Comeback Brendana Frasera Velryba o tlustém hříšníkovi se uchyluje k přílišné sebedojímavosti

Tlustý Charlie (Brendan Fraser) učí online kurzy kreativního psaní. S vypnutou kamerou, protože se za své vzezření značně stydí. Stejně tak odmítá přijít do přímého kontaktu s doručovatelem pizzy, který mu pravidelně nechává na prahu další hřebíky do rakve. Doslova se ujídá k smrti a jeho jediná kamarádka a ošetřovatelka Liz (Hong Chau) ho varuje, že ta chvíle přijde nejspíš v následujících dnech, pokud nevyrazí urychleně do nemocnice.

Charlie ale místo toho kontaktuje svou dospívající dceru Ellie (Sadie Sink), s níž se neviděl od jejích osmi let. Bývalou manželku s dítětem opustil kvůli muži, o němž pochopil, že je jeho skutečnou životní láskou. Partner Alan ale za tragických okolností zahynul a Charlie se od té doby dostal do spirály sebedestrukce přejídáním. Když ví, že se blíží konec, chce alespoň obnovit vztah se svou dcerou. Chytrá, ale problémová dívka však na svého otce rozhodně není zvědavá. Trávit s ním čas je ochotná jen proto, že jí slíbí veškeré úspory i to, že za ni napíše eseje do školy.

Charlie, Ellie a Liz doplňuje ještě mladý misionář a zvěstovatel apokalypsy Thomas (Ty Simpkins), který na začátku vyprávění protagonistu zachrání během infarktu. Od té chvíle cítí trochu zodpovědnost, trochu fascinaci a trochu odpor vůči lítostí zmítanému umírajícímu muži. Thomasovy proslovy o boží lásce ale nepadají na úrodnou půdu, což je pro něj sice frustrující, ale mladý muž se odmítá jen tak vzdát. Když připočítáme ještě Charlieho ex Mary (Samantha Morton), jde o všechny postavy, s nimiž se v obýváku setkáváme.

Velryba nezapře svůj původ, je koncipovaná a strukturovaná jako divadelní hra. Scenárista Samuel D. Hunter si ostatně s přepisem vlastního jevištního textu lámal hlavu tak málo, že ani neposunul děj z roku 2012 do současnosti. Nese to s sebou řadu specifik. Kamera se soustředí na herce s herečkami a nechává jejich tváře vystupovat zpoza šera Charlieho bytu. Kameraman Matthewa Libatiquea má tedy stejné priority jako divadelní publikum.

V příběhu musíme přijmout hekticky přesné načasování příchodů a odchodů postav na scénu, jako by se před námi střídal herecký ansámbl připravený ve frontě za oponou. Ochota hrdinů a hrdinek vést i v nejvyhrocenějších chvílích dokonale formulované dialogy rovněž vyžaduje rozšíření naší divácké shovívavosti.

Na druhou stranu čekat od Aronofského realismus by bylo po jeho předchozí tvorbě bláhové. Jistě nepřekvapí, že se Velryba jen tváří jako syrové lidské drama, ve skutečnosti jde o didaktické přeříkání a přehrání vytyčených motivů a filosofických konceptů. Pořád nejde o takový extrém, jakým byla matka!, kterou jedni považují za mistrovskou náboženskou alegorii, jiní za školácky přímočarou a snobsky elitářskou onanii. Režisérovy choutky se však nezapřou ani zde, takže pokud jste alergičtí na filmy přesvědčené o vlastní chytrosti, budete v kině asi trpět. Hlavní hrdina je ostatně učitel literatury, takže se od něj dočkáme několika lekcí o tom, jak tvořit umění a žít život.

Velryba je na sledování jednoduchý film. Charlie čeká ve svém bytě na smrt, sotva schopný pohybu, a se svými třemi souputníky diskutuje o tématech, která pro něj reprezentují, takže postupně rekonstruujeme jeho životní příběh. Ellie nabízí pohled do budoucna a lidský potenciál, Liz zátěž z minulosti a smíření se s vlastní situací a Thomas přístup k náboženství, jež je pro Aronofského dlouhodobě důležité.

