a takový nápadník/později manžel dcery hlavního hrdiny je vyloženě zbytečná postava. A stále si nejsem úplně jistý, jestli jsem byl víc dojatý, nebo citově znásilněný. Ale to se u podobného druhu filmu odhaduje těžko.