Současné satiry kritizují dokola stále totéž. Trojúhelník smutku, Na nože i Menu jsou ztřeštěnými komediemi pro lepší lidi

„Když už lidé nebudou mít co jíst, snědí boháče,“ řekl slavný filosof Jean-Jacques Rousseau. Z citátu se dnes používá slogan „eat the rich“ (tedy „jezte boháče“), obvykle spojený s třídním bojem a vnímáním nespravedlivého rozložení zdrojů ve společnosti. Během posledních měsíců jsme mohli v kinech či na streamovacích službách vidět hned tři stylisticky i herecky výrazné snímky, jejichž hlavním poselstvím je kritika zhýralosti privilegovaných boháčů.

Trojúhelník smutku, Menu i Na nože: Glass Onion se pyšní vytříbenou audiovizuální stránkou, ovšem pod nablýskaným povrchem toho už mnoho nenabízejí a vystačí si s banálními floskulemi o nestřídmosti zámožných vrstev. Zdánlivě nesmlouvavé a nabroušené snímky se tak stávají tím, co kritizují, a nabízejí jen myšlenkově vyprázdněné a překvapivě krotké rýpnutí.

Nespokojenost se společenským uspořádáním se stala mainstreamem. Nekritické vzývání dominantní ideologie po vzoru stalinistického Sovětského svazu či reaganovských USA si už dnes nemohou dovolit ani ti, kteří z daného systému profitují nejvíce. Vždyť i seriál Andor z univerza Hvězdných válek se zlehka pustil do antikapitalistických myšlene, jako by snad za ním nestál Disney, jeden z nejbohatších a nejvlivnějších mediálních konglomerátů.

Není nic nového, že by se do širší distribuce ve Spojených státech (potažmo po celém světě) jen stěží dostal snímek skutečně vyzývající k přehodnocení stávajících pořádků, neřkuli vyloženě burcující k revoluci. Na nože: Glass Onion produkoval Netflix s rozpočtem 40 milionů dolarů, pod 30milionovým Menu je přes několik dceřiných firem rovněž podepsaný Disney. Oproti tomu Trojúhelník smutku švédského režiséra Rubena Östlunda vznikal v koprodukci několika evropských zemí, avšak poměrně štědrý rozpočet přesahující 15 milionů dolarů a natáčení v angličtině svědčí o tom, že snímek cílí na zámořské publikum (a též na Akademii udílející Oscary). Těžko si proto představit, že by kterékoli z těchto děl chtělo kousat ruku, jež ho živí.

Přesto je pro spoustu z nás zábavné a podnětné se nad společenským řádem občas pohoršit, k čemuž v minulých letech posloužily třeba filmy jako katastrofická satira K zemi hleď!, jihokorejský multižánrový Parazit, nekomiksově pojatý Joker, thriller Lov či dystopický seriál Černé zrcadlo. Málokdy se však hned několik tematicky podobných děl objevilo v rozmezí pouhých pár měsíců jako nyní, což publikum nutí ke srovnávání.

Kulturní publicista Patrick Sproull pro britský magazín The Face trefně popsal, že zdánlivé satirické ostří se v současnosti inspiruje humornými prvky, na něž poslední dekádu sází komiksovky z dílny Marvelu – tedy na ironické komentování toho, co daná figura právě dělá či co se kolem ní děje. Snad nejpatrnější to je v případě Menu, kde postava Anyi Taylor-Joy odhaluje bizarní opulentnost předkládaných pokrmů a obrazové vsuvky s názvy a základními charakteristikami jídel se časem stanou jednoznačně sebereflexivními.

Menu přitom působí jako film, který chce něco říct. Šéfkuchař Slowik s blahosklonným úsměvem Ralpha Fiennese se postupně profiluje jako muž oddaný svému řemeslu, z něhož se časem stalo nejen poslání, ale vlivem extrémně příznivého hodnocení a následného tlaku okolí až posedlost. Cestou k nalezení sebe sama může být návrat ke kořenům dané profese, což dokáže odhalit jen ten, kdo mezi Slowikovu sebranku kývačů a patolízalů nepatří.

To zní vcelku zajímavě, nakonec se však jedná jen o nadstavbovou třešničku na satirickém dortu plném kritiky konzumu a potřeby posouvat hranice kvality stále dál. Většina stopáže je tak vyplněná stylovými a zábavnými momenty, jejichž podstata je ale publiku od začátku jasná. Větší smysl tedy dává sledovat Menu jakožto tarantinovsky hravou a upovídanou vyvražďovačku, která dokáže každou další scénou aspoň trochu překvapit a zaujmout.

