Recenze: Na hraně temnoty

Tom Craven (Mel Gibson) je policajt s klidnou třicetiletou praxí, během které se mu povedlo udržet čistý rejstřík a pověst chlápka bez nepřátel. Žena mu (pravděpodobně) umřela a s dcerou se vidí málo. Mile ho proto překvapí, když si na něj dcerka Emma vzpomene a navštíví ho. Taťka má přirozeně radost, dítko vyzvedne na letišti, připraví jí pokoj a těší se na rodinný víkend. Jenže těsně po příjezdu domů zaskočí dvojici neznámý útočník s brokovnicí a Emmu zastřelí. Emma je policií vnímána jako oběť nešťastné náhody a cílem vyšetřování se stává to, kdo chtěl (ale minul) zastřelit Toma. Klíčová otázka – proč by někdo chtěl zabít muže bez nepřátel?

Papírově má Na hraně temnot y naprosto vše. Hvězdu, které podobné role sluší a má s nimi bohaté zkušenosti (sympatie se tak dostavují automaticky, protože si není třeba složitě budovat vztah). Šikovného režiséra, díky němuž se hned dvakrát povedlo nakopnout bondovský fenomén. A jednoduchý, nicméně zpravidla dostačující příběh pomsty, ve kterém bude tatíček s buldočí vytrvalostí honit viníky. Co by se tak mohlo pokazit?

Začneme tím lepším. Mel Gibson na to pořád má. Osm let uteklo jako voda a Mela jakoby se nedotkly. Najde se pár nových vrásek a šedivých vlasů, pořád je to ale ten důvěryhodný sympaťák, jemuž odpustíte i to, že někomu bez skrupulí prožene kulku hlavou. Problém je v tom, že Gibson nemá v tomhle případě co hrát. Charakteristika jeho postavy je nulová (kupříkladu za celou dobu nepadne ani slovo o jeho ženě, nevíme nic o jeho přístupu k práci atd.). Jen sem tam scénář předhodí Cravenovi potlačování slz., jinak nic. Již tak klišoidní figurka je navíc utlumena i tím, že se ve filmu vlastně nic moc neděje. Tudíž ani z fyzického hlediska nemůže Gibson Cravena profilovat. V Gibsonově filmografii je řada výraznějších postav z podobného žánrového soudku (Odplata, Šílený Max). Vedle nich se jeví Na hraně temnoty jako film po mozkové mrtvici. Už dlouho se mi nestalo, abych u příběhu pomsty tak dlouho čekal, než se něco začne dít. A když už se to konečně děje (jakkoli stylově a profesionálně), stejně rychle to odezní a jsme zpátky u mrtvice.

S tím vyvstávají dvě otázky – kam se sakra podělo investovaných 80 milionů dolarů (Melův šek asi nepatřil k nejmenším) a proč byl k vedení téhle show angažován zkušený akční režisér Martin Campbell? Jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, v celém filmu není jediná akční scéna (pokud nepovažujete cca 20 vteřin dlouhý pěstní souboj dvou osob za akci). Campbell nemá sebemenší šanci rozjet inferno, kterým je proslulý (stačí vzpomenout na geniální úvody Casina Royale a Zlatého oka). Na hraně temnoty mu, stejně jako hercům, nedává prostor k plnohodnotnému projevu.

Jediný, komu se z šedi průměru povedlo vystoupit je Ray Winstone. Jeho nejednoznačný hráč je v partii mdlých lží a intrik vyloženým osvěžením. Winstone si svého blazeovaného chameleona užívá každým coulem, perfektně oholen v límečku vychutnává víno ze sklenice na veřejné lavičce a vzpomíná na literární moudrosti. Ano, i tenhle charakter je jedno velké klišé. Ale je klišé takovým tím roztomilým brakovým způsobem. Škoda, že podobně neuchopili scenáristé i ostatní postavy (především záporák Dannyho Hustona by si zasloužil důstojnější scény). Winston dodal svým úsporným herectvím postavě na třetím rozměru a stal se nekorunovaným králem filmu.

Na hraně temnoty není vyložená katastrofa (existuje řada horších variant, za které lze dobrovolně vyhazovat v kinech peníze). Je ale naprosto zbytečným filmem a v Gibsonově i Campbellově filmografii se ztratí mnohem rychleji, než by se na taková jména slušelo. Oba tyhle pány mám rád a oba mají dle mého talent. V případě Na hraně temnoty se ale nepředřeli. Mohl z toho být Melův velkolepý návrat a namísto toho zůstala jen nevýrazná žánrovka, kterou hravě strčí do kapsy i překombinovaný Ctihodný občan.

Více informací naleznete na kartě filmu.