Hororový Vřískot je pokusem kultovního filmaře vypořádat se s vlastním odkazem

Série Vřískot je dítětem začínajícího scenáristy Kevina Williamsona, jehož snem bylo vyvinout novou hororovou franšízu. Jako prvotní inspirace mu posloužila série skutečných vražd Rozparovače z Gainesville, jež proběhla v roce 1990. Williamson si chtěl od osobní tísně ze sledování zpráv odpomoci tím, že se ve své sérii zaměří na znalost a lásku k hororovému žánru a přidá komediální prvky.

Trvalo velmi dlouho, než upoutal pozornost studia, které by bylo ochotné jeho nápad realizovat. Respektovaný režisér Wes Craven, stojící za Noční můrou v Elm Street či Hory mají oči, z počátku patřil mezi ty, kteří mu chtěli ukázat záda. Craven se v pozdní fázi své kariéry plánoval distancovat od slasheru, možná dokonce od hororu obecně.

Rostoucí sebereflexe ohledně sexismu a glorifikace násilí v kinematografii 80. let ho vedla k obavám, že tyto škodlivé a nezodpovědné prvky jsou pevnou součástí žánru a nepůjde se jich zbavit. Když se však Cravenovi rozpadl jiný vyvíjený projekt, remake Strašení z roku 1963, rozhodl se použít právě Vřískot k tomu, aby se vyjádřil k hororovému žánru a jeho pozici v popkultuře.

Vřískot je postmoderní série založená na tom, že postavy znají slavné horory, a aby přežily, snaží se chovat podle jejich pravidel. Realita a hororová hyperrealita tu splývají v jedno, a jak díly postupují, začleňují i vlastní odraz v podobě knižní a filmové série Stab (Bodnutí). O Vřískotu se zprvu psalo jako o filmu, který zničil celý žánr. Jak by nějaký horor mohl ještě někdy brát sám sebe vážně poté, co Craven odhalil, pojmenoval a shodil všechny jeho triky?

Z jiného úhlu pohledu ale Vřískot právě tím přispěl k obrodě žánru, fungoval jako očista od dobových klišé a stereotypů, které nebyly jen ošuntělé, ale i nevhodné. A vzhledem k tomu, že horor po Vřískotu ve Spojených státech neskončil, naopak se neustále vyvíjí a poslední dobou se dokonce zbavuje kulturního stigmatu nízké zábavy, všechny obavy se ukázaly jako liché.

V širším povědomí je Vřískot známý hlavně pro svou práci s popkulturními odkazy, odlehčenou atmosféru a sympatické postavy. Trojice herců Neve Campbell, Courteney Cox a David Arquette, na nichž stály zatím všechny filmové verze, pro produkci rozhodně představuje jackpot. Jde skutečně o zábavné a svižné snímky, které je zábava sledovat. Chytrost a promyšlenost tu ale sahá mnohem dál než ke schopnosti jmenovat Halloween a Freddyho Kruegera.

Záměr napravit to, co tvůrci vnímali jako nedostatky žánru, naznačuje už jejich přístup k vrahovi. Ghostface je persona, kterou přebírají různí lidé. Tady Vřískot opravdu viděl do budoucnosti, tento princip spadá do naší doby ještě trefněji než do devadesátých let. Jako by předvídal éru anonymních trollů, kteří v digitálním světě z různých důvodů pronásledují nevinné oběti.

Ve vyprávění se s odhalením jeho totožnosti vždy zachází jako s důležitým zvratem, není však výjimečné ani rozčarování publika, jež má pocit, že stržení masky s sebou ve většině dílů přináší zklamání. Tohle že má být ten charismatický, hláškující a všehoschopný šílenec? Nuda! I to je však velmi trefné.

Ghostface je chlápek (případně zaměnitelná skupina lidí) hlásící se ke specifické a v praktickém životě neuplatnitelné sadě dovedností – znalosti popkultury. Silný je jen, když se jako nepolapitelný duch objevuje a mizí podle svého uvážení. Odhalení jeho tváře je pak skoro kastrační akt, protože ho o tuto možnost připravuje. V devadesátých letech šlo ještě o podobenství, dnes jde již přímo o analogii.

Po několika návratech do tohoto filmového světa nám dojde, že se nejedná o film tvořící idol z vraha, jak je u slasherů (ať už záměrně či nezáměrně) běžné. Idolem se naopak stává „final girl“ Sidney, která vždy ze střetu s Ghostfacem vyjde jako vítězka. Jak série postupuje, začíná skvadra neschopných maniaků působit trochu uboze. Jde vlastně o nejméně účinnou z velkých slasherových ikon, už v úvodní scéně prvního dílu Drew Barrymore hektického Ghostface několikrát fyzicky přemůže a vrah uspěje jen o vlásek.

Craven nám od prvních okamžiků ukazuje, že nesledujeme nadpřirozenou bytost a dokonce ani nadprůměrně schopného smrtelníka, ale obyčejného člověka, nad nímž lze zvítězit. To dělá sledování paradoxně mnohem napínavějším. Krom toho znemožňuje idealizovat si vraha, který bez momentu překvapení nepředstavuje skutečnou hrozbu a nezbývá mu než před Sidney brečet, že jeho máma bude fakt naštvaná, až se o všem dozví.

Samozřejmě, že s blížícím se šestým celovečerním filmem a s několika řadami seriálu se Vřískot co do práce s tématy trochu naředil. S kritikou za překombinovanost se setkával už od druhého dílu, kdy se objevuje Stab a série začíná být sebereferenční v rovině, která části publika i kritiky přišla přeplácaná a příliš doslovná. Stejně tak motivace vraha se zdánlivě začaly posouvat. Důležitým tématem se stává role násilné popkultury, která podle něj buď kazí děti, či není tak dobrá, jak byla dřív. Vztah Ghostface a Sidney pak začal být mnohem osobnější, do série se začleňují i různé rodinné vztahy.

Bylo by ale trochu krátkozraké myslet si, že režisér s Cravenovou zkušeností nevidí absurditu a pokrytectví toho, že jeho vrah zabíjí, aby poukázal na škodlivost násilí v popkultuře. Popřípadě že Ghostface pokaždé dojde k závěru, že za všechny problémy světa si zaslouží trpět zrovna Sidney Prescott. Kritikové Vřískotu se příliš soustředí na nesmyslně splácaná vysvětlení, jež podávají samotní zločinci, a přehlíží, že Cravenově kvadralogii vévodí velmi silný, jednoduchý a přímočarý princip. Vraždí tu lidé, kteří přebírají anonymního avatara obrněného vrstvami ironie a cynismu a v tomto hávu se cítí nadřazení, lepší a v právu šikanovat ostatní.

Stupňující se nesmyslnost a neobhajitelnost jejich postojů je zcela pochopitelná, protože se přece jedná o vraždící sociopaty! V motivacích záporáků jsme zvyklí hledat v jádru pochopitelná traumata a křivdy, tento trend zdaleka nezačal s Thanosem v Avengers. Ghostface je ale opakem takového přístupu. Na konci každého dílu zloduch přeříká své motivace jako naučenou básničku, ale film mu nedává za pravdu ani v principu a neomlouvá jeho činy. Jeho agrese a nenávist jsou vždy stejně ubohé bez ohledu na to, jak je vysvětluje.

Česká romantická komedie Ostrov plní své poslání díky tomu, že je dokonale odříznutá od současné české reality. To předchozí filmy Rudolfa Havlíka měly s realitou celkem problém.