Zoufalé manželky změnily televizi a zvládly se při tom nebrat smrtelně vážně. Nic je zatím v jejich úplnosti nenapodobilo

„Zoufalky“ spadají historicky do přechodového období seriálové tvorby, kdy pomalu nabíral pevný tvar fenomén quality TV. Mísí se v nich tedy ambice posouvat hranice a zároveň nutnost naplňovat stávající televizní schémata. Ze současného pohledu již zní takřka neuvěřitelně, že za osm let vzniklo osm sezón, z nichž každá (krom památného „stávkového“ roku 2007) má přes dvacet epizod.

Dnes se nejvíc pozornosti dostává koncentrovaným minisériím a za „dlouhý“ seriál považujeme, když délka série přesáhne osm dílů. V tomto ohledu byly Zoufalé manželky ještě pásovou výrobou, jež zvládla vyplivnout 180 více než čtyřicetiminutových epizod, což se nevyhnutelně promítlo do propracovanosti scénáře. Seriál poznamenaly repetice, blbé nápady a obecně některé slabé momenty. Nepřekvapivě druhá polovina, když už došla inspirace, zaostává. Přesto ale odkaz zůstává silný. Tím spíš, že přestože na něj mnozí navázali, nikdo ho doopravdy nezkopíroval se stejným efektem.

Ačkoliv by bylo poněkud přehnané označit projekt Marca Cherryho za feministický, je důležitým základním kamenem pro ženské postavy, témata a úhel pohledu v současné mainstreamové tvorbě. V popkultuře obecně platí (a v době premiéry Zoufalek ještě mnohem víc), že jakmile je nějaké dílo označeno za „ženské“, stává se „nižší kulturou“. Zatímco stereotypně mužské zábavě se publikum může oddávat bez strachu ze společenské ostrakizace, jakmile se někdo veřejně ztotožní s mediálním produktem pro ženy, přijímá cejch nevkusu.

Zoufalé manželky se tomuto předsudku vysmály. Nepokouší se samy sebe legitimizovat tím, že hrdinky budou nahlížené způsobem imitujícím seriály s mužskými protagonisty. Naopak se bezostyšně rochní v komediálním melodramatu a dokonce koketují s prvky soap oper. Tvůrci se rádi dojímají, ale jen o pár chvil později dávají najevo, že se zároveň neberou příliš vážně, vždyť jejich jednou morbidní a jindy sebeshazující humor se stal rychle pověstným. Celý seriál má atmosféru pravidelné sešlosti u partičky pokeru, během níž hrdinky zdrbnou celou ulici, proberou černou kroniku a zasní se společně o plánech do budoucna. A při tom všem seriál díky důslednému marketingu fungoval jako sebevědomá vlajková loď stanice ABC, na niž jsou producenti hrdí.

Když k tomu připočteme, že do hlavních rolí byly obsazené herečky – s jedinou výjimkou – nad čtyřicet let, tedy ve věku, kdy pro ženy před kamerou zpravidla končí příležitost získávat hlavní role, pochopíme, proč byly Zoufalé manželky tak zásadním dílem reprezentace části publika, které se mělo doposud spokojovat spíš s druhořadým zbožím. Samozřejmě se ukázalo, že při dostatečné péči ze strany produkce je takové dílo univerzálně atraktivní pro většinu lidí.

Zoufalé manželky tedy nabyly velikosti popkulturního fenoménu a z čtveřice hereček, doplněných kromě našich oslavenkyň ještě Marciou Cross a Evou Longoriou, se staly mezinárodní celebrity. Přitom doposud se pozornosti dostalo jen Hatcher, předně díky roli Lois Lane v televizním Supermanovi a v bondovce Jeden svět nestačí. Podařilo se tedy narušit zažitou představu, že práce pro televizi je pro filmové herce a herečky kariérním hřbitovem. Médiím pak vyhovovalo, že seriál provázely mnohdy divoké zvěsti o hádkách, údajných manýrách Hatcher a vůbec o tvůrčích konfliktech, které sledování dodávaly další rozměr.

Co do konkrétních příběhů se seriál profiloval jako náhled do života skutečných žen. Susan (Hatcher) je čerstvě rozvedená matka samoživitelka s poněkud dětinskou osobností, jež stále naivně hledá pravou lásku. Nyní se zrovna se svou úhlavní sokyní Eddie (Nicollette Sheridan) přetahuje o instalatéra Mikea. Lynette (Huffman) mohla být vysoce postavenou byznysmenkou, kariéry se ale vzdala kvůli svým čtyřem ratolestem. Tím víc musí pracovat její manžel a ona sama se blíží zhroucení kvůli frustraci a neschopnosti udržet bez pomoci pod kontrolou hyperaktivní děti.

