Životopis Whitney Houston se spoléhá na zpěvaččin mocný hlas, ale rychle mu dochází dech. Bohužel se podobá spíše Bohemian Rhapsody než Elvisovi

Pod režií filmu Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody je podepsaná Kasi Lemmons, jež vedle mnoha hereckých rolí zaujala i pár nezávislými filmy jako Evina zátoka (1997) či Šílenec (2001). Její autorský rukopis však v díle není znatelný, stejně nenápaditě by totiž mohl snímek natočit kdokoli jiný. Víc možná prozradí jméno scenáristy, jímž je Anthony McCarten. Ten má na kontě texty k Teorii všeho, Nejtemnější hodině, Dvěma papežům (za všechna tři dramata si vysloužil i oscarové nominace) a také je podepsaný pod Bohemian Rhapsody.

Právě s tímto diváckým hitem z roku 2018 se nabízí nejvíce srovnání. Prologem obou filmů je totiž příprava hudebníků na vrcholná vystoupení svých kariér, tedy na akci Live Aid v roce 1985 v případě Queen a udílení cen American Music Awards roku 1994 pro Houston. Stejně tak oba snímky velmi věrně a detailně zpracovanými hudebními čísly končí. A mezi tím existuje rutinní a nekontroverzní přehlídka důležitých životních momentů a zdařilých hudebních vystoupení, jež vyplňují značně přefouklou stopáž.

Vzhledem k popularitě skupiny Queen a jejího frontmana Freddieho Mercuryho se nelze divit, že selankovitá a neoriginální vyprávěnka Bohemian Rhapsody dosáhla úspěchu, přestože jistě i samotné tvůrce překvapilo, že snímek atakoval miliardovou hranici tržeb. Ještě o 12 minut delší a zhruba o deset milionů dolarů dražší biografie nejoceňovanější zpěvačky všech dob by ráda pokukovala po podobném sukcesu, doba však pokročila. Rocketman z roku 2019 a ještě výrazně lepší Elvis z letoška totiž ukázali, že moderní životopisné filmy o špičkových hudebnících mohou mít i výraznější estetické kvality a nemusí se spoléhat pouze na přezpívání oblíbených hitovek. Na tento sympatický trend však Lemmons, McCarten a zbytek tvůrčího týmu bohužel naskočit nechtěli.

Zmíněné slavné vystoupení Houston ve filmu uvádí slovy, že se jedná o spojení tří písní o lásce. Všechny pojednávají „o tom, co děláme, abychom ji získali a pak si ji udrželi“. Samozřejmě i život této zpěvačky je vykreslený prostřednictvím důležitých vztahů. Zpočátku sledujeme její gospelové vystoupení ovlivněné náročnou, leč milující matkou Cissy (Tamara Tunie).

Jako slavná soulová zpěvačka byla navíc napojená na Arethu Franklin, Dionne Warwick a další hvězdy tehdejšího hudebního nebe, takže dospívající Whitney (Naomi Ackie) musela od začátku svých veřejných vystoupení čelit velkému tlaku. Posléze se setká s vlivným hudebním producentem Clivem Davisem (Stanley Tucci), jenž je jejími vokálními schopnostmi okouzlený, a naváže částečně přátelský, částečně romantický vztah s prostořekou Robyn Crawford (Nafessa Williams). Vývoj jejich vztahu trefně ukazuje banálnost a povrchnost všeho, co se v tomto filmu děje.

Rodina i média totiž na Whitney začnou tlačit, aby v zájmu své kariéry raději randila s muži, a ona poslechne. Robyn se chvíli zlobí, ale pak souhlasí s tím, že zůstane v jejím životě jako kamarádka. Nenastává tedy celoživotní rozkmotření a ztráta jednoho z nejbližších lidí, nýbrž jen chvilková nepříjemnost, vyhlazená hned v následující scéně. Snad aby drama nezabíralo prostor, který může být vyplněný písněmi…

Lze namítnout, že nějak podobně se vztah ve skutečnosti vyvíjel, alespoň dle biografie samotné Robyn Crawford. Právě zmínění Elvis i Rocketman však ukázali, že i nedramatické životní situace lze ve filmu prodat buď emočně silným, nebo formálně vytříbeným způsobem. Aktuální snímek však nenabízí ani jedno a pouze znuděně odkrajuje momentky ze života zpěvačky. A ani lehce roztřesená kamera v citově vypjatých momentech či snaha dostat se do hrdinčiny hlavy prostřednictvím velkých detailů tváře to nezachrání.

Vztah Whitney s oběma rodiči sice určitým vývojem projde, funkce v příběhu je však u naprosté většiny postav jasná od prvního okamžiku, kdy se objeví na plátně. Nejpatrnější je to u Bobbyho Browna, hudebníka a později manžela Houston, který se v podstatě ani jednou nezachová sympaticky či prostě jen jinak, než by publikum očekávalo.

Je velká škoda, že se tvůrci nechtěli pouštět do komplikovanějších témat, jež jsou s personou Whitney Houston spojená. Afroamerická komunita jí totiž vyčítala, že není dost „černá“ a že se svou hudbou chce zavděčit bělošské většině. Díky unikátního hlasovému rozsahu dostala přezdívku „The Voice“ (Hlas), přitom však ale nelze říct, že by byla hlasem své generace či určitých společenských skupin. Ona sama vždy chtěla jen zpívat a neřešit jiné okolnosti svého života, což pro tuzemské diváky a divačky vytváří zajímavé paralely třeba s Karlem Gottem. Když však hrdinku jedna postava z jejího nejbližšího okolí zradí, Whitney se rázem dostane rady, aby si ničeho nevšímala a raději dělala to, co umí; tedy zpívala. Její sen se stává zhoubou, před níž nelze uniknout.

Postupem času se totiž velké pracovní vypětí, cestování a rozpadající se rodinné vztahy začnou projevovat na zpěvaččině zdraví. Následuje nechvalně známá závislost na lécích a alkoholu a poslední roky kariéry i života. Nedlouho před koncem překvapivě dobře funguje temná sekvence, v níž se Whitney s obavami připravuje na své možná poslední velké vystoupení. Film zde před opulentním pěveckým finále dovede zpomalit a snad jedinkrát se dostane trochu pod povrch. Tou dobou už ale umořené publikum má za sebou téměř dvě hodiny stopáže, a tak je na zásadní zlepšení dojmu bohužel trochu pozdě.

Naomi Ackie se v hlavní roli velmi snaží a herecky zvládá různé odstíny zpěvaččiny osobnosti. Rovněž maskéři odvedli dobrou práci, a to především v závěrečných pasážích, kdy třicetileté herečce do tváře uvěřitelně přepsali bezmála dvě dekády a spoustu starostí. Když ale k závěrečným titulků běží videa a fotky skutečné Whitney Houston, publikum musí uznat, že Ackie se jejímu přirozenému charismatu jen zlehka přibližuje.

Z Bohemian Rhapsody nám v paměti utkvěly alespoň osmdesátkové kníry a energický záznam z vystoupení na Live Aid, ale na rutinní biografii Whitney Houston si už chvíli po konci ani nevzpomenete. Doporučit ji lze snad jen skalním vyznavačům a vyznavačkám zámořského r’n’b či publiku, jež se o Vánocích rozhodne vyrazit do kina na něco zcela nepřekvapivého a nenáročného.

Po 13 letech přichází pokračování 3D sci-fi Avatar. Je podobně technicky revoluční jako jednička, ale rozdílů si všimne jen trénované oko. Nadšení brzdí, že i druhý díl vychází z podobně problematických dějových konceptů.