Nejnovější Na nože: Glass Onion je na tom vcelku podobně. Zatímco film Na nože zaujal vyváženým balancem mezi chytře sestavenou detektivkou a satirickou nadstavbou, druhý snímek k pátrání Benoita Blanca (zahraného s jižanským přízvukem Daniela Craiga) přistupuje záměrně neuctivě a celou detektivní zápletku vlastně shazuje ze stolu. Není možné, aby diváci a divačky v sherlockovském či poirotovském duchu odhalovali pachatele a doufali, že to stihnou ještě dříve, než hlavní detektiv všechny svolá do jedné místnosti. Tým kolem režiséra a scenáristy Riana Johnsona tyto konvence odmítá, což nakonec vede k tomu, že nezbývá než se bavit přestřelenými nápady.

Nic proti tomu, ale satirická nadstavba se rázem nemá o co opřít – karikaturní postavy privilegovaných boháčů v čele nepřímou, ale rozpoznatelnou parodií na Elona Muska totiž navzdory tomu, že si říkají Disruptors (tedy Narušitelé), rozhodně žádný společenský řád nepodrývají, pouze využívají toho, co jim kapitalismus umožňuje. A co z toho plyne pro nás? Že bohatí lidé jsou duševní mrzáci, což je pro společnost špatné. Díky, ale co dál?

Z hlediska údernosti satiry z tohoto trojlístku nejlépe dopadl Trojúhelník smutku, což je však pouze Pyrrhovo vítězství. Oproti dřívějším Östlundovým snímkům jako Čtverec, Hra či Vyšší moc je totiž satirické ostří značně otupělé kvůli tomu, do jak masivních kmenů se snaží zaseknout čepel. Třídní rozdíly, kapitalismus versus komunismus, společenské konvence, každodenní sociální hry, povrchnost módního světa, zneužívání vlastního postavení… Östlund si vybral tolik cílů a témat, že navzdory dvouapůlhodinové stopáži neměl šanci cokoli pořádně rozpracovat. Výsledkem je série divácky líbivých momentek, z nichž ale nic moc nového či zásadního nevyplývá.

Možná to ale ani nikdo nechce a nepotřebuje, většina náročnější divácké obce si vystačí s přístupnou zábavou, po jejímž zhlédnutí se bude cítit mnohem méně provinile, než kdyby se smála u nové taškařice s Adamem Sandlerem nebo Willem Ferrellem. Jenže v tu chvíli satira přestává plnit svou funkci. Jakmile není jasné, co přesně (a proč) dané dílo kritizuje, jeho myšlenkový přesah se vytrácí a zůstává jen nabubřelá, povýšená řachanda pro „lepší“ lidi.

To je poměrně drastický rozdíl oproti dnes už klasickému Diktátorovi, v němž Charles Chaplin během zuřící druhé světové války prezentoval světu nejen propagandistickou parodii Adolfa Hitlera, ale i procítěné mírové poselství. Podobně Kubrickův Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu z roku 1964 (tedy z doby obav z globálního jaderného konfliktu) vznikl v období strachu z těžko pochopitelných změn. To platí třeba i pro mediální satiry Televizní společnost Sidneyho Lumeta z poloviny 70. let, kdy rostly obavy veřejnosti ohledně dlouhodobého vlivu televize na jedince, či Truman Show, která v roce 1998 reagovala na boom fenoménu reality show.

Samozřejmě až nadčasovost a dodnes přetrvávající relevance ukázala, že tato díla dalece přesáhla úzký záběr zdánlivě pomíjivých témat, jimž se primárně věnovala. Možná tedy postupem let zjistíme, že i některá ze současných satir toho říká o povaze lidské společnosti víc, než je nyní patrné. Do té doby se můžeme zamýšlet nad tím, jestli opravdu potřebujeme další a další lamentování, že nejbohatší smetánka není charakterově zcela neposkvrněná. Jsme ochotní se s takto vágním a napříč různými filmy zaměnitelným poselstvím spokojit?

Jedna z nejslavnějších knih všech dob se dočkala už třetího zfilmování. Je určitě nejbrutálnější, ale ne nejlepší. Tento díl bude i tom, jak se dá filmovat válka.