Spravedlnost pro Emmetta Tilla připomíná jeden z nejbrutálnějších rasových zločinů moderní doby

Spravedlnost pro Emmetta Tilla připomíná nejen jeho příběh, ale především jeho matky. Chlapec vyrůstal v Chicagu, kde Afroameričané žili značně volněněji než v jižních státech. Matka mu ale po dlouhém přemlouvání dovolila jet na brigádu na strýcovu farmu v Mississippi, kde ještě rasismus nepokrytě bujel. Jednoho dne se tam Emmett (Jalyn Hall) se svými kamarády vydal nakoupit sladkosti. Jeho krátká interakce s jednadvacetiletou bílou prodavačkou je dodnes předmětem sporů, protože ne všichni svědci byli vyslechnutí a ostatní v následujících letech několikrát změnili výpověď.

Ta pro Emmetta vůbec „nejméně příznivá“ verze je, že ženu chytil za ruku a za boky a pozval ji na rande. Po její negativní reakci na ni ještě hvízdnul a otočil se k odchodu. Jiní svědci popírají jakýkoli fyzický kontakt či návrhy a tvrdí, že Emmett hvízdal na pozdrav mužům, kteří před vchodem hráli dámu, celá situace tedy podle nich vznikla nedorozuměním.

Existuje i bezpočet variant pohybujících se „někde mezi“, ani ten nejdrzejší Emmett se v nich ale nedopustil opravdu závažného prohřešku. Ještě v padesátých letech však byl jakýkoliv osobní kontakt neiniciovaný bělochem vnímaný jako nepřípustný a prodavačka vyrazila do svého auta pro zbraň. Když to skupina přátel viděla, opustila urychleně obchod.

Po několika dnech zabušili ve tři hodiny ráno na dveře domu Emmettova strýce dva muži s baterkou a pistolí a odtáhli vyděšeného Emmetta neznámo kam. Vzburcovaná černá komunita rozjela velké pátrání, po třech dnech ale děti hrající si u potoka nalezli nahou a k nepoznání znetvořenou chlapcovu mrtvolu, již se podařilo identifikovat jen podle prstenu zděděném po otci, který se vrahům nepodařilo odstranit z nateklého prstu.

Dvouhodinový snímek režisérky a scenáristky Chinonye Chukwu sleduje události z pohledu Emmettovy matky Mamie Till-Mobley (Danielle Deadwyler). Soustředí se převážně na události bezprostředně následující incidentu a soudnímu sporu. Nejde však o soudní drama, během filmu hlavně sledujeme Mamienin proces uvažování a volby, jež musí činit. Rozhodla se využít roli truchlící matky k upoutání společenské pozornosti potřebným směrem. Trvala na veřejném pohřbu s otevřenou rakví, aby od Emmettova hrůzně znetvořeného těla média a lidé nemohli odvrátit zrak. Fotografie plačící ženy nad hromadou masa, kostí a kůže zaplavily média.

Politizace události byla jedinou cestou k rozproudění debaty a k hledání řešení projevů rasismu. Mainstreamový narativ se nás dnes snaží přesvědčit, že Martin Luther King během šedesátých let slušně poprosil o rovnoprávnost a bílé elity mu ji blahosklonně přislíbily, protože se v nich hnulo svědomí. Pravda je taková, že nekonečná cesta za rovnoprávností etnických menšin je dlážděná desítkami let politického i kulturního aktivismu a nátlaku, jemuž se systém vždy pokoušel maximálně vzdorovat a dělat jen takové ústupky, které jsou již nevyhnutelné.

V Spravedlnost pro Emmetta Tilla můžeme pozorovat sebeuvědomění a pragmatičnost afroamerických aktivistů i samotné Mamie, kteří ví, že mají k dispozici silný příběh, jejž je nutné politicky zužitkovat. Veškerá jejich bolest je zcela autentická, situace je nicméně tlačí k tomu, aby intimní utrpení matky veřejně vystavili. Do Mississippi pak Mamie musí vyrazit bez svého snoubence, jehož ve filmu nespecifikovaná minulost by mohla Emmetta kompromitovat. I tehdy bylo přirozenou reakcí médií hledat chybu na straně oběti a pátrat po informacích, jež by dokazovaly, že „to taky nebyl žádný andílek“. Útoky na Mamie, jež Emmetta údajně špatně vychovala, se také hromadí.

