Téma: Po premiéře – okamžik pravdy, nebo přetvářky?

Po fázi potkávací nastává fáze klanění medvědů.  Většinou spočívá v tom, že nějaký – většinou mimořádně nevtipný moderátor – vysvětlí přítomným, proč přišli, jaký film uvidí, o čem je a nezřídka i jak skončí. Následně přichází na scénu režisér, poděkuje rodičům, sponzorům a vůbec celému světu za to, že film dovedli do stavu, který je možné divákům ukázat (což se mnohdy ukáže být mylnou informací). A už se valí jednotliví členové štábu, herci, herečky, producenti a za vlahého potlesku se uklánějí (výraz klanění „medvědů“ patrně pochází ze slavné pohádky Mrazík, kde se Ivánek Dědečkovi Hříbečkovi musí uklonit, „ale medvěd při tom skloní svůj hřbet“ – což lze v případě  premiéry interpretovat jako vynucenou pokoru vůči divákům v sále).

Pokud divák vydrží i tuto fázi, nastává fáze projekční. Promítne se samotný film, při němž některé z celebrit v sále nahlas zívají nebo se smějí, a kromě toho (dovolím si parafrázovat spisovatele J.K. Jerome) -   ještě tu a tam se polohlasně zasmějí sami od sebe, jako kdyby postřehly drobnou perličku humoru, která ostatním unikla. To je většinou pokládáno za obzvlášť vychytralé. 

Po skončení projekce nastává zcela zásadní fáze a to fáze neformální. Teprve tady je každý z hostů v opravdovém střehu. Musí zaujmout správnou pozici u stolů s občerstvením a současně dávat pozor, aby se nesetkal s tvůrci filmu. Vyžaduje to maximální koncentraci, obzvlášť pokud se ještě bavíte s přáteli. Jestliže například na toaletách (a ještě hůře u šaten bezprostředně po projekci) narazíte do režiséra, nezbývá vám, než volit mezi pravdou a milosrdnou lží. Ideální a vzácné je, když se jedná o film skutečně výtečný a nemusíte si nic vymýšlet. Přiznejme si, že ani pro tvůrce to není lehká chvilka. Vzhledem k času a energii, kterou musel filmu dát, je tristní, když zaslechne, že tenhle film se měl vydat jen na audio-nosičích.