Zloději z babyboxu. Drama Hirokazu Koreedy Prostředník je opravdu film prostředních kvalit

Bylo to v roce 2013, kdy Koreeda natáčel jeden ze svých nejoceňovanějších filmů Jaký otec, takový syn. Na příběhu o záměně dvou dětí v porodnici ho tehdy zajímalo klasické téma dědičnost versus prostředí, tedy do jaké míry má na naši povahu vliv zděděná genetická výbava a do jaké výchova a společnost, v níž vyrůstáme. Co přesně Koreedu zajímá v jeho babyboxovém filmu, který se nakonec odehrává v Koreji, kde je takových zařízení mnohem víc, ale bohužel není zas tak úplně jasné.

Prostředník, který se promítal na letošním ročníku festivalu Filmasia, má docela komplikovanou zápletku, v jejímž jádru je ale jednoduchá road movie. Tu podnikají dva dobrovolníci z jednoho kostela, ke kterému patří i babybox. Dvojice z něj čas od času krade odložené novorozence a prodává je na černém trhu. Spolu s nimi ale na cestu vyjíždí i mladá žena So-young, která se svého dítěte vzdala a teď chce vědět, do jaké rodiny se nemluvně dostane.

Koreeda se tu znovu dotýká velmi citlivých témat spojených s počátkem života a s tím, jak do něj zasahuje společnost. Tentokrát se mu ale nepovedlo vystavět tak napínavé drama, kde bychom si s každým nezodpovědným krokem dospělých postav říkali, jaký asi může mít dopad na jejich děti. Film se občas satiricky strefí do cynického byznysu s adopcemi, ale o budoucnosti novorozence se tu spíš jen mluví.

Tyhle otázky nakonec zůstávají poněkud utopené pod problémy dospělých hrdinů, kterých kolem ústředního děje režisér tentokrát navršil nemálo – po obchodnících s dětmi jde policie, která zároveň stíhá So-young, jež je navíc podezřelá ze spáchání vraždy otce svého dítěte, a o novorozence má zároveň zájem manželka jeho mrtvého otce.

U starších Koreedových filmů (z nejlepších jmenujme Maboroši, Nikdo to neví nebo Nehybná chůze) jsme mohli obdivovat nadání pro vytváření intenzivních dramat z tlumených všednodenních situací a cit pro detail. Prostředník je naproti tomu všechno, jenom ne civilní. Připomíná spíš korejské krimi thrillery s doširoka rozmáchlými zápletkami a společenskými přesahy. Což je poloha, se kterou Koreedova poetika spíš bojuje, v některých scénách úspěšněji, v jiných méně.

Některé delší dialogové scény, ve kterých pomalu a rafinovaně vyplouvají na povrch skryté konflikty a motivace postav, mohou připomínat jeho dřívější filmy. Vedle toho tu ale najdeme situace hraničící s lacinou sentimentalitou a sem tam dokonce vyloženě kýčovité letecké záběry malebné krajiny podmalované líbivou hudbou, za jaké by se styděl i leckterý žánrový korejský film.

Namísto soustředěných pozorování komorních dramat film působí roztěkaně, protože tříští pozornost mezi příliš mnoho postav a motivů a nestíhá se žádnému z nich věnovat důkladně. Na přesvědčivosti mu nedodává ani to, že se snaží představit muže, kteří obchodují s čerstvě narozenými dětmi, jako veskrze sympatické dobráky, již obcházejí zákon jen proto, aby dětem rychleji našli adoptivní rodiče. So-young také působí jako účelově napsaná tragická hrdinka, na kterou scénář naložil příliš mnoho vyhrocených problémů, ale málo jasných povahových rysů.

Film zároveň vypadá jako katalog Koreedových typických témat, která jsou na základní příběh občas naroubovaná na sílu bez toho, že by je tvůrce dále rozvíjel. So-young a její dva společníci vytvoří něco jako rodinu, což může připomínat Koreedův brilantní film Zloději, zároveň jde ale o typický motiv hollywoodských road movies. A způsoby, jakými postavy utvářejí rodinné společenství, připomínají spíš Hollywood. Nechybí ani pro Koreedu snad nejčastější téma smrti a toho, že i zesnulí nějak aktivně působí v našem světě. Jenže zde je to jen žánrová figura přízraku zabitého otce So-youngina dítěte.

Nechybělo mnoho a z Prostředníka mohl být vkusně natočený doják, který sice nemá s realitou mnoho společného, ale ani se o to zjevně nepokouší. Problém je, že Koreeda má evidentně větší ambice, ovšem chybí mu dostatečně plastické postavy a konflikty, na kterých by je mohl rozvinout. Rozháranost a mělkost příběhu se mu vesměs daří dobře maskovat, k čemuž určitě přispívají i korejské herecké hvězdy Song Kang-Ho a Bae Doona v hlavních rolích. Víc než solidní, ale snadno zapomenutelné drama se mu z Prostředníka nicméně stejně vycucat nepodařilo.

Pořád je to lepší film než předchozí Pravda, která se natáčela ve Francii a repetitivně se motala kolem postavy sebestředné a panovačné stárnoucí herečky v podání Catherine Deneuve. Tady je Koreeda zjevně blíž svým kořenům, mezi něž patří klasikové japonských civilních dramat Mikio Naruse a Jasudžiró Ozu. Přesto to vypadá, jako by si režisér jen připomínal, v čem je vlastně dobrý, než aby opravdu něco vydařeného natočil.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.