Seriál, který nechápe svou situaci. Zaklínač bez zaklínače je nepřekvapivě ještě horší podívaná

Seriál, který nechápe svou situaci. Zaklínač bez zaklínače je nepřekvapivě ještě horší podívaná
Zaklínač: Pokrevní pouto | Netflix
Fantasy série to dnes obecně nemají snadné. Tradičně se kolem nich shlukují velmi konzervativní fanouškovské základny, jež vnímají tvůrce jako námezdní sílu ve svých službách. Cílem má být podle nich být uspokojení celkem rigidní série očekávání založené na věrnosti vůči kanonickému, posvátnému textu. Jakékoliv překročení těchto pravidel nebo jen dojem, že k nim dochází, vede k hlasitému odporu vášnivé části fandomu.
Zaklínač: Pokrevní pouto

Fantasy je to pěkná, ale...

V důsledku jsou fantasy tvůrci v nezáviděníhodné situaci nebezpečného tance mezi vejci. Bylo by tedy skvělé, kdyby se šlo Zaklínače hlasitě zastat, protože se jedná o fantasy sérii, která se nejvíc ze všech vzepřela fanouškovským přáním a nejodvážněji pracuje s původním materiálem.
Jenže je tu problém. Na Pokrevní pouto se prostě nedá koukat, a to přestože vypadá na pohled krásně. Výprava a výtvarné řešení dokonce co do nápaditosti překonávají vlajkovou loď HBO Rod draka, a to přes menší řemeslnou finesu. Zatímco ale prequel Hry o trůny jako by se za svůj fantasy žánr někdy styděl a volil bezpečně přízemní řešení, Zaklínač je mnohem odvázanější, plný výrazných kostýmů, fantastických monster a všudypřítomné magie.
Je radost sledovat, s čím tvůrci v tomto ohledu přijdou. Snad jen megalomanský rozsah Prstenů moci zůstává mimo možnosti jejich rozpočtu. Ten se zcela vymkl ekonomické koncepci, takže ho nedožene nikdo, kdo pomýšlí na komerční smysluplnost. V rámci rozumných měřítek ale tvůrčí tým Zaklínače zaplňuje svůj fantasy svět dostatečně.
Tím jsme se ale dostali na konec seznamu pochval. Tím zdaleka největším nezdarem u Krevního pouta je neschopnost vzbudit zájem o představovaný svět. Tento Zaklínač bez zaklínače nabídne během prvních deseti minut ve voiceoveru šest nových postav, které nemají důvod kohokoli zajímat, a někdy v půlce první epizody už jsme tak přesycení informacemi, že netušíme, co se děje, kdo o co usiluje a proč.
Jedna parta chce pomstu (nebo možná revoluci) na druhé skupině, která se pokouší dosáhnout něčeho špatného prostřednictvím jakýchsi monolitů. Někdy v průběhu děje se má objevit první zaklínač, protože jsme to viděli v trailerech, ale jinak těžko říct, na co se soustředit. Snad jen znalci kánonu ještě uslyší na „konjunkci sfér“ a budou zvědaví, jak bude zpodobněná. Měli by ale zchladit naději, protože se odbude jen ve zkratce až na závěr.
Michelle Yeoh, Laurence O'Fuarain
Zaklínač: Pokrevní pouto | Netflix
Na konci prvního dílu jsme většinu z avizovaných postav ještě (asi?) ani nepotkali, nebo je nepoznáváme, případně jsme zapomněli, jak mají přesně vypadat. A tak to pokračuje další čtyři hodiny. Přestože je vyprávění rámované, jako by ho zapisoval bard Marigold, rozhodně nám není zprostředkované srozumitelně a soustředěně, což bychom od přeříkání talentovaným umělcem očekávali.

Bez Geralta to nepůjde. Ale opravdového Geralta!

