Ve druhém Na nože! se předvídá pád Elona Muska. Svižná satira dekadentních miliardářů si s ničím neláme hlavu

Režisér Rian Johnson chápe, že není nic příjemnějšího než po dvou letech pandemie, kdy bohatí ještě více zbohatli a chudí ještě více zchudli, vidět partu rozmazlených milionářů padat k zemi jako mouchy. Alespoň ve fikčním příběhu. Jde o podobný typ katarze, jako když židovské komando Quentina Tarantina rozstřílí v Hanebných panchartech na kusy Hitlera – náhradní spravedlnost, k jaké musíme uniknout do fantazie, protože realita nám ji nedopřála.

Už první díl Knives Out byl satirickým pohledem na zazobanou rodinu přisátou k dědictví slavného spisovatele kriminálek, kde pod povrchem bobtnala řada malicherných problémů. Druhý díl zachází ještě o kus dál. Točí se okolo Milese Brona (Edward Norton), excentrického multimiliardáře pracujícího v oblasti technologií, který shrábl balík za to, že se tým mnohem schopnějších lidí, než je on, probral hromadou jeho příšerných nápadů a tři použitelné proměnil v tržní bublinu. A my čekáme, kdo mu jako první vrazí kudlu do zad.

Bron se obklopil řadou falešných přátel z řad kariérních politiků, zakomplexovaných influencerů, techniků, jejichž zásluhy si připisuje, i konzervativních celebrit, které mají problémy kvůli svému „nekorektnímu“ chování. Ti všichni přežívají díky jeho ochranné ruce, takže mu musí být nekonečně vděční. Právě proto ho ve skrytu duše nenávidí.

Miles tyto postavy (s tvářemi Kathryn Hahn, Leslieho Odoma jr., Kate Hudson, Dava Bautisty a Jessicy Henwick) každoročně zve na svá luxusní letoviska, aby s nimi zažil „příjemný víkend“ stranou od všeho shonu. Ten letošní v řeckém resortu Glass Onion se má nést v duchu řešení inscenované Milesovy vraždy. Jenže zůstane jen u předstírání?

Zdánlivým nedopatřením se na párty ocitla i Milesova bývalá obchodní partnerka a přítelkyně (Janelle Monáe), kterou zrovna nedávno v medializovaném soudním procesu vystrnadil ze své firmy. Podezřívavý zrak všech se jako první stáčí k ní, ale netrvá dlouho, aby nám došlo, že každý má důvod stisknout spoušť. Z ještě mnohem tajuplnějšího důvodu je pak na místě i nejlepší detektiv světa Benoit Blanc (Daniel Craig), u nějž ani samotný Bron neví, kdo ho vlastně pozval a proč. Zřejmě se jedná o vtip někoho z přítomných.

Jsme svědky jednoho z případů, kdy fikce předbíhá realitu. Jde samozřejmě o velmi líně skrytou parodii na Elona Muska, přitom během psaní scénáře a realizace filmu byl nedávný nejbohatší muž světa ještě veřejně na vzestupu a jeho šarmu stále propadali noví lidé. V posledních měsících je ale Musk v důsledku šílené správy Twitteru v nepřehlédnutelné krizi. Jeho image se i v očích mnoha jeho dřívějších příznivců odhalila jako fraška a na jeho straně zůstávají už jen ti nejvěrnější. Glass Onion je tak v době své premiéry ještě o kus aktuálnější než během produkce.

Druhý díl Knives Out není zvlášť sofistikovanou podívanou, připomíná jiný hit Netflixu – K zemi hleď! Jedná se ve všech ohledech o hlasitý film, který staví svou politickou agendu do mnohem jasnějšího světla než v případě jedničky, a nakonec i kriminální zápletka má spíš parodický nádech. Když se příběh v polovině stopáže vrátí před začátek, abychom události viděli z nového úhlu pohledu a pochopili jejich pravý význam, dojde nám, že jsme nikdy nemohli sami najít řešení. Snímek otevírá mystery box s ukrytou pozvánkou rozesílanou jednotlivým hostům, příběh jako takový ale není puzzle, jež by šlo aktivně sestavit. Johnson volí řešení jedné z obdarovaných žen, která krabici rozmlátí kladivem.

