Černý kůň letošních Oscarů z Argentiny odhaluje nečekané hrdiny při vyšetřování krvavé diktatury

V letech 1976 až 1983 vládla v Argentině vojenská junta, jež pod záštitou boje proti vnitřnímu nepříteli unášela, mučila a zabíjela politické oponenty i neangažované civilisty. Po její krutovládě zbyly tisíce až desetitisíce mrtvých a „zmizelých“. Když se roku 1983 v zemi obnovil demokratický řád, hlavní představitelé diktátorského režimu v čele s Jorgem Videlou a Emiliem Masserou stanuli před soudem. Společnost, armáda, bezpečnostní složky i vládní kruhy zůstaly prorostlé podporovateli junty a z pozice prokurátora majícího za úkol bývalé prominenty usvědčit se stala nejnevděčnější práce v celém státě.

Právě prokurátora případu Julia Strassera (Ricardo Darín) si režisér Santiago Mitre vybral jako hlavní postavu snímku, jenž je dostupný na platformě Amazon Prime. Strassera v jeho boji doplňuje asistent Luise Morena Ocampa (Peter Lanzani) a skupina začínajících právníků a právniček, kteří na rozdíl od starších kolegů nemají vazby na mocenské struktury a nebojí se riskovat své kariéry při střetu s mocnými. Rozehrává se tak poctivé procedurální drama sledující prokurátorský tým od sbírání důkazů až po závěrečný verdikt soudu. To vše s podobnou urputností, jakou postavy filmu projevují při snaze dosáhnout spravedlnosti.

Strasser není typem geniálního prokurátora či charismatického lídra lidskoprávních aktivistů. Kromě masivního černého kníru zvnějšku ničím nevybočuje od představy obyčejného úředníka. V období junty proti vládnoucí garnituře nijak nevystupoval a ze strachu si přeje, aby případ nedostal. Když se tak přesto stane, zhostí se ho s úřednickou ctí a díky disciplíně, mravenčí práci a odhodlání postupně získává stovky svědectví o zvěrstvech vojáků.

Zároveň musí, stejně jako celý jeho tým, žít v neustálé atmosféře strachu a preventivní paranoii. Scény ze soudní síně střídá prostředí domova narušované výhružnými dopisy s ostrými nábojnicemi a anonymními telefonáty. To ale automaticky neznamená zastrašení, takže když se ve sluchátku poněkolikáté za den ozve neznámý hlas vyhrožující zabitím prokurátorova syna a znásilněním dcery, Strasserova manželka na něj s lehkostí reaguje: „Zas vyhrožoval? To nemá nic jiného na práci?“

Jemný humor neztrácejí ani ostatní postavy. Vážné téma čas od času ředí momenty dočasného odlehčení, jež představují jen jiný projev vzdoru a odhodlání docílit spravedlnosti, což se prostřednictvím mediálního pokrytí kauzy postupně šíří do celé argentinské společnosti.

Humanistické přesvědčení, že k zásadním společenským změnám stačí pouze to, aby dobří lidé svědomitě dělali svou práci, nenechali se zlomit a věřili ve vítězství pravdy, vyznívá poněkud naivně či dokonce jako morální kýč. Na emocionální úrovni však ve filmu funguje velmi efektivně, stejně jako výpovědi obětí před soudem.

Žánr soudních dramat staví ze své podstaty zejména na scénáři a dialozích (případně monolozích). Argentina, 1985 není výjimkou a od dojmu, že sledujeme divadelní představení, ji kromě několika montážních sekvencí dělí často jen střihy na detaily právě mluvících postav. Nejde se ubránit notně statickému dojmu, na kterém moc nezmění ani nejakčnější scéna filmu, při níž Strasserův asistent rychlým krokem uniká domnělým pronásledovatelům.

Síla slova na druhou stranu vyvěrá na povrch při soudních přelíčeních tvořících zhruba půlku stopáže. Mitre mohl velmi dobře použít flashbacky, aby ukázal krutosti páchané na obětech v sedmdesátých letech. K takovému řešení se ovšem neuchýlil a místo toho nechává oběti teroru v dlouhých monolozích vyprávět o mukách, jež museli podstoupit. Tato verbální cesta nakonec zanechává mnohem působivější dojem, než jakého by mohly dosáhnout explicitní obrazy mučení a vraždění.

Naproti tomu souzeným pachatelům zločinů proti lidskosti Mitre věnuje jen minimum prostoru. V režisérově pojetí připomínají spíše mlčenlivé, arogantní přízraky vykonaných hrůz, které pozbyly morální právo dlouze řečnit, takže jen plivají jedovaté sliny.

Boj mezi filmovými, divadelními a literárními prostředky zdůrazněný i minimem hudebního doprovodu vrcholí čtením závěrečné řeči prokurátora Strassera. Finální slovo obžaloby trvá nepřetržitě zhruba deset minut, obsahuje mnoho kulturních odkazů a místy se téměř mění na esej o zneužívání síly státní mocí.

Argentina, 1985 rozhodně může nudit, uspávat a frustrovat. Pojem procedurální bere místy až příliš vážně a rozvleklost jí není cizí. Do kontrastu s tím však s nebývalou intenzitou zářivosti vystupují okamžiky, při jejichž popisu by se dalo použít klišé s husí kůží. V době, kdy řada lidí volá po procesu s pachateli válečných zločinů na Ukrajině, kde se v reálném čase dějí ohavnosti podobné těm líčeným ve filmu, nepředstavuje Mitreho počin jednoduchý divácký zážitek. Trpělivým a statečným divákům a divačkám ho lze doporučit. Pokud však máte chuť na dynamičtější oscarové soudní drama z nedávné doby, sáhněte raději po Chicagském tribunálu.

Pandemie covidu trvala s přestávkami dva roky. S malým odstupem přichází dokument Mariky Pecháčkové a Víta Klusáka o tom, jak absurdní divadlo jsme v Česku zažívali. Bohužel nešlo jen o mediální show, ale i o tragédii s desítkami tisíců mrtvých.