Poslední tango v Paříži i půl století od premiéry provázejí skandály, Bertolucci a Brando se nikdy neomluvili

Poslední tango v Paříži i půl století od premiéry provázejí skandály, Bertolucci a Brando se nikdy neomluvili
Poslední tango v Paříži | MGM
V posledních letech se z Posledního tanga v Paříži připomínala hlavně nechvalně známá scéna s máslem, které postava ztvárněná Marlonem Brandem použila k análnímu znásilnění své mladé milenky. Byla by však škoda jedno z vrcholných děl filmové erotiky redukovat jen na jednu, jakkoli bulvárně vděčnoumomentku. Skandální snímek Bernarda Bertolucciho z roku 1972 totiž dodnes jitří emoce publika i odborné veřejnosti.

Trailer: Poslední tango v Paříži

Poslední tango v Paříži

Nečekaný úspěch

Snímek s rozpočtem kolem jednoho milionu dolarů se v amerických kinech objevil 1. února 1973. Provázela jej pověst šokujícího spektáklu, na který se koncem předchozího roku ve Francii stály několikahodinové fronty. V Itálii po úspěšném prvním týdnu v kinech policie zabavila všechny kopie a obvinila tvůrce z výroby a šíření pornografie, takže Bertolucci přišel na pět let o občanská práva včetně možnosti volit.
Součástí promo kampaně byla i prohlášení herečky Marie Schneider, že spala s desítkami mužů i žen a že si během natáčení na Branda vytvořila téměř oidipovskou fixaci. Když po pár měsících těchto pověstí kontroverzní snímek dorazil do zámoří, divácký zájem ještě umocnily moralistické odsudky leckterých novinářů. Fanynkou filmu se naopak stala vlivná kritička Pauline Kael, podle níž se jednalo o nejlepší erotický snímek všech dob a díky do dokonalosti dotaženému důrazu na smyslový prožitek o naprostý milník v dějinách kinematografie. Článek otisknutý v magazínu The New Yorker se později zařadil mezi nejvlivnější kritické texty všech dob.
Poslední tango v Paříži
Poslední tango v Paříži | MGM
„Síla a bezmeznost sexuality – ve snímku výhradní formy komunikace –, se v řadě zemí stala politikem,“ připomněla Pia Schmidt v Lexikonu světového filmu Bertolucciho problémy s cenzory. Sám autor přitom chtěl v duchu probíhající sexuální revoluce upozornit na prudérní morálku nejen v tehdejší Itálii.
Sexuální otevřenost i znepokojivost nerovného vztahu mezi starším mužem a mladší dívkouvšak cenzory v klidu nenechaly, a tak se film téměř v každé zemi dočkal určitých zákazů či alespoň omezení promítání. V USA obdržel nejpřísnější rating X, vyhrazený převážně pornografickým snímkům, ale také podobně kontroverzním uměleckým dílům jako Mechanický pomeranč či Půlnoční kovboj. Autoritářské režimy ve Španělsku, Portugalsku, Argentině či v Brazílii zakázaly promítání úplně, britští cenzoři si zase vynutili vystřižení několika scén.
Téměř v žádné zemi se uvedení filmu neobešlo bez komplikací, tato mediální publicita v kombinaci se známými jmény Branda a Bertolucciho však vedla k velkému kasovnímu úspěchu. Ve Spojených státech film skončil na sedmé příčce v návštěvnosti roku 1973, což je na evropský artový počin nevídaný výsledek, celosvětově utržil bezmála sto milionů dolarů. I díky tomu se Bertoluccimu podařilo sehnat finance na jeho další projekt – rozmáchlou, více než pětihodinovou historickou fresku XX. století.
Poslední tango v Paříži
Poslední tango v Paříži | MGM

