Matilda umí nahnat hrůzu dospělým možná ještě víc než jejich ratolestem. Takhle vypadá film, který chápe dětské publikum

O důvodech, proč se v Česku první adaptace nestala klasikou, lze jen spekulovat. Snad to bude tím, že u nás spisovatel Roald Dahl neexistuje jako zavedená značka. Karlíka a továrnu na čokoládu, Fantastického pana lišáka, Obra Dobra, Čarodějnice a Matildu přijímáme jako samostatná díla a málokdy je zařazujeme do kontextu jednotné estetiky. Matilda tedy o naši pozornost nebojovala jako adaptace díla milovaného autora, ale jako další z rodinných filmů typu Beethoven či Dennis, postrach okolí, jimiž byl trh ve druhé polovině devadesátých let přesycený.

Ve Státech ale Matilda nikdy nezmizela z povědomí, v roce 2010 se dokonce dočkala úspěšného jevištního muzikálu, který od té doby objíždí anglicky mluvící svět. Právě na jeho základě vznikla nová filmová verze v režii Matthewa Warchuse, jež se dočkala nečekaně vřelého přijetí. Danny DeVito, který kromě ztvárnění hrdinčina otce původní snímek režíroval, volil přízemnější pojetí a více zapadal do trendu stanoveného filmy jako Sám doma, jejichž kouzlo spočívá v tom, že se dětští hrdinové pohybují v relativně ukotveném světě. Warchuse se pak více odevzdává přehnané muzikálové stylizaci, kde je každá emoce o kus větší a každá barva o kus výraznější.

Snímek je ke zhlédnutí na Netflixu i s kompletním českým dabingem včetně písní. U úspěšného jevištního muzikálu nejde s čistým svědomím doporučit jiné než původní znění (a v důsledku ne právě ideálního mixu není v několika případech českému zpěvu pořádně rozumět), ale záleží jen na vás, kterou verzi zvolíte.

Opět sledujeme osmiletou dívku (Alisha Weir), žijící s rodiči pohlcenými konzumem, kteří postrádají intelekt i zájem poznat a docenit talent své dcerky. Matilda je malý génius a jen tak mimochodem v sobě postupně objevuje i nadpřirozené schopnosti. Místo toho, aby vyrazila do Bradavic, ji však rodiče záměrně posílají do nejhorší možné školy. Stále se poměrně těší, s hrůzou ale zjišťuje, že institucionální vzdělání její talent nechce rozvinout, ale udusit. Telekinezi ovládající Matilda připraví pomstu, aby s pomocí svých spolužáků dospělé naučila vidět to, co nechtějí.

V cestě jim stojí především šílená ředitelka, paní Trunchbull, jejíž ztvárnění si velmi užívá Emma Thompson pod silnou vrstvou make-upu. Jejím heslem je vzletná latinská fráze „bambinatum est maggitum“, tedy „děti jsou larvy“, podle čehož také svou školu řídí. Představa, že Matilda by měla být výjimkou s individuálním přístupem, je pro ni nepřijatelná, a obě si tedy navzájem vyhlašují válku.

Na jevišti vznikla tradice, že paní Trunchbull ztvárňuje muž, aby se podtrhla její strašidelnost, autoritativnost a podstata noční můry pro každého malého žáka. Pro tuto adaptaci byl zpočátku zvažován Ralph Fiennes, známý dětem jako Voldemort. Pro realističtější filmové médium by ale tento postup nebyl úplně šťastný, protože na rozdíl od divadla vidíme obličej herce často v detailu a na podobné hříčky nejsme zvyklí. Mohl by tedy vzniknout mylný dojem posměchu transgender osobám. Emma Thompson je ale skvělou volbou. Zvládá dojem jinakosti evokovat bez rizika špatného výkladu. Její postava může snadno vzbudit hrůzu, a to nejen v dětech.

Díla Roalda Dahla jsou známá tím, že se občas nebojí temnějších konceptů, které boří nějaké to tabu. V Matildě má například hlavní hrdinka příšerné rodiče a v závěru zjišťuje, že lépe jí bude s někým jiným. To je v mainstreamovém vyprávění takřka nevídané. Když se dětští hrdinové setkávají s traumatizující výchovou, takřka bez výjimky je to proto, že nevyrůstají se svými biologickými rodiči. Ti pravděpodobně zemřeli při nějaké tragické nehodě, nejlépe během aktu sebeobětování. A pokud rodiče chybují, musíme vidět jejich nápravu.