Úsilí Mamie a jejích spojenců bylo zprvu marné, jak ostatně sami očekávali. Emmettovi vrazi byli zproštěni obvinění, přestože se většina porotců – bílých mužů – netajila tím, že je o jejich vině přesvědčená. Doživotí či trest smrti za vraždu černocha jim ale nepřipadalo jako adekvátní trest. Jeden z vrahů se po pár letech přiznal v rozhovoru pro média, za nějž inkasoval tehdy velmi slušné 4000 dolarů. Pokud snad někdo opravdu žil v představě, že motivací k činu bylo pomstít onu mladou ženu a údajný sexuální útok, pachatel své uvažování popsal jednoznačně: „Co mi zbývalo? Myslel si o sobě, že je stejně dobrý jako jakýkoli běloch.“

Ostatně za pár měsíců došlo k podobné vraždě Clintona Meltona, jejíž pachatelé se osobně znali s Tillovými vrahy, a celá událost opět skončila bez potrestání. Prostřednictvím Emmettovy smrti se však podařilo demonstrovat rasismus na individuální i systémové rovině a vznikl důležitý symbol pro mnohá občanská hnutí. Zásadní bylo také to, že afroameričtí svědci během soudu aktivně vypovídali. Sice to v tu chvíli nebylo nic platné, značilo to ale posun, během nějž na černošské obyvatelstvo přestávaly platit výhružky a vydírání. I tuto změnu snímek zaznamenává, když oživuje další slavnou fotografii zpříma stojícího svědka ukazujícího prstem na pachatele.

Tvůrci Spravedlnosti pro Emmetta Tilla měli na jednu stranu přímočarou cestu k silnému zážitku, protože jde o zásadní a nepochybně důležitou historickou událost nejen pro Spojené státy. Na druhou stranu právě u takových filmů hrozí riziko určité strnulosti, přílišné pietnosti a tendence poučovat. Nedá se říct, že by se Chukwu těmto pastím dokázala zcela vyhnout, její Till příliš nepřekvapuje vypravěčsky ani stylisticky a obsahuje mnoho promluv,jejichž důležitost si film zjevně uvědomuje a představuje je s maximální vážností.

Jde o neviditelným stylem natočenou rekonstrukci, jež svou emocionální tíhu pokládá na ramena Danielle Deadwyler. Emoce mají základ především v utrpení rodiče, který přišel o své dítě. Protože si ale Mamie uvědomuje, že totéž se může stát tisícům dalších matek, musí sebrat veškerou energii a konat. A právě zpodobnění této nezastavitelné, byť vysílené ženy dělá ze snímku víc než jen historickou lekci. Přesto se jedná o počin, který dané události představuje důsledně, srozumitelně a vkusně. Pokud považujeme „film, jenž by se měl pouštět dětem ve škole“ za legitimní filmařský přístup, Spravedlnost pro Emmetta Tilla je důsledným naplněním tohoto formátu.

Snímek se ve Spojených státech setkal s vřelým přijetým. Agregátor recenzí Rotten Tomatoes ukazuje 98 % kladných kritik a divácké skóre jen o procento menší, tedy velmi slušná čísla. Bylo překvapením, když tuto produkci Oscary během nominací zcela přehlédly, především v hereckých kategoriích. Režisérka Chukwu to nenechala bez povšimnutí a prohlásila, že jde o další důkaz marginalizace afroamerických hlasů.

Skutečnost je ale nejspíš depresivně pragmatická. Nezájem Akademie se spíš týká filmu s poměrně nízkou návštěvností, vyprodukovaného malými studii a nezaštítěného velkou lobby. Ačkoliv Spravedlnosti pro Emmetta Tilla není dílem, které by z filmařského hlediska bralo dech, síla historického materiálu, jeho kvalitní uchopení a skvělý ústřední výkon Danielle Deadwyler z něj dělají zážitek, jenž stojí za strávený čas.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.