Jsme tedy nevyhnutelně vybízení, abychom se nespokojili se samotným příběhem a při sledování se zaměřili na vlastní zátěž. Ne každý z nás se projedl téměř ke smrti, ne každý z nás opustil svou manželku a dceru kvůli objevené homosexuální identitě. Může však jít o podobenství jakéhokoli břemene, jaké nás jen napadne, a jakéhokoli hříchu, který bychom rádi odčinili.

Velryba má v tomto ohledu problém s tím, že jde o film krutý a vyměklý zároveň. Je například jasné, že Charlie má být nevinným trpitelem, nad jehož stavem se máme nekomplikovaně dojímat. Scénář vynakládá maximální úsilí, aby jeho „hříchy“ ve skutečnosti žádnými hříchy nebyly. Protagonista se nejvíc provinil opuštěním dcery, přesto zas a znova zaznívá, že tato izolace byla s výjimkou krátkého období bezprostředně po rozvodu iniciativou neoblomné Mary, nikoli Charlieho. (Nedává pak mimochodem smysl, jak rychle a bezproblémově je tato izolace přerušena.)

O kolik zajímavější by bylo, kdyby Charlie svou dceru opravdu na dlouhé roky opustil a nyní měl oprávněně černé svědomí? Místo toho je ve filmu věčnou obětí, jejíž vývoj je veskrze nezajímavý – čekáme, kdy sám sobě odpustí, přičemž nepochybujeme, že na to má plné právo. Velryba tedy nevede ani tak k sebereflexi, jako spíš k pláči nad tím, jak nefér umí být život.

Krutost pak spočívá ve zpodobnění Charlieho tloušťky, jež překračuje hranici body hororu. Aronofsky využívá každou možnou příležitost k tomu, aby nám vysvětlil, jak moc odporné a nesnesitelné je jeho bytí. Toto rochnění se ve vlastním hnusu vyvolalo značnou kontroverzi, zvlášť když nesledujeme sebevyjádření takto vypadajícího herce. Z tloušťky se tu stává atrakce, inženýrský výkon, exhibice filmařské techniky.

Přestože se tvůrci snaží v rozhovorech zdůraznit empatickou rovinu své práce, přirozenou tendencí publika bude častěji fetišisticky zkoumat Fraserovo prostetické tělo. A to není dvakrát citlivé vůči lidem, kteří musí s takovou kondicí skutečně žít. Hlavně protože se nesoustředíme na jejich vlastní zkušenost, ale na jejich imitátora.

Velryba je totiž film fungující velmi silně v metarovině. Příběh Brendana Frasera a jeho comebacku po letech psychických a fyzických problémů je hluboko vrytý do našeho povědomí. Dokonce už má v médiích i vlastní chytlavý titul „brenesance“. Je prakticky nemožné, aby názory na tuto kampaň a Fraserův návrat nesplynuly s naším názorem na tento snímek. Tím spíš, že mezi životem herce a protagonisty vyvstává jasná paralela. Brendan Fraser, stejně jako Charlie, zošklivěl. Sice ne ve stejné míře, pro hollywoodskou hvězdu je ale vizáž běžného padesátníka stejná katastrofa, jakou je pro normálního člověka přibrat pár stovek kil.

Vzniká tedy dokonale zcizený zážitek, protože nepřestáváme přemýšlet o tom, jak Brendan Fraser trpí pod desítky kil make-upu, jak to odráží jeho vlastní životní utrpení a jak si zaslouží filmové ceny. Velrybu za tuto výkladovou klec nelze litovat, protože ji produkce aktivně vystavěla důsledným PR. A nejde ji ani považovat za náhodu, protože se nejedná zdaleka o první případ, kdy Aronofsky takto kalkuluje – podobnými metafilmy byly i Wrestler a v menší míře Černá labuť. Jenže co potom z Velryby vyplývá jiného než podivný sebedojímavý karneval? Příběh se rozhodně pokouší být intimní, ale zážitek z něj takový není.

Soudní proces s bývalým politikem Dominikem Ferim je pro Česko podobně významný jako proces s producentem Harveym Weinsteinem v USA. Od počátku hnutí MeToo v roce 2017 jsme se ale už díky desítkám dokumentů dozvěděli mnoho o obětech sexualizovaného násilí. Dá se z nich naučit, co jako veřejnost nemáme dělat a říkat, a čemu naopak věnovat pozornost.