Nejstylovější psychedelický „videoklip“ se vrací do kin. Film o The Doors hudebníky pobouřil

Nejstylovější psychedelický „videoklip“ se vrací do kin. Film o The Doors hudebníky pobouřil
The Doors | TriStar Pictures
Kapela The Doors sice v kompletní sestavě působila pouhých šest let, přesto náleží k hudebním legendám. Časopis Rolling Stone jí udělil 41. místo v žebříčku stovky největších umělců všech dob a roku 1972, tedy sedm let od svého založení, prodala jen v USA přes čtyři miliony alb. Do historie se zapsal především její frontman Jim Morrison, jenž se považoval za prokletého básníka mezi rockovými muzikanty a zemřel předčasně ve 27 letech.

Zákulisní tahanice a nucené změny

Právě jeho život mapuje životopisný film Olivera Stonea The Doors z roku 1991. Režisér a vietnamský veterán neměl cestu k realizaci projektu jednoduchou. O látku projevovali zájem věhlasní kolegové jako Brian De Palma, Martin Scorsese nebo William Friedkin, k nimž ale nikdy nedoputoval použitelný scénář. A přestože Stonea preferovala producentka Sasha Harari, filmařova vize neseděla členům kapely.
Klávesista Ray Manzarek (Kyle MacLachlan), kytarista Robby Krieger (Frank Whaley) a bubeník John Densmore (Kevin Dillon) projevovali odlišné postoje ohledně filmové biografie kapely. Ale zatímco Krieger a Densmore nakonec povolili a se Stonem spolupracovali, Manzarek se produkce neúčastnil. Klávesista následně v Sunday Herald svaloval vinu na režiséra a tvrdil, že mu bránili konzultovat. Stone pro změnu osočil Manzareka z toho, že se nechtěl přizpůsobit.
Meg Ryan, Frank Whaley, Kevin Dillon
Doors
Manzarek zamýšlel rozdělit pozornost mezi všechny členy The Doors a nesouhlasil se scénářem. Ten se soustředil ryze na Morrisona a jeho bohémství, přičemž musel ohýbat některá fakta v reakci na přání pamětníků a držitelů autorských práv. Morrisonovi rodiče odmítli být ve snímku ztvárnění nad rámec úvodní snové sekvence a rodiče Pamely Courson (Meg Ryan), zpěvákovy přítelkyně, rovněž diktovali přísné podmínky.
Pamela, která zemřela roku 1973 jen dva roky po Jimovi, nesměla být jakkoli spojovaná či obviňovaná z Morrisonovy smrti, ačkoli si ji prý sama vyčítala. Ve své autobiografii Raiders on the Storm bubeník Densmore píše, že se Courson cítila provinile kvůli drogám, které podle ní ke zpěvákovu skonu přispěly. Pokud by Stone tuto hypotézu podpořil, rodiče Courson by zabránili užití Morrisonovy pozdější poezie, k níž v té době vlastnili práva.


Jim Morrison? Ne, Oliver Stone v kožených kalhotách!