Tvůrci si na sebe upletli bič. Princip Zaklínače spočívá v tom, že ve fikčním světě ožívají temné verze slovanských a pseudoslovanských pověstí, pohádek, mýtů, moderní popkultury i historických událostí. Geralt jejich prostřednictvím odhaluje, jak moc prohnilé umí být lidské nitro. Sapkowského fikční svět není koncipovaný jako samostatný organický prostor, v němž se mohou pohybovat různí hrdinové a hrdinky nezávisle na sobě, ale shrekovský, místy až parodický mišmaš. Vše drží pohromadě právě Geralt a jeho percepce.
Puristé někdy mylně označují za chybu, že Netflix do Zaklínače cpe věci, co do něj „nepatří“. Jeho svět je ale přesně naopak jako dělaný na to, aby se v něm objevila Michelle Yeoh přinášející vliv asijských bojových umění a Sophia Brown variující africké kmeny. Sapkowského přístup je právě tomu nejen otevřený, ale dokonce je na tom založený. V počítačové hře byly ostatně odkazy na Pána prstenů, tedy zjevně neslovanské dílo. A v knihách by se našlo dost variací na bratry Grimmovi. Svět Zaklínače není high fantasy, nemá pevná a souvislá pravidla, najdeme v něm prvky od antiky po novověk a vzhledem k existenci paralelních světů by v něm klidně mohl vyskočit někdo se samopalem, aniž by to rozbíjelo pravidla.
Michelle Yeoh
Zaklínač: Pokrevní pouto | Netflix
Potíž spočívá ve ztrátě ústřední postavy vytržené z každodennosti tohoto světa, jako je zaklínač. Ten není ani člověkem, ani monstrem a snaží se udržet si svůj odstup a neutralitu. Není to ale tak, že kdyby byl v Pokrevním poutu Henry Cavill, vyprávění by automaticky začalo fungovat – hlavní série ho ostatně má a problém zůstává. Tvůrci s ním totiž nepracují stejným způsobem jako předloha.
Geralt je sice přítomný probíhajícím událostem, scenáristé se ho ale snaží zbavit statusu protagonisty, což rozboří celý domeček z karet. Snadněji si to můžeme vysvětlit u Harryho Pottera, jehož svět dává smysl jen tehdy, když si uvědomíme, že byl stvořený, aby v něm mohlo zažívat dobrodružství jedenáctileté dítě. Proto i novější díly série, kde Harry dospívá a začíná být na magický svět Bradavic moc dospělý, odhalují nepříjemné díry v logice i v morálce, jichž jsme si doposud nevšímali. Stejně tak Zaklínač dává smysl jen tehdy, když v jeho středu stojí postava koncipovaná jako Geralt.
Celý přístup Netflixu k Zaklínači působí, jako by se tvůrci bez ustání snažili prostrčit čtverec kruhem. Problém není v tom, že patlají dohromady vlivy, které jsme si ze Zaklínačem doposud nespojovali, nebo že se vzdalují knižní předloze, a už vůbec ne to, že zvolí, jakou má kdo barvu. Nesmyslné je, že chtějí, aby Zaklínač fungoval jako tolkienovské fantasy a popírají ho jako pastiš. Jenže podstata jejich zdroje se tomu vzpouzí, výsledek působí přeplácaně, nepřehledně, neusledovatelně a bez jasné motivace pro publikum tyto nesnáze překonat.
Netflix na jednu stranu ukazuje odvahu v práci s původním materiálem, není ale dobře, že se ho z druhé strany pokouší vměstnat do formátu rutinní fantasy franšízy. Tvůrci jako by nechápali situaci, v níž se octli, a staví na zcela pomýlených základech. Velkou tragédií je, že zároveň vyvíjejí spoustu snahy i individuálního talentu, který se bohužel zcela míjí účinkem.
hodnocení: 40 %

Kinolog: Proč nejde natočit skutečně protiválečný film? Jelikož milujeme zabíjení a smrt

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.