Nejlepší marvelovka posledních let? Druhý Black Panther je ubrečený a naivní, ale konkurenci ukazuje záda

Black Panther vtrhnul do kin roku 2018, došel si pro 1,3 miliardy dolarů a stal se formativním filmem afroamerické komunity. Za uplynulé čtyři roky se ale mnoho věcí změnilo. Světem otřásá válka, rychle mohou následovat další vyostřené konflikty, koronavirus propálil díru do civilizačních návyků i kinematografie a ve 43 letech zemřel představitel krále T’Chally alias Black Panthera Chadwick Boseman.

Pokračování Black Panther: Wakanda nechť žije tyto okolnosti zrcadlí, navrch mu producent Kevin Feige přiklepl termín na sklonku čtvrté fáze MCU. V návratu do smyšlené africké země Wakanda, jejíž moc souvisí s nalezištěm unikátního kovu vibranium, se tedy zračí ambice, které podtrhuje také 160minutová stopáž.

Z ní si menší kus ukrajuje úvodní pohřeb T’Chally, jehož náhlé úmrtí je reakcí tvůrců na Bosemanův tragický skon. Působivá davová sekvence, jíž dominují bílé kostýmy a africká lidová hudba, nastavuje melodramatický tón filmu, který evidentně vznikal se srdcem na dlani. Postavy v něm soustavně truchlí a čelí osobním rodinným výzvám, které klíčovou linii o soupeření s utajovaným podmořským národem Talocan místy zastiňují.

Druhý Black Panther si částečně vypůjčuje schéma prvního dílu, v němž Wakandou rovněž otřásal zármutek a její vyzyvatel (Michael B. Jordan) si nárokoval trůn z pohnutek, jež rozhodně nezněly zavrženíhodně a ryze zlotřile. Duchovní rekonvalescenci silného národa, který se musí vyrovnávat s nedůvěrou OSN a odrážet snahy o zneužití vlastních unikátních zdrojů, tentokrát naruší bájný Namor (Tenoch Huerta).

Vládce podvodního království, které do oceánu přesídlilo před staletími poté, co jeho lid vymýtil výtažek z mystické rostliny, znepokojují lidské zásahy do jeho teritoria. Vlastní integritu hodlá uhájit stůj co stůj a neváhá využít Wakandu, jejíž čelní představitelé však prochází vypjatým obdobím. Budou se muset osudově rozhodnout, jak naloží s novou hrozbou, již přitom za nepřátelskou nepovažují.

Role mocné Wakandy se ve filmu redukuje na politicko-hospodářského hybrida Ukrajiny a Kataru. Na jedné straně bohatá a rozvinutá země se zásobami surovin, po nichž celý svět prahne, na druhé straně napětí vyzařující region, z něhož si světové mocnosti chtějí ukousnout. Na jednání FBI s vysokým vládním zástupcem, jehož se účastní také oddaný wakandský spojenec Everett Ross (Martin Freeman), dokonce padne návrh na destabilizaci – předsunutým útokem Wakandě znemožnit, aby proti světu zasáhla jako první.

Namor, nepřemožitelný mutant se schopností létat a vstřebávat kyslík z vody přes kožní póry, tyto machinace vidí a hodlá se stát tím vůdcem, jenž zaútočí nejrychleji. Buď s Wakandou po boku, nebo v troskách po drtivém zásahu. Do této míry je druhý Black Panther nečekaně politickým příběhem, v němž titulní národ navíc hledá po smrti krále ztracenou identitu. Na schůzích rady starších to vře, a zatímco královna Ramonda (Angela Bassett) si pokouší udržet chladnou hlavu a diplomatický přístup, srdce princezny Shuri (Letitia Wright) prahne po pomstě.