Stone dokázal sestavit scénář na základě rozhovorů se stovkou zainteresovaných lidí. Rytmus vyprávění udávaly písně od The Doors, jichž ve filmu zazněly přes dva tucty – v případě slavné skladby The End i v kompletní podobě. Val Kilmer, jemuž role připadla také díky výkonu ve fantasy Willow, využil podobného hlasového zabarvení s Morrisonem a vše nazpíval sám. Několik měsíců ostatně věnoval zkoušení a sezením s producentem kapely Paulem A. Rothchildem, jenž herci přibližoval zákulisní historky, Morrisonovo myšlení a interpretaci jeho poezie, která se často točila kolem fascinace smrtí.
Právě herecké výkony se po premiéře vyzdvihovaly univerzálně a uznání si vysloužili také kameraman Robert Richardson a Oliver Stone. Audiovizuál filmu postavili na hédonické Morrisonově osobnosti a jeho slabosti pro psychotropní látky. Příběh připomíná 140minutový halucinogenní trip s protagonistou, jenž nedá flašku z ruky a odtrhává se od reality jakýmkoli myslitelným způsobem.
Meg Ryan, Val Kilmer
Doors | TriStar Pictures
To ale tvůrci příliš nerozvádí, matně nastiňují pouze dávné rodinné problémy a jinak zpěváka zahalují tajemstvím. Postřeh Densmora, jenž zdrogovanému Morrisonovi před závěrečným vystoupením vyčte, že navzdory své fascinaci smrtí uniká všemi prostředky bolesti, vyznívá jako ojedinělý pokus ponořit se hlouběji do psychologie.
Mnoho příznivců kapely a nakonec i spolupracující Krieger a Densmore ovšem pociťovali frustraci z filmu, který místo souvislého životopisného portrétu nabídl epizodky z Morrisonovy drogové jízdy. A podle všeho často smyšlené. Nejhlasitějším kritikem byl Manzarek, jenž v pozdějším rozhovoru pro What It’s Worth odsoudil zpěvákovo filmové vyobrazení. „To není Jim Morrison. Je to Oliver Stone v kožených kalhotách,“ řekl.
Také dva zbylí členové se proti snímku kriticky vymezili a nesouhlasili s portrétem jejich bývalého frontmana. Morrison prý uměl být milý, zábavný a citlivý, nikoli jen ochlasta, co na pódiu předstírá onanování. Film rovněž pozměňoval dějinné souvislosti a přidával věci na efekt, což konzultující Krieger a Densmore přičetli na vrub režisérově neústupnosti. Stone si pochopitelně ošetřoval vlastní umělecké představy a některé změny, kvůli nimž například nesedí datum vydání Morrisonovy první sbírky poezie, slouží plynulejšímu vyprávění a dramatizaci.
Přibarvování se opět dotklo zejména Morrisona, jenž v jedné scéně zamkne Pamelu do šatny a dveře zapálí. To se ale nikdo nestalo. Smyšlená je rovněž scéna, v níž frustrovaný zpěvák mrští po Manzarekovi televizorem. A kontroverzi vyvolalo i vykreslení Andyho Warhola, který se na malém prostoru jevil jako bizarní karikatura šilhajícího gaye.

Finanční propadák, o kterém se hodně mluví

Val Kilmer
Doors
Snímek vznikal s rozpočtem 32 milionů dolarů a po celém světě vydělal pouze o dva miliony víc. Někteří kritici Stoneovu práci velebili a magazín Rolling Stone udělil čtyři hvězdy ze čtyř možných, ale negativní ohlasy zněly hlasitěji a přesvědčivěji. Lidem se nelíbila hollywoodská mytizace ikonické osobnosti, kvůli níž se zpěvák z významného hlasu tehdejší kontrakultury proměnil až v zavrženíhodnou zdrogovanou trosku. Stone si ostatně znovu neodpustil komentář k turbulentnímu období amerických dějin, kdy se lidé dovolávající radikálních změn dočkali buď kulky, jako reformátor Martin Luther King, nebo televizní cenzury a zásahů policie. Tak jako The Doors a především Morrison.
The Doors každopádně zasluhují pozornost i po třech dekádách, kdy se vrací do kin v digitálně zrestaurovaném režisérském sestřihu. Ten nabídne remasterovaný zvuk a vynechává spekulativní scénu, v níž Morrison po soudním řízení málem spáchá sebevraždu. Tuzemské publikum projevuje filmu náklonnost, což značí zejména vysoké hodnocení 85 % ze 14 tisíc hlasů na ČSFD. A toužíte-li zhlédnout snímek, který dokáže být v každém záběru podmanivý a vyzývavý jako jeho nesmrtelný protagonista, neměli byste minout některou z mnoha projekcí po celé České republice.

Kinolog: Král rokenrolu Elvis čerpal z černošské kultury a měl nebezpečně smyslné pohyby pánve

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.