Bree (Cross) je oproti tomu zdánlivě dokonalá matka a manželka z vyšší třídy. Na vše má díky tomu čas a energii, takže tráva na jejím dvoře je vždy zelenější, její jídla vždy chutnější, její děti vychovanější. Pod maskou bezchybnosti se ale skrývá hluboce nenaplněný rodinný život, z jehož nefunkčnosti všichni členové rodiny viní právě Bree a její upjatost.

A nakonec nejmladší ze čtveřice, latinskoamerická supermodelka Gabrielle (Longoria), si právě po relativně rychlých námluvách vzala bohatého podnikatele Carlose a společně se nastěhovali do nového domu. Gabi, pocházející z nejchudších poměrů, nyní nejbohatší z protagonistek, se snaží udržet si fasádu ženy, jež přišla z velkého světa, protože to byla její volba. Není ale těžké uhádnout, že si spíš kvůli komplikované povaze udělala v oboru řadu nepřátel. A jak jí začalo táhnout na třicítku, pochopila, že musí přijít s plánem B. V manželství se ale k smrti nudí a hledá rozptyl u náctiletého zahradníka.

Tyto ženy se stanou přítelkyněmi (samozřejmě se v různých kombinacích několikrát pohádají a zase udobří) a společně čelí svému nenaplňujícímu životu. Krom přetahování se o chlapy, snahy kariérně se realizovat a přežít ve zdraví vztahy v širší rodině mají Zoufalé manželky rády i motiv tajemství skrytých za zavřenými dveřmi sousedů. V každé sezóně se manifestuje nějaká vražedná záhada, do níž naše hrdinky zabřednou až po uši. První sérii otevírá sebevražda Mary Alice (Brenda Strong), která uvádí doposud klidné sousedství Wisteria Lane do pohybu a nutí hrdinky k tomu, aby více přemýšlely nad vlastním životem. Mary Alice sice vidíme jen v několika flashbacích, coby vševědoucí vypravěčka nás ale její hlas provází celým seriálem.

Z dnešního pohledu je trochu úsměvné označovat Zoufalky za seriál, který se věnuje palčivým otázkám. Za poslední dekádu jsme si prošli docela velkým posunem, co a jak je možné nejen v televizi rozebírat. Manželky se nám proti tomu mohou zdát moc žánrově rozbujelé a zbavené těch nejostřejších hran. I proto ostatně následovala reality TV Opravdové manželky (Real Housewives), která běží v hned několika variantách dodnes.

Seriál je ale tak otevřený realitě, jak jen jde od mainstreamového pořadu nultých a desátých let očekávat. Postupně se snažil začlenit i další aspekty amerického života, přesto je jasné, že pro tvůrce nebylo nikdy příliš komfortní opustit úhel pohledu bílé středostavovské ženy, pro niž je rodinná jednotka nenarušitelnou svátostí. Politický konflikt vycházející z různých ideologických a náboženských přesvědčení postav občas vystrčí růžky, třeba když sousedé hlasují o tom, jestli si nový homosexuální pár smí instalovat extravagantní fontánu. Nikdy ale nevede k fundamentální rozepři, na to jsou všichni až moc slušní, rozumní a zabezpečení.

Jako tolik jiných seriálů starších deseti let, když se Zoufalé manželky minulý rok objevily na streamovacích platformách, staly se okamžitě hitem. Progresivnější část publika se ale mírně lekla některých aspektů, které se zpětně zdají zastaralé a nekorektní. Tyto debaty mohou být užitečné, ostatně probíhaly i v době původního vysílání, proto v příběhu časem přibylo víc Afroameričanů a přestala se tak moc démonizovat myšlenka „být sama“. Jak padlo, Zoufalé manželky nejsou feministickým seriálem, ale feminismu posloužily a pomohly. Třeba Sedmilhářky v sobě mají jasný otisk Zoufalek, využívají ale deset let vývoje společnosti k tomu, aby některé motivy dovedly k větší komplexitě. Cílem Cherryho bylo ostatně vždy v první řadě bavit, není třeba chtít po něm zázraky.

V něčem je tedy dobře, že jsme se posunuli, v jiném ohledu nám ale tahle čtveřice tak-akorát-zoufalých žen může připomenout něco, co quality TV ztratila v usilování o prestiž, filmové ceny a respekt srovnatelný s kvalitní kinematografií. Zoufalé manželky ve svých skoro dvou stovkách epizod vybudovaly bohaté prostředí plné zábavných postaviček, košatých vztahů a černohumorných anekdot.

Dále se můžete podívat na žebříček nejlepších seriálů na Disney+.

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…