Minimálně v první polovině, vrcholící únikem z podmořské říše, syntéza těchto politických a emocionálních přístupů dobře funguje. Již známým postavám se dostaneme pod kůži, jelikož režisér Ryan Cooglar se scenáristou Joem Robertem Colem nikam nechvátají a ulpívají na delších osobních rozhovorech a motivace Namora nepozbývají logiky. Prostřední pasáž, kdy před zajatou Shuri leží těžké rozhodnutí a její matka osnuje záchrannou akci, jejíž úspěch může vše pokazit, je svým střihem a načasováním bezmála strhující. V té chvíli se Marvel nachází tam, kde ho mnozí po méně zdařilé čtvrté fázi chtějí vidět, a nechává vzpomenout i na scenáristickou rafinovanost Občanské války.

Vnitřní emoce udávají ráz politikaření a schyluje se k nevyhnutelnému vyostření. Bohužel, příběh musí dotvářet také svůj mytický svět a navazovat na přesahující filmový vesmír, což mu ve zdlouhavější druhé polovině podráží nohy. Zatímco v úvodu přeskakujeme mezi globálními lokacemi jako v Mission: Impossible nebo ve filmech Rolanda Emmericha, čímž se formuje nadnárodní napětí, postupně se vše zúží na tradiční konflikt dvou stran a zrod nového hrdiny, který musí projít sebepoznáním a nabrat moudrost svých předků.

Linie Martina Freemana, která nejprve zapojuje americkou stranu, tak posléze slábne, až se stává nadbytečnou. Směřování děje opouští vrstevnatost na úkor jednoduché partie, k níž jsme dospěli už v polovině a která se řídí emocemi. Tvůrci zarputile uctívají památku Bosemana a vymýšlí divné oslí můstky mezi oběma díly, jimiž chtějí postavu Shuri nepředvídatelně rozvíjet. Její duševní odysea ale mystickou hloubku postrádá, a byť v závěru dospěje k fatálnímu rozhodnutí tváří v tvář nepříteli, k němuž celý děj spěl, katalogově melodramatický moment moc nerezonuje.

V té chvíli už si totiž připadáme spíše jako ve Vzestupu Skywalkera, kdy Rey řídila síla jejích předků, a politické apely se rázem jeví jako naivní a prostoduché. Osobně si vážím velkého komiksového blockbusteru, který se k postavám pokouší přiblížit emocionálně a k tomu nabídnout východisko, že v sebevíc rozvráceném světě lze dosáhnout smíru. Jenže do toho se odvíjí tradiční marvelovský mustr vrcholící bitvou, v níž hrdinky a hrdinové vybičují své silové a akrobatické možnosti.

Na dvojku Black Panthera se ale krásně kouká a pozitiva rozhodně vítězí. Nejenže dostáváme rozmáchlou a místy vyloženě oslnivou fantasy výpravu, kde neexistuje potřeba odletět do vesmíru nebo do kvantové říše (a už vůbec ne do mnohovesmíru), palce nahoru si tvůrci zaslouží i za to, jak profilují silné ženské hrdinky. Už zde nenajdeme ani záblesk po kostýmech vyzývajících jejich sexualitu. Silné jsou hlavně proto, že je formují jejich zkušenosti a bolest, kterou si musely projít.

Moc se povedl také soundtrack, který africkou atmosféru oprašuje snad lépe než Krvavý diamant, a hereckým výkonům nelze nic vytknout. Zamrzí pouze nedostatečně promyšlené balancování na hraně dvou trochu jiných filmů. První z nich se soustavně ohlíží a roní slzy, druhý hledí dopředu a skýtá podněty, které marvelovský vesmír hezky vztahují k realitě. Vzhledem k okolnostem musela vyhrát nostalgie, ale nebylo by od věci, kdyby se s ní více šetřilo a stopáž se minimálně o dvacet minut zkrátila. Coogler je dostatečně kvalitní režisér na to, aby natočil něco víc než jen nadprůměrnou, dospělou a vůbec ne hloupou marvelovku.

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.