Horor, ve kterém vám luxusní večeři servíruje Ralph Fiennes, je dostatečně chytrou a vtipnou satirou, aby nevadilo, že z ní nic moc nevyplyne

Sledujeme skupinu dvanácti hostů, kteří se vydávají na odlehlý ostrůvek, na němž není nic kromě luxusní restaurace vyhlášeného kulinářského génia Slowika (Ralph Fiennes). Za krásných dvanáct tisíc dolarů se tu dočkají unikátního zážitku a okusí výběr těch nejlepších děl z mysli slavného mistra.

Ústřední dvojicí, jejíž úhel pohledu sledujeme, je podivínský Tyler (Nicholas Hoult), pro něhož je návštěva Slowikova podniku splněným snem, a především jeho „profesionální kamarádka“ Margot (Anya Taylor-Joy). Tyler ji pozval na poslední chvíli, protože se s ním zrovna rozešla přítelkyně a do podniku se smí přinejmenším v páru.

Margot je oproti všem přítomným boháčům, fajnšmekrům i zazobaným buranům, kteří si za peníze kupují dobré historky, jediný „normální člověk“ v místnosti (a film rozhodně chce, abychom tak o ní uvažovali). Slowikovy rituály, libůstky a požadavky se jí zdají bizarní a Tylerovo dětinské nadšení pro každý pokyn ji zneklidňuje. Nicméně stejně tak je z míry vyvedený i samotný šéfkuchař, který přichystal večer do posledního detailu včetně prověrky každého hosta, a Margot, jež přichází neohlášená, představuje nečekanou proměnnou v jeho plánu.

Brzy nám i hostům dochází, že tento večer nebude jen o servírování výstředních pokrmů a poslouchání excentrického doprovodného komentáře, jímž Slowik uvádí každé sousto. Ukazuje se, že celá sešlost je součástí jakéhosi ďábelského umělecko-kulinářského happeningu. Jednotlivé chody stupňují svou intenzitu, během prvních mají hosté přemýšlet o svém životě, o svých penězích, o své odtrženosti od světa, a také se mají připravit na to, že po servírování dezertu zemřou. Na konci večera má přijít o život nejen každý z přítomných jedlíků, ale členové personálu i samotný šéfkuchař v gestu absolutní spotřeby každé ingredience. A Margot je zřejmě jediná, kdo je schopný pečlivě připravený harmonogram narušit.

Snímek mají na svědomí režisér Mark Mylod a scenáristé Will Tracy a Seth Reiss, z nichž první dva se nejvíc proslavili prací na veleúspěšném a chváleném seriálu HBO Boj o moc. Vliv tohoto pořadu kriticky nahlížejícího moderní společnost, především tedy její nejvyšší vrstvu, je patrný na každém kroku. Menu jde číst jako alegorii hned několika způsoby, většina z nich ale staví do středu pozornosti unuděnou, zdegenerovanou a skandálně nekompetentní smetánku. Podvodní podnikatelé, elitářská kritička, vyhaslá filmová hvězda... A mezi nimi Slowik jako symbolický bůh, nebo možná ještě lépe personifikace nefunkčního konceptu meritokracie, která ztratila veškerou naději na naplnění a před našima očima zažívá absolutní morální kolaps.

Byla by ale chyba pro náš vlastní zážitek, kdybychom k Menu přistupovali jako k vytříbenému gurmánskému zážitku, tedy vysoce inteligentní a sofistikované satiře, která v jemných nuancích představí nešvary naší společnosti. Tohle je horor a horory existují zpravidla od toho, aby v brutálně přehnané podobě manifestoval základní emoce. Tak se z traumatu může stát strašidlo, které hrdiny pronásleduje po lesích. A z kontrolující patriarchální společnosti kruh okultistů, již temnými rituály uvalují kletby na své oběti. I v hororu samozřejmě existuje škála hloubky a komplexity, v případě Menu bychom ale byli sami proti sobě, kdybychom se nechali zmást prostředím snobské restaurace a košatých monologů intelektuálního Slowika. Ve svém jádru má film blízko ke Krvavé nevěstě, kde se protagonistka vdává do bohaté rodiny, aby na svatební den zjistila, že jde o bandu bohatých pošuků, které je potřeba zlikvidovat brokovnicí.

Stejně tak má v sobě Menu kus masově populární satiry s Leonardem DiCapriem K zemi hleď!, na níž ostatně pracovala také část týmu Boje o moc. Ta se vyznačovala řadou kusých postřehů o společnosti, které byly samy o sobě trefné, před publikum ale naservírované trochu bez ladu a skladu a aniž by z nich vyplynulo něco důsledného. Proto i mnozí z těch diváků a divaček, kteří souhlasili s poselstvím filmu, protestovali proti jeho uřvanému a nepořádnému zpodobnění.

Ale víte co? Výtky jsou vždy jen věty, jimiž zaplníme prostor, který je rezervovaný pro pochvaly. Dokud je co chválit, snadno se na ně dá zapomenout. A Menu má nesmírně charismatického Ralpha Fiennese, jehož dlouhé monology by strhly, i kdyby vyprávěl o cestě do trafiky pro cigarety. Jeho Slowik je autoritativní i zranitelný, nebezpečný i patetický, inteligentní i ztracený. Má to vlastně jednoduché, protože celý film je zkonstruovaný tak, aby jeho postava nevystoupila ze záře reflektorů, a tento trik jednoznačně funguje. Taylor-Joy jako no nonsense final girl z dělnické třídy, s níž můžeme kroutit hlavou nad vší tou výstředností, také skvěle funguje. Dynamika mezi Slowikem a Margot jako dvěma lidmi, kteří jsou zvyklí starat se o „servis“ a v nějaké míře si i přes diametrálně odlišné zázemí rozumí, má hodně do sebe.

Menu je tedy celkem jednoduchý hororový flick, který se pyšní silným high konceptem, dobrými herci a dostatkem nápadů, aby v klidu utáhl skoro dvě hodiny stopáže. Luxusní restaurace jako místo dekadentní konzumace je zkrátka jako dělané pro chytlavou společenskou satiru mířící na vyšší třídu. Pokud je člověk ochotný vystačit si s tím, není třeba hledat alternativu. Menu nám toho nakonec nedá o mnoho méně než mnohem chválenější Trojúhelník smutku.

Sérioví vrazi jsou hlavními hvězdami žánru true crime. Nová hraná série na Netflixu ale zachází mnohem dál než všechny ostatní. Nesoustředí se jenom na postavu vraha, dává velký prostor i obětem a jeho rodinám. Ale je to dobře?