Tady by mohl nastat kámen úrazu pro ty, kteří by chtěli, aby pocta klasickým whodunitům, tedy rébusovitým detektivkám z dob Agaty Christie, fungovala podle jejich pravidel a publikum se mohlo snažit rozlousknout záhadu ještě před finále. Jenže páter Knox by rozhodně kvílel hrůzou. Jen pokud se přes to rozhodnete přenést, můžete k výsledku přistoupit jako k zábavnému filmu, který působí lehce, hravě a bezstarostně. Plně využívá estetiku brakového serializovaného vyprávění, jež se nepokouší stát brilantním uměleckým dílem. To není nutně špatně, první díl přesto působil důmyslněji a ledaskomu to jistě bude chybět.

Druhým problémem by mohla být až moc velká uřvanost satirického aspektu, a to bez ohledu na to, jestli sdílíme Johnsonovu osobní ideologii, nebo ne. Zmíněné K zemi hleď! ostatně otravovalo publikum napravo i nalevo politického spektra, protože prý bylo příliš vulgární, doslovné a neuspořádané. Za dobrého reprezentanta ho nepovažovali ani mnozí z těch, kteří se s ním z velké části názorově ztotožňovali.

Je tedy dobré připomenout, že satira je z principu žánr, který mluví jasně a zřetelně k masám. V jemné a sofistikované formě představuje tak trochu samoúčelné rétorické cvičení. Glass Onion navíc působí o to laciněji kvůli nenadálému nárůstu veřejné kritiky Muska, kterou Johnson nemohl předvídat. Jeho film je sice na první pohled aktuálnější, ale také doslovnější a možná zbytečnější. Coby satira v tuto chvíli neodhaluje o mnoho víc, než co uvidíme na vlastní oči, když se ponoříme do Muskova twitterového průjmu.

Zůstává však pořád dostatečně svižná, popově důvtipná podívaná se spoustou trefných gagů a individuálních pozorování. Je skvělé sledovat setkání postav před nástupem na Bronovu soukromou jachtu, kdy každá z nich má nasazenou roušku přesně tím způsobem, jaký odpovídá jejich charakteristice. Někdo nosí drahou a luxusní, jiný lacinou a univerzální. Jeden ji obléká poctivě, druhému stěží drží na bradě a ledaskdo se s ní ani neobtěžuje. Stačí se na ně jednou podívat, abychom měli jasno o jejich osobnosti. Není to hluboké ani komplikované, přesto tu Johnson funkčně pracuje s filmovou řečí.

Samozřejmě, že Bron má k dispozici jakýsi zázračný přípravek, který všem na ostrově dovolí masky zahodit, protože jeho svět se točí podle vlastních pravidel. Zatímco všichni ostatní sedí doma, hrají Among Us a sní o návratu do normálu, Miles si může ze zavřeného Louvru nechat dopravit pravou Monu Lisu a vystavit si ji v obýváku. Johnson se nebojí překvapivě ostrého finále, kdy partičce zbohatlíků ukáže, co doopravdy znamená být „disruptor“. Nad nespravedlivým systémem a komplicitními jedinci podle něj nejde zvítězit podle pravidel. Konečnou pointou filmu je nakonec „get drunk and break shit“, což u mainstreamových filmů není zvykem.

Knives Out jsou tedy především zábavnou a trochu šílenou žánrovou jízdou se sympatickým Craigem, jejíž dvě hodiny uplynou dost rychle a můžeme během nich cítit i trochu toho zadostiučinění. Rozhodně jde o pěkný film na zpestření Vánoc.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.