Pařížská vztahová dynamika

Ale zpět k Poslednímu tangu. Bertolucci jej napsal společně s Francem Arcallim podle svého snu, v němž se potkal a následně miloval se zcela neznámou ženou. Sám Brando později popisoval film jako Bertolucciho psychoanalýzu a kombinace snového surrealismu s pudovou živelností je z díla cítit dodnes.
Kamera pravidelného Bertolucciho spolupracovníka a pozdějšího trojnásobného oscarového laureáta (za filmy Apokalypsa, Rudí a Poslední císař) Vittoria Storara totiž často pracuje s mimoobrazovým prostorem, pohybuje se po detailech hereckých představitelů i jejich okolí a s oblibou využívá deformovaných záběrů přes zrcadla či skla. Jako inspirace posloužily také obrazy britského malíře Francise Bacona vyznačující se výraznou barevností s dominancí oranžové a znepokojivými obličeji postav sžíraných vnitřními démony. Diváckou dezorientaci umocňují i hlasité výtrysky saxofonové hudby z pera Gata Barbieriho využívající jak nezbytného tanga, tak i melancholického jazzu.
Poslední tango v Paříži
Poslední tango v Paříži | MGM
V jádru jednoduchý příběh sleduje Američana středního věku Paula (Marlon Brando), který se náhodou seznámí s mladičkou Pařížankou Jeanne (Maria Schneider). Dvojice spolu bez okolků začne nespoutaně souložit v prázdném bytě, ale jejich podivný románek trvá pouze několik dnů.
Kolem Jeanne se totiž ochomýtá i mladý filmař Thomas (Jean-Pierre Léaud), který ji sice požádá o ruku, zároveň ji však zneužívá pro natočení svého vysněného filmu. Zpočátku naivní dívka se časem začne stavět na vlastní nohy, což majetnického a vnitřně zlomeného Paula přiměje ke změně přístupu. Jejich vztahová dynamika se však už zřejmě proměnila natolik, že není cesty zpátky.
Už první záběr na bolestí zkřivenou tvář Paula, který nadává na boha, směruje publikum k očekávání, že za jeho chladnou, agresivní a toxicky maskulinní energií se ukrývají obrovská muka. Nedlouho poté se dozvíme, že jeho manželka nedávno spáchala sebevraždu, a přestože si cynický nihilista odmítá přiznat, jak moc jím tato událost otřásla, jen díky nevázanému sexu překračujícímu veškerá tabu je schopný se od vnitřní bolesti odpoutat. „Pravda mi nevadí, ale hlavně neříkej žádný jména,“ snaží se udržet si odstup od své milenky. Využívá prostoru prázdného bytu k útěku před všedností: „Na všechno tu zapomeneme. Na všechny lidi i na to, co děláme a kde žijeme.“
Poslední tango v Paříži
Poslední tango v Paříži | MGM
Sotva dvacetiletá Jeanne by přitom ráda impulsivnímu i odtažitému cizinci více porozuměla. Když se ale Brandonův antihrdina začne ke konci za zvuků symbolického posledního tanga skutečně otevírat, je skoro až hmatatelné, že tím jeho postava ztrácí určité kouzlo, přitažlivé mystérium. Paulovu vulgaritu lze skutečně chápat jako specificky hostilní projev truchlení a publikum tak ve finále možná nalezne i trochu sympatií k této jinak kruté a nepříjemné postavě.

Co je ještě v pořádku?

Jako obvykle nebyla spolupráce s Marlonem Brandem úplně snadná, a to přestože se Bertoluccimu podařilo navázat s osobitým hercem úzký vztah. Brando se tradičně odmítal učit repliky, namísto toho po pokoji rozmisťoval kartičky s nápovědami. Údajně přemlouval Bertolucciho k tomu, aby mu nápovědy psal i na nahé tělo Marie Schneider. Množství dialogů a situací ve filmu je proto výsledkem jeho improvizace, což platí i pro zmíněnou scénu znásilnění.
Poslední tango v Paříži
Poslední tango v Paříži | MGM
Ta totiž původně nebyla ve scénáři a Brando ji vymyslel až na place. O svém záměru informoval Bertolucciho, ne však Schneider. Sex byl samozřejmě jen simulovaný, hereččiny slzy plynoucí z šoku ohledně toho, co se s jejím tělem děje, však nikoli. Scénu obsahující Brandův proslov o důležitosti svobody a odsudku rodinných hodnot se podařilo natočit napoprvé, šrámy na duši francouzské herečky však již zůstaly.
Za nepřípustné zacházení se jí Brando ani Bertolucci nikdy neomluvili, přestože režisér nedlouho před smrtí uznal, že situace neměla daleko do skutečného znásilnění. Schneider v následujících letech propadla drogové závislosti, několikrát se pokusila o sebevraždu a bojovala s nechtěnou image sex symbolu namísto toho, aby byla považovaná za seriózní herečku. V 80. letech se výrazně zasazovala o zlepšení podmínek herců a především hereček na place.
Poslední tango v Paříži
Poslední tango v Paříži | MGM
Samotný snímek se špatné chování Paula a koneckonců i Thomase k Jeanne nesnaží nijak zlehčovat či omlouvat, zároveň jej ale ani netrestá. Znechucení a morální rozčarování mnohých cenzorů je tudíž na místě, stejně jako odsudek ze strany Marie Schneider, jež hlavně Bertoluccimu nemohla do konce života přijít na jméno.
I půlstoletí od úspěšného tažení kiny však přetrvávají provokativně podnětné otázky: Je postava Thomase alter egem Bertolucciho, který si byl vědom toho, že pro účely filmu zneužívá mladou dívku? A nakolik režisér přiznal mužskou křehkost a zranitelnost, když odmítl použít záběry nahého Brandova těla, ačkoli pohled na obnaženou Schneider divákům a divačkám dopřál mnohokrát? Ale hlavně – dokáže toto upozornění na patriarchální exploataci žen obhájit existenci filmu? Jak napsala Pauline Kael, o tomhle díle se lidé budou dohadovat už napořád.

Kinolog: Tenhle film vyhraje Oscary. Čechy ale nezajímá. Řekneme vám proč

Fabelmanovi jsou poloautobiografické dílo režiséra Stevena Spielberga. 75letý klasik, co má za sebou přes 40 filmů, už u nás ale přestává být hvězdou a jeho zpověď je až příliš nenápadná a sofistikovaná.