Dursleyovi mohou svého synovce Harryho Pottera doslova mučit ad absurdum, umístit ho do přístěnku pod schody a obklopit ho řadou plánovaných psychologických her, které ho mají přesvědčit o jeho podřadnosti, ale nic z toho doopravdy nevadí, protože Harryho skuteční rodiče za něj před lety položili život. Matilda začíná scénou, v níž všichni zpívají o zázraku zrození, tedy s výjimkou jejích rodičů, kteří porodnici opouští se znechucením. Místo syna mají dceru, navíc takovou, která každým projevem své individuality ukazuje, že je zcela odlišným člověkem s jinými zájmy a vkusem než oni. Ve světě Matildy se dozvíme, že existuje možnost žít bez rodičovské lásky. Kam se hrabe smrt Bambiho matky! Nemluvě o fyzických trestech a šikaně, jimž jsou tu děti vystavovány bez snížení dopadu. Pokud jsou trestané, často tělesně, filmaři neodvracejí zrak, naopak ještě zdůrazňují, jak moc to bolí.

Tento snímek tedy umí být tvrdý a krutý. Ke konci se zdá jako reálná možnost, že Matilda se vydá cestou malé Carrie a vykoná tvrdou likvidační pomstu na všech, kteří jí ublížili. Nakonec se to nestane, dospělý divák ale může být vyvedený z míry, jak moc temný příběh má před sebou. Ne však způsobem, o nějž se pokouší třeba Star Wars, když tvůrci vkládají do filmu politické paralely jako další vrstvu pro starší publikum. Temnota Matildy promlouvá přímo k dětem. Samozřejmě, že jde o produkci Netflixu, takže se nikdy nezajde za hranu, přesto je jasné, že jde o snímek, jaký by si přál udělat Tim Burton, nemá na něj ale dost odvahy.

Matilda není veledílo srovnatelné s Medvídkem Paddingtonem, jemuž může velmi snadno propadnout dospělé publikum. Harry Potter dnes zažívá renesanci, protože jeho čtenáři dospěli a mohou ho představit vlastním dětem. Matilda Roalda Dahla: Muzikál vznikla ze stejného důvodu, u nás ale podle tohoto principu fungovat nemůže, naše dětství zkrátka nezaplnila zdaleka ve stejné míře. Samotné děti, nezatížené tímto uvažováním, si film rozhodně mohou užít. Nabízí totiž komplexní, a přitom emocionálně srozumitelné vyprávění přesně podle jejich vkusu.

Povinně by se měli podívat i všichni tvůrci českých pohádek. Scénář Dennise Kellyho dobře chápe úhel pohledu dítěte. Jde rozhodně o pitvořivý film v tom smyslu, že postavy jsou přehnané a často hlasité, jejich stylizace je ale vždy motivovaná rolí v příběhu. Hodné postavy jsou extra hodné, otravné extra otravné, zlé jsou nejlepší, jaké mohou být. Příběh tyto jejich úlohy chápe a pracuje s nimi. Pokud to zní samozřejmě, asi jste neviděli Krakonošovo tajemství.

S ohledem na děti je koncipovaná i choreografie tanečních čísel, která jsou promyšlená, ale ne přehnaně opulentní a zbytečně mechanická. Stále evokují skotačení a malým divákům a divačkám umožní řádit spolu s postavami nebo si připravit vystoupení na školní besídce.

A co se týče temnoty vyprávění, ta zaskočí víc dospělé než děti. Ty stejný strach z dospělých, učitelů či nepochopení ze strany rodičů v některých momentech života přece samy cítí. Samozřejmě ne proto, že by byly stejně explicitně týrané, ale protože každý konflikt je v jejich hlavách zveličen. Matilda byla dávno před touto adaptací kritizovaná za to, že tyto pocity legitimizuje, místo aby je smetla ze stolu a děti přímočaře uklidnila.

Vzhledem k tomu, že právě o to se pokouší 99 % dětské produkce, je ale užitečné mít i toto pojetí, které malé publikum učí, že má svou vlastní agendu, o kterou může usilovat, a že si zaslouží důstojný dialog s dospělými tak brzy, jak jen to